Terst: Damiano Michieletto a návrat do “Země úsměvů”

  1. 1
  2. 2

Konzervativní dramaturgie, pro většinového diváka snadno přijatelná režijní pojetí, nadprůměrná i špičková hudební nastudování a úctyhodná galerie vynikajících pěvců. Tak by se daly ve stručnosti charakterizovat sezony Teatro Lirico Giuseppe Verdi v severoitalském Terstu z posledních let. Ta letošní, která trvá od ledna do listopadu, je navíc sympatická i hledáním (a nacházením) cest, jak si v pro kulturu nelehké době udržovat zavedený standard. Díky fungujícímu systému koprodukcí tedy mohl terstský operní rok začít inscenací Verdiho Maškarního plesu, ve které spojilo divadlo síly s Teatro Regio di Parma a Teatro Comunale Luciano Pavarotti di Modena, a vzápětí pokračovat Rossiniho buffou Příležitost dělá zloděje z benátského La Fenice. Vlastní premiéry Pucciniho Madama Butterfly a Mozartova Krále pastýřem pak doplňují reprízy úspěšných titulů z dob více či méně vzdálených. Kromě rok starého Verdiho Attily (recenzi z loňského uvedení jsme přinesli zde) se na repertoáru znovu objevila i replika dvaadvacet let starého ztvárnění Verdiho Traviaty režisérem Henningem Brockhausem, jemuž nadčasová scénografie Josefa Svobody dodnes dodává netušený půvab. Ostatně, podívejte se sami…

V polovině června se divadlo přihlásilo k tradici před třemi lety zaniklého Mezinárodního festivalu operety (Festival internazionale dell´Operetta). Patrně nejprestižnější italská přehlídka tohoto žánru se každoročně odehrávala právě před letními prázdninami. Prázdno, které po ní zbylo, se Teatro Lirico ve stejném období pravidelně snaží vyplnit alespoň jednorázovými připomínkami její slavné historie. Tentokrát došlo na oprášení oblíbené Lehárovy Země úsměvů, jíž v roce 2008 připravil tehdy ještě ne příliš známý Damiano Michieletto. Jméno velké režisérské hvězdy současnosti, bez jejíchž produkcí se dnes už neobejdou největší evropské scény a která se od roku 2012 pravidelně stará o pozdvižení na letním festivalu v Salcburku (Bohéma, Falstaff, Popelka), na sebe samozřejmě strhlo náležitou pozornost. Nic na tom nemění ani fakt, že značně vytížený Michieletto se do Terstu osobně nevydal a vyslal místo sebe svou stálou spolupracovnici Eleonoru Gravagnolu. Té připadl úkol obnovit inscenaci, jejíž režijní koncepce se do značné míry opírá o součinnost s jednoduchou, ale vtipnou a funkční scénou dalšího Michielettova osvědčeného kolegy Paola Fantina.

Na jevišti se tak v prvním dějství objevuje stylizované pohoří, vytvořené z obřího kusu průsvitné látky, přehozeného přes těžko identifikovatelné objekty. Díky rafinovanému osvětlení (zdá se, že vychází z měsíce, zářícího na obloze) je důmyslně navozena představa dalekých zemí, jimiž musel cestovat hrdina, který se v příběhu už brzy objeví… Látka se ale jako mávnutím kouzelného proutku vytratí, scéna se rozsvítí a divákům se naskytne pohled na stylizované golfové hřiště s dokulata zastřiženými keři, praporky a především výrazným kopcem (či chcete-li, „vyvýšeným greenem“) na pravé straně.

Samozřejmě nechybí ani sličné sportovkyně, sportsmani a jejich přátelé, všichni ve slušivém odění z doby vzniku operety, tedy z konce dvacátých let dvacátého století (kostýmy Silvia Aymonino). Ti všichni tvoří elegantní stafáž pro neúspěšné námluvy hrabětě Gustava von Pottensteina u krásné dcery hraběte Lichtenfelse Lisy. Dívku však zajímá jen vzácný host, který jí věnoval zlacený orientální vějíř, exotický princ Sou-Chong. Brzy se do něj zamiluje, a když mladý muž obdrží zprávu, že byl jmenován čínským ministerským předsedou a musí se okamžitě vrátit do vlasti, Lisa neváhá a rozhodne se ho následovat. Na konci prvního dějství začínají ze scény mizet veškeré golfové propriety a zůstává jen kopec, na nějž oba milenci pomalu stoupají. Po jeho otočení o sto osmdesát stupňů se ukazuje, že Lisa a Sou-Chong stojí na měsíci a kolem nich se rozprostírá jen hluboký a klidný vesmír.

Po přestávce zůstává na prázdném jevišti jen útvar, který se z greenu a měsíce proměnil v orientální stavbu, v případě potřeby průhlednou či průsvitnou. Jsme spolu se stále okouzlenou Lisou v Pekingu a sledujeme Sou-Chonga, na nějž coby premiéra neustále dohlíží jeho přísný strýc Fu-Li, princovu opuštěnou sestru Mi a starého známého Gustava, jenž právě do města dorazil coby rakouský vevyslanec. Největší hit operety, píseň Dein ist mein ganzes Herz (v italském překladu Tu che m’hai preso il cuor), zpívá princ obrysu Lisiny postavy, který se působivě odráží na stěnách budovy. Je Lisa, skrytá uvnitř, opravdu šťastná, nebo se nachází ve „zlaté kleci“? Zdá se, že správná je spíše druhá varianta, a navíc se ukazuje, že podle tradice se bude muset dívka dělit o Sou-Chonga s dalšími čtyřmi ženami. Sen se jí hroutí a rozhoduje se proto za pomoci Mi a Gustava pro útěk; i když selže, ušlechtilý princ jí přesto dává svobodu. Scéna se opět noří do tmy a znovu se objevuje pruh látky z počátku příběhu. Tentokrát symbolizuje vlny nedozírného oceánu, pochopitelně znovu ozářené měsíčním svitem…

Výtvarná stránka inscenace se naštěstí po celou dobu trvání představení neokoukala, a tak se absence výrazných režijních nápadů na jejím fungování téměř neprojevila. O trochu vzruchu se postarala choreografie Sandhye Nagaraje (ansámblové výstupy golfistů, akrobatické „servírování kávy“ číšníkem v prvním dějství či bojově-taneční variace palácového personálu v dějství druhém), samotné herecké výstupy a aranžmá hudebních čísel pak zřejmě povětšinou vycházely z italské operetní tradice, která do frivolního vídeňského přehrávání vnáší navíc prvky commedie dell’arte a cirkusové živelnosti (více jsem se tomuto fenoménu věnoval v recenzi z terstské Veselé vdovy z roku 2012 zde).
  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


1
Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment
1 Comment threads
0 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
1 Comment authors

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na

Výborně a plasticky napsaný článek! Čtenář je přirozeně “vtažen” do “děje”, jakoby vše viděl a slyšel – a jen tak mimochodem při čtení vstřebává i spoustu zajímavých a užitečných informací. Moc pěkné a poučné čtení!