Terst: Damiano Michieletto a návrat do “Země úsměvů”

Konzervativní dramaturgie, pro většinového diváka snadno přijatelná režijní pojetí, nadprůměrná i špičková hudební nastudování a úctyhodná galerie vynikajících pěvců. Tak by se daly ve stručnosti charakterizovat sezony Teatro Lirico Giuseppe Verdi v severoitalském Terstu z posledních let. Ta letošní, která trvá od ledna do listopadu, je navíc sympatická i hledáním (a nacházením) cest, jak si v pro kulturu nelehké době udržovat zavedený standard. Díky fungujícímu systému koprodukcí tedy mohl terstský operní rok začít inscenací Verdiho Maškarního plesu, ve které spojilo divadlo síly s Teatro Regio di Parma a Teatro Comunale Luciano Pavarotti di Modena, a vzápětí pokračovat Rossiniho buffou Příležitost dělá zloděje z benátského La Fenice. Vlastní premiéry Pucciniho Madama Butterfly a Mozartova Krále pastýřem pak doplňují reprízy úspěšných titulů z dob více či méně vzdálených. Kromě rok starého Verdiho Attily (recenzi z loňského uvedení jsme přinesli zde) se na repertoáru znovu objevila i replika dvaadvacet let starého ztvárnění Verdiho Traviaty režisérem Henningem Brockhausem, jemuž nadčasová scénografie Josefa Svobody dodnes dodává netušený půvab. Ostatně, podívejte se sami…

V polovině června se divadlo přihlásilo k tradici před třemi lety zaniklého Mezinárodního festivalu operety (Festival internazionale dell´Operetta). Patrně nejprestižnější italská přehlídka tohoto žánru se každoročně odehrávala právě před letními prázdninami. Prázdno, které po ní zbylo, se Teatro Lirico ve stejném období pravidelně snaží vyplnit alespoň jednorázovými připomínkami její slavné historie. Tentokrát došlo na oprášení oblíbené Lehárovy Země úsměvů, jíž v roce 2008 připravil tehdy ještě ne příliš známý Damiano Michieletto. Jméno velké režisérské hvězdy současnosti, bez jejíchž produkcí se dnes už neobejdou největší evropské scény a která se od roku 2012 pravidelně stará o pozdvižení na letním festivalu v Salcburku (Bohéma, Falstaff, Popelka), na sebe samozřejmě strhlo náležitou pozornost. Nic na tom nemění ani fakt, že značně vytížený Michieletto se do Terstu osobně nevydal a vyslal místo sebe svou stálou spolupracovnici Eleonoru Gravagnolu. Té připadl úkol obnovit inscenaci, jejíž režijní koncepce se do značné míry opírá o součinnost s jednoduchou, ale vtipnou a funkční scénou dalšího Michielettova osvědčeného kolegy Paola Fantina.

Na jevišti se tak v prvním dějství objevuje stylizované pohoří, vytvořené z obřího kusu průsvitné látky, přehozeného přes těžko identifikovatelné objekty. Díky rafinovanému osvětlení (zdá se, že vychází z měsíce, zářícího na obloze) je důmyslně navozena představa dalekých zemí, jimiž musel cestovat hrdina, který se v příběhu už brzy objeví… Látka se ale jako mávnutím kouzelného proutku vytratí, scéna se rozsvítí a divákům se naskytne pohled na stylizované golfové hřiště s dokulata zastřiženými keři, praporky a především výrazným kopcem (či chcete-li, „vyvýšeným greenem“) na pravé straně.

Samozřejmě nechybí ani sličné sportovkyně, sportsmani a jejich přátelé, všichni ve slušivém odění z doby vzniku operety, tedy z konce dvacátých let dvacátého století (kostýmy Silvia Aymonino). Ti všichni tvoří elegantní stafáž pro neúspěšné námluvy hrabětě Gustava von Pottensteina u krásné dcery hraběte Lichtenfelse Lisy. Dívku však zajímá jen vzácný host, který jí věnoval zlacený orientální vějíř, exotický princ Sou-Chong. Brzy se do něj zamiluje, a když mladý muž obdrží zprávu, že byl jmenován čínským ministerským předsedou a musí se okamžitě vrátit do vlasti, Lisa neváhá a rozhodne se ho následovat. Na konci prvního dějství začínají ze scény mizet veškeré golfové propriety a zůstává jen kopec, na nějž oba milenci pomalu stoupají. Po jeho otočení o sto osmdesát stupňů se ukazuje, že Lisa a Sou-Chong stojí na měsíci a kolem nich se rozprostírá jen hluboký a klidný vesmír.

Po přestávce zůstává na prázdném jevišti jen útvar, který se z greenu a měsíce proměnil v orientální stavbu, v případě potřeby průhlednou či průsvitnou. Jsme spolu se stále okouzlenou Lisou v Pekingu a sledujeme Sou-Chonga, na nějž coby premiéra neustále dohlíží jeho přísný strýc Fu-Li, princovu opuštěnou sestru Mi a starého známého Gustava, jenž právě do města dorazil coby rakouský vevyslanec. Největší hit operety, píseň Dein ist mein ganzes Herz (v italském překladu Tu che m’hai preso il cuor), zpívá princ obrysu Lisiny postavy, který se působivě odráží na stěnách budovy. Je Lisa, skrytá uvnitř, opravdu šťastná, nebo se nachází ve „zlaté kleci“? Zdá se, že správná je spíše druhá varianta, a navíc se ukazuje, že podle tradice se bude muset dívka dělit o Sou-Chonga s dalšími čtyřmi ženami. Sen se jí hroutí a rozhoduje se proto za pomoci Mi a Gustava pro útěk; i když selže, ušlechtilý princ jí přesto dává svobodu. Scéna se opět noří do tmy a znovu se objevuje pruh látky z počátku příběhu. Tentokrát symbolizuje vlny nedozírného oceánu, pochopitelně znovu ozářené měsíčním svitem…

Výtvarná stránka inscenace se naštěstí po celou dobu trvání představení neokoukala, a tak se absence výrazných režijních nápadů na jejím fungování téměř neprojevila. O trochu vzruchu se postarala choreografie Sandhye Nagaraje (ansámblové výstupy golfistů, akrobatické „servírování kávy“ číšníkem v prvním dějství či bojově-taneční variace palácového personálu v dějství druhém), samotné herecké výstupy a aranžmá hudebních čísel pak zřejmě povětšinou vycházely z italské operetní tradice, která do frivolního vídeňského přehrávání vnáší navíc prvky commedie dell’arte a cirkusové živelnosti (více jsem se tomuto fenoménu věnoval v recenzi z terstské Veselé vdovy z roku 2012 zde).

Tento přístup k herectví i operetnímu zpěvu je zjevně zcela vlastní představitelům „druhého páru“, tedy Ilarii Zanetti v roli Mi a Andreovi Binettimu jako Gustavu von Pottenstein. Hlasy lyrické sopranistky ani buffo tenoristy nejsou samy o sobě specificky zajímavé, ale evidentně se jedná o pěvce, jimž mluvený projev nečiní problémy; oba jsou rozhodně schopni vytvořit velmi charakteristické a životné jevištní postavy. Křehká Zanetti je navíc výjimečně pohybově nadaná a blahobytně vyhlížející Binetti nepostrádá schopnost udržovat si nad svou figurou sympatický nadhled, takže sledovat kreace těchto dvou operetních profesionálů považuji za velmi inspirativní.Jednoduchý příběh Země úsměvů ani Lehárova partitura nenabízejí vedlejším postavám mnoho prostoru, nicméně i mezi nimi se našly nepřehlédnutelné osobnosti. V prvním dějství se tak stala miláčkem publika Sara Alzetta jako paní Hardeggová (udivovala zejména schopností šplhat po vrstevnicích golfového kopce s bravurou, hraničící se sportovním výkonem), jakýmsi maskotem druhé poloviny představení byl klaunsky stylizovaný Vrchní eunuch v podání Simone Faucciho. Jeho společné scény s Gustavem budily v publiku právem spontánní veselí a herecký talent obou pánů obvykle dokázal zakrýt i jisté rozpaky nad prvoplánovostí a lascivitou jejich výstupů (mimochodem, na konci představení jsem byl jedním z diváků poučen, že největší úspěch slavili Binetti a Faucci s „typicky terstskými vtipy, které mimo město pochopí jen málokdo“). Jako zkušení operetní specialisté se uvedli i Maurizio Rapotec a Adriano Giraldi coby Hrabě Lichtenfels a Fu-Li, dobrou úroveň měl i sbor, připravený Paolem Verem.V hlavních rolích vystoupili renomovaní hostující umělci, pro které byla takto produkce jednou z prvních zkušeností s operetou. Letos třicetiletá ruská sopranistka Ekaterina Bakanova zvítězila v roce 2007 v uznávané pěvecké soutěži Giuseppe di Stefana v Trapani a o rok později i v neméně prestižním pěveckém klání ve španělském Bilbau. Od té doby je tato půvabná dáma s neobyčejně znělým a přitom atraktivně zabarveným hlasem zvána operními domy celé Evropy do rolí v rejstříku od koloraturních až po dramatické; po debutech v pařížském Théâtre du Châtelet, divadlech v Lipsku, Benátkách či Turíně, festivalech v Sankt Margarethen a Wexfordu (zde vystoupila jako Barče ve Smetanově Hubičce) jí už brzy čekají debuty ve veronské Areně a v londýnské Covent Garden. S nevděčnou a trochu pasivní roli Lisy si v Terstu poradila úctyhodným způsobem: přes úskalí hereckých výstupů ji přenesla její výtečná italština a nesporné vizuální přednosti, pěvecky dokázala zajímavě odstínit místa humorná, melancholická i patetická. Árii Tutto finí ze druhého dějství skvěle vygradovala do téměř tragické roviny. V tu chvíli jsem trochu zalitoval, že jsem pozoruhodnou zpěvačku ještě neměl možnost slyšet v některé z jejích parádních rolí, mezi něž patří Gilda, Lucia, Zerlina, Zuzanka, nebo Musetta…Mladičký tenorista Alessandro Scotto di Luzio je rovněž finalistou několika soutěží pro mladé pěvce a přes malá a střední italská operní divadla si už svou interpretací Edgarda, Tonia, Nemorina, Alfréda či Vévody proklestil cestu až k benátskému Teatro La Fenice. Vysoký a štíhlý pěvec se opírá o sice ne příliš objemný, ale přesto technicky jistý a příjemně znějící hlasový projev. Svého Sou-Chonga bohužel nijak zajímavě necharakterizoval pěvecky ani herecky; nedostatek jevištních zkušeností s tímto typem rolí se u něj zdál být poměrně markantní. Statického Scotta di Luzia tak poprvé rozhýbal až velmi realistický políček, jejž ve druhém dějství obdržel od Bakanovy coby Lisy; jejich společná scéna na konci tohoto aktu navíc patřila po čistě hudební stránce k vrcholům představení. Italská verze operety z edice Suvini & Zerboni, přítomnost kvalitních pěvců a výtečného a plně obsazeného operního orchestru dala zavzpomínat na jiné dílo s exotickou příchutí – Pucciniho Turandot, která byla pro Lehára při kompozici a především instrumentaci Země úsměvů možná jedním z inspiračních zdrojů.Ke zmíněnému orchestru povolalo Teatro Lirico dirigenta, jakého by u titulu tohoto typu čekal jen málokdo. Maestra Antonina Foglianiho není třeba představovat zejména milovníkům oper Gioacchina Rossiniho a dalších, i méně známých skladatelů období belcanta. Živé nahrávky jmenované dirigentské hvězdy jsou v posledních letech snadno dostupné díky péči vydavatelství Naxos a Fogliani sám je jako autor pečlivých a v mnoha případech referenčních hudebních nastudování zván od jedné špičkové produkce ke druhé. Těžko říci, co ho zlákalo k přijetí operetní nabídky v Terstu… Ať už to bylo cokoli, mohu jen potvrdit, že slyšet Lehárovu hudbu v takto luxusním podání bylo velmi nezvyklým zážitkem – s důrazem na zachycení a autentické zprostředkování i nejmenších detailů této vídeňsko-orientální kompozice se jednalo o prezentaci jakési čisté krásy, zbavené vší banality a řemeslného balastu.Všem ryze operním milovníkům by patrně představení typu terstské Země úsměvů nemuselo plně konvenovat, jako možnost setkání s velmi specifickým přístupem k hudebně-dramatickému divadlu ho však osobně hodnotím velmi pozitivně. Skvěle hrající orchestr, vynikající výkony Ekateriny Bakanovy a Antonina Foglianiho i atmosféra divadla, které pamatuje premiéry Verdiho oper – to vše jsou hodnoty, díky nimž mohu návštěvu inscenace doporučit všem, kdo směřují v nejbližších dnech do letovisek severní Itálie či blízkého Istrijského poloostrova. Je ale třeba si pospíšit: poslední repríza se odehraje v sobotu 28. června.

Hodnocení autora recenze: 70 %

Franz Lehár:
Il paese del sorriso
(Das Land des Lächelns)
Dirigent: Antonino Fogliani
Režie: Damiano Michieletto, Eleonora Gravagnola
Scéna: Paolo Fantin
Kostýmy: Silvia Aymonino
Choreografie: Sandhya Nagaraja
Sbormistr: Paolo Vero
Orchestra e Coro della Fondazione Teatro Lirico Giuseppe Verdi di Trieste
Premiéra 17. června 2014 Teatro Lirico Giuseppe Verdi Terst
(psáno z generální zkoušky 15. 6. 2014)

Lisa – Ekaterina Bakanova
Sou-Chong – Alessandro Scotto di Luzio
Mi – Ilaria Zanetti
Gustav von Pottenstein – Andrea Binetti
Lore – Adele Amato de Serpis
Hardegg – Sara Alzetta
Tschang – Gualtiero Giorgini
Ferdinand Lichtenfels – Maurizio Rapotec
Fu-Li – Adriano Giraldi
Eunuchi – Simone Faucci

www.teatroverdi-trieste.com

Foto Fabio Parenzan, G. List