Těším se, až budu opět moci komunikovat s posluchači živě, říká Bohuslav Matoušek

Po studiích na HAMU a JAMU následovaly mistrovské kurzy v zahraničí a další úspěchy na domácích i zahraničních pódiích. Na festivalu Pražské jaro vystoupil už v jednadvaceti letech. Životopis umělce takového formátu nabízí široké spektrum témat, my se však tentokrát převážně zaměřili na jeho spřízněnost s dílem Bohuslava Martinů.

Jste výsostným interpretem děl Bohuslava Martinů a máte za sebou velké projekty spojené s jeho tvorbou. Kdesi jste řekl, že vztah k tomuto skladateli jste získal od maminky – už prý jako prenatální hřivnu… Dostal jste po něm i křestní jméno?
Spojitost s Bohuslavem Martinů je asi opravdu mým osudem. Jméno Bohuslav je ale spojeno s mým otcem, také Bohuslavem. Všechno další se odvíjelo vlastně průběžně s mým životem. Prenatální spojení s Martinů určitě bylo a věřím, že i ovlivnilo můj pozdější vztah k němu. S jeho hudbou jsem se fyzicky setkal ale až mnohem později a to se Stamicovým kvartetem. Při nahrávání kompletu jeho kvartetů jsem si poprvé uvědomil sílu a hloubku jeho tvorby. Ještě před tím v Japonsku jsem měl první setkání s jeho symfoniemi a již tam mě jeho hudba uchvátila. Opravdové hodně blízké další potkávání bylo potom po rozhodnutí natočit jeho houslové skladby s klavírem – ale tato idea vznikla až při natáčení kvartetů. Po úspěchu nahrávky (ocenění Midem Clasique Cannes) přišla idea dalšího nahrávání děl pro housle a orchestr. Nakonec vznikl komplet, který nemá a asi dlouho mít nebude obdoby.

Vaše dlouhodobá spřízněnost je zřejmá. Můžete říct, co vás s Martinů spojuje, čím je vám jeho hudba blízká?
Hudba Bohuslava Martinů je pro mě úžasně povznášející a naplňující. Rád hraji samozřejmě i mnoho dalších skladatelů, speciálně Antonín Dvořák je pro mě hodně inspirující záležitost. Velmi mě naplňuje také hudba baroka a klasicismu. Martinů si ale u mě získal něco navíc, co se nedá přesně popsat. Stačí mi dva tři takty nějaké skladby a okamžitě vím, že je to Martinů.

Bohuslav Martinů má konečně, myslím hlavně po roce 1989, zásadní postavení v české hudební kultuře i v koncertním životě a vydavatelských aktivitách. Hodně jste se o to zasloužil i vy osobně. Jak je podle vašich zkušeností přijímán v zahraničí?
Šíření jeho nádherné hudby ve světě je stále intenzivnější. Zásluhu na tom mají i interpreti, kteří neváhají zařazovat jeho skladby do svých koncertů. Pro jeho houslové koncerty například v posledních letech hodně udělal vynikající německý houslista Frank Peter Zimmermann.

Není to „houslová“ otázka, přesto ji položím: kterou operu Bohuslava Martinů máte osobně nejraději a proč?
Opery Martinů neznám zase až tak dobře, abych se mohl vůči nějaké z nich vymezit. Ale všude je jeho specifická a nádherná hudba, hodně rytmická a v určitých okamžicích nebe otevírající a povznášející.

Zanedlouho, 8. prosince 2020, bude významné výročí Bohuslava Martinů – 130 let od jeho narození. Chystáte k tomu něco? Ptám se s vědomím, že komplet houslových skladeb jste vydal loni, ke kulatému výročí úmrtí. V současné době je koncertní život umrtven nebo probíhá online, přesto by to možná nějaké hudební připomenutí zasloužilo.
Na oslavu jeho narozenin 8. prosince byl naplánován koncert v Poličce, kde jsem měl také účinkovat. V současné době to vypadá, že se akce bude muset přesunout na příští rok. Letos 14. prosince mám hrát recitál na festivalu BM v Praze. Celý festival se ale bude pravděpodobně konat online, nebo budou koncerty zaznamenány bez posluchačů a později vysílány na internetu. Je to celé velmi frustrující a smutné. Musíme doufat, že se snad situace brzy stabilizuje a kultura bude opět moci hovořit k lidem i prezenčně. Obzvláště v oblasti koncertů je to velmi důležité a nenahraditelné.

Mimochodem, jistě víte, že o Martinů vzniká hraný film, režie Jakub Sommer, hlavní role Petr Stach. Kdybyste byl scenáristou tohoto snímku, který úsek života Bohuslava Martinů byste vybral jako nejdramatičtější nebo nejzajímavější?
Co se filmu a života Martinů týká, určitě velmi důležité je období v Americe, před tím jeho pobyt ve Francii a závěr života ve Švýcarsku. A v celém filmu by měl být hlavním motem stesk a nenaplněná touha po domově. Jeho hudba o tom hodně vypovídá.

Z vaší diskografie soudím, že máte rád větší projekty, viz komplet Haydnových houslových koncertů, další z vašich významných projektů, nebo Dvořákovy skladby pro housle a klavír.
Komplety v mém životě opravdu hrají zvláštní roli. Ale nebyl to ze začátku žádný úmysl, spíše náhoda. Začalo to natáčením LP desky se dvěma koncerty Josepha Haydna. Později k ní přibyly další dvě LP a vznikl tak první – a dodnes unikátní – komplet šesti koncertů.

Další cesta byla ovlivněna kvartetem, kde jsme kromě kompletu Martinů nahrávali i komplet Dvořáka – 1. komplet jeho kvartetů na CD ve světě. To mně inspirovalo k nahrávce jeho díla pro housle a klavír, což je také až dodnes jediné. Později potom došlo na Martinů, ale to jsem zmínil už dříve.

Připravujete další?
Další inspirací je komplet sonát W. A. Mozarta, který jsem začal natáčet s Jaroslavem Tůmou u kladívkového klavíru. Tam nás ale ještě čeká hodně práce.

Nahrávání i vydání takto úctyhodných kompletů je jistě velmi náročné. Přesto, soudě podle příznivého ohlasu a úspěchu u kritiky to zřejmě stojí zato, nemýlím se?
Všechny ty komplety mají vypovídající hodnotu nejenom posluchačsky, ale i historicky. Práce je to opravdu náročná, v případě projektu s orchestrem přímo sisyfovská a mnohdy skoro i zničující. Speciálně to říkám s ohledem na nutné financování, když je hrazeno převážně z rodinného rozpočtu, nebo závislé na dobrodiní sponzorů. Ale že jsem často musel jít „hlavou proti zdi“, toho vůbec nelituji, protože jinak by tady žádný z těch projektů nebyl. A kladné ohlasy a ocenění doma i ve světě mi poskytují zadostiučinění a dávají mi dobrý pocit, že ta práce a všechny starosti okolo nahrávek nebyly zbytečné.

 Vaše kariéra špičkového interpreta je protkána setkáními s velkými dirigenty a hudebnímu tělesy zvučných jmen. Na které spolupracovníky máte nejintenzivnější vzpomínky? S kterými orchestry či dirigenty jste si rozuměl nejvíc, s kým méně?
Spolupráce s dirigenty byla pro mě vždy naplňující a přínosná. Mám-li jmenovat, pak speciálním a nezapomenutelným zážitkem byl pro mě Sergiu Celibidache. Ale nemohu nezmínit i jména Mstislava Rostropoviče, Zubina Mehty, Kurta Mazura… A tak bych mohl ještě pokračovat mnoha dalšími jmény. Ale je tu ještě jeden člověk , který mě hodně dal – Václav Neumann. Samozřejmě tu ale jsou i kolegové dirigenti z mé generace jako Petr Vronský, Tomáš Netopil, Petr Altrichter a další. Nemůžu říci, že bych s kýmkoliv z nich si rozuměl méně. Každý je jiný, ale všichni vynikající muzikanti a příjemní lidé. Co se celoživotní spolupráce týká, rád bych tu zmínil mého letitého partnera, pianistu Petra Adamce. Začal jsem s ním hrát v mých třinácti letech a v podstatě ještě spolu občas hrajeme dodnes. To byla opravdu naplňující a úžasná spolupráce nejen umělecky, ale i lidsky.

Vaším pedagogem byl mimo jiné profesor Václav Snítil, podle mě nespravedlivě poněkud upozaděný, přitom výtečný houslista. Co jste od něj získal pro houslovou hru, co pro vlastní pedagogickou činnost na HAMU?
Pan profesor Snítil byl pro mě prvním vzorem velkého pedagoga a houslisty, který vyučoval s houslemi v ruce. Přešel jsem k němu ze třídy profesora Jaroslava Pekelského, který mně vedl od mých třinácti let a hodně mi dal, i když nikdy nevzal housle do ruky. Pekelského tehdejší asistent profesor Snítil mě převzal po jeho odchodu do důchodu, takže jsem poslední dva roky HAMU studoval u něj. Své zkušenosti sólisty a komorního hráče dovedl předávat s noblesou a byl i lidsky velmi vstřícný. Obzory jsem si potom ještě rozšířil u A. Grumiauxe, N. Milsteina a nejvíce při ročním studiu u Wolfganga Schneiderhana. Základy položené prof. Snítilem ale byly a jsou pro mě dodnes důležité, jeho ideje, ale i ostatních pedagogů-houslistů se dnes snažím předávat generaci mých studentů na HAMU, ale i studentům mých interpretačních kurzů. V posledních třech letech to dělám ve spolupráci s mým bývalým studentem a dnes kolegou Jakubem Junkem.

Jak žije aktivní houslista a pedagog v „nouzovém stavu“ doby koronavirové? Přišel jste o koncerty, nebo o nahrávání? Jak řešíte výuku studentů? Chystáte, až to půjde, koncerty doma či v zahraničí?
„Doba covidová“ je velmi těžké období pro všechny, kteří pracují v oblastech se společenským setkáváním. Muzikanti přišli o obživu, koncerty jsou rušeny, nebo přesouvány dále s velkým otazníkem o jejich konání.

Pedagogicky je to trochu jednodušší v tom, že se můžu se studenty setkávat doma, což také činím. Nyní všichni čekáme na vývoj situace a jenom doufáme, že to nemůže takto trvat věčně. Moc se těším, až se vrátí doba normálních koncertů a já budu moci opět komunikovat přímo s posluchači prostřednictvím mých houslí.