„The Name’s Bond … James Bond“ aneb večer filmové hudby v Obecním domě

Uvádění filmové hudby v její koncertní verzi se stává celosvětovým fenoménem, se všemi výhodami i úskalími, které skýtá. Ne snad, že by se jednalo o novodobý jev. Důkazy o takovém počínání lze nalézt už u osobností jako byl Franz Waxman, Alfred Newman a částečně (svým vždy neortodoxním způsobem) i Bernard Herrmann. Mnoho skladatelů se tímto způsobem snažilo propagovat umění své i svých kolegů. Dnes bývají důvody prostší. Filmová hudba totiž láká. Filmová hudba zaručuje vyprodané sály. Přes všechen komerční balast, kterým toto umění oplývá, ať už oprávněně, nebo jen z úst zlých jazyků, jsou pro jeho milovníky takové koncerty požehnáním. O to víc, když se ujmou slova profesionální tělesa a myslí to „vážně“. A taková my naštěstí máme.

Když se člověk poohlédne po koncertech filmové hudby, jen málokdy se zklame v odhadu, že nalezne kouzelná slůvka jako Imperial March, Star Wars Theme, Hedwig’s Theme, Schindler’s List, Indiana Jones nebo E. T. Všechna odkazují k jediné osobě, Johnu Williamsovi. Jakkoli žádaná a úspěšná jsou tato díla, zdá se, že jsme jimi už vcelku přesycení. Jen za uplynulé dva roky byla součástí živých nebo on-line provedení napříč kontinenty hned několikrát. Je pochopitelné, že posluchači samým vzrušením ani nedutají, když se ozve legendární „hvězdnoválková“ intráda, a cítí se přímo uraženi, když všeználek sedící po jejich boku poučeně srovnává slyšené s Korngoldovou hudbou k filmu Kings Row. Je to už takový zvyk, folklor. Pořadatelům se jistě také dokola vyplácí sázet na kartu „Williams“. Ovšem, stejně jako světoznámá díla klasické hudby, i Williamsovy kompozice trpí srovnáváním. Už jsme je totiž slyšeli tolikrát, včetně původní filmové verze, že nás jakýkoli nedostatek, volnější tempo nebo chybějící energie nutí ke kritice, bohužel většinou negativní. Naštěstí se nám v nemalé míře dostává i poslechu méně kultovních, přesto stejně hodnotných kusů vzešlých z pera tohoto skladatele, a je to vždy vítané zpestření.

Ještě většího ohlasu se pak většinou dočkávají dramaturgické počiny, které posluchačům servírují méně obvyklé filmové soundtracky. A přesně takového jsme mohli být svědky ve středu 22. září 2021, na závěrečném koncertě festivalu Prague Proms 2021. Ne že by James Bond byl na koncertech filmové hudby nováčkem, ale být přítomen koncertu, který je v podstatě souborným katalogem toho nejlepšího z celé bezmála šedesát let trvající série, je vskutku jedinečnou příležitostí. O to, aby byl večer opravdovým zážitkem, se postaral Český národní symfonický orchestr, těleso, které se už dříve zapsalo do paměti posluchačů kvalitní interpretací hudby různých žánrů. S taktovkou tentokrát před orchestr nepředstoupil Carl Davis, jako tomu bylo u několika předešlých filmových koncertů, nýbrž jeho krajan, zástupce mladší dirigentské generace Steven Mercurio. Ten je nejen mezinárodně uznávaným a všestranným dirigentem, ale také skladatelem a vyhledávaným aranžérem.

Mercuriova osobnost a charisma doslova prosakovala celým sálem. Už od jeho příchodu na pódium a úvodního proslovu bylo jasné, že bude obecenstvo nejen hudebně oblaženo, ale že se také pobaví. Nutno říct, že oproti standardním (často improvizovaným) průběžným komentářům dirigentů a moderátorů, kteří si v uvolněnější atmosféře filmového koncertu mnohdy dovolí víc, než by bývalo se slušelo na koncertě vážné hudby, Mercuriovy vstupy byly skutečně vtipné, nenucené a hlavně přiměřené, ačkoli místy připravil horké chvilky pro přítomnou asistentku, pověřenou tlumočením. I ta se ale svého úkolu zhostila se vší akurátností a profesionalitou.

Seřazení jednotlivých čísel odpovídalo dobře mířené dramaturgii hledící více na charakter hudby než na časovou posloupnost vzniku jednotlivých filmů. Koncert byl otevřen hlavním tématem (James Bond Theme) Johna Barryho, respektive Montyho Normana z prvního bondovského filmu z roku 1962. Už od prvních tónů bylo jasné, že večer bude skutečně stát za to. Orchestr se do vstupního čísla pustil s vervou, dirigent působil jako pravý a nefalšovaný big-band leader vládnoucí pevným dirigentským gestem a příznačný zvuk kytary Fender Stratocaster dodával zvuku přesně to, co bylo potřeba. Vic Flick by byl jistě spokojen.

Milým překvapením byl i celkový zvuk. Byl vyvážený, což někdy bývá u spojení klasického orchestru s elektrifikovanými nástroji problematické. Překvapivá ovšem nebyla akustika Smetanovy síně. Jak již dříve poznamenal nejeden hodnotitel, okázalost a krása secesní výzdoby nejde ruku v ruce s tím, jak se zde přenáší zvuk. Bohužel záleží i na tom, na kterém místě divák sedí, což by u dobře zvukově řešeného sálu nemělo hrát tak zásadní roli. Objemný zvuk velkého ansámblu očividně není to, co tomuto prostoru svědčí. Nejvíce tato skutečnost zamrzela u zpívaných hudebních čísel, kde byla srozumitelnost textu značně omezená, ač zvukoví mistři jistě dělali, co mohli. Nehledě na to se však právě tyto vstupy značnou měrou podíleli na jedinečnosti a kráse večera. V celkem osmi skladbách se blýskly zpěvačky Sára Milfajtová a Athina Langoska. Diváci si tak mohli vyslechnout titulní písně z filmů Goldfinger (1964), Golden Eye (1995), Skyfall (2012) a dalších. Sára Milfajtová se prezentovala univerzálností napříč žánry, jistotou i působivým hlasovým rozsahem. Píseň The Look of Love z neoficiálního zfilmování Casino Royale (1967) jako by byla psána přímo pro ni. I sám dirigent se nechal strhnout okamžikem a pustil se s ní v krátké mezihře do tance. Athina Langoska zase svým sytým jadrným hlasem učarovala přítomné zejména svojí interpretací zmíněné titulní písně filmu Golden Eye ve druhé polovině koncertu. Zhostit se této role po famózní Tině Turner není snadné, Athinině interpretaci ale nic nescházelo.

První polovina koncertu byla uzavřena energickým dílem Chrise Cornella a Davida Arnolda You know my name (Casino Royale, 2006) v instrumentální verzi. Pravdou je, že za takové číslo by se nemusely stydět ani festivaly rockové hudby.

Druhá polovina koncertu byla oproti první vedena v duchu rozmanitosti. Předešlé kompozice v téměř výhradním zastoupení skladatele Johna Barryho totiž střídalo jedno jméno za druhým. Hned na úvod se opět představila Sára Milfajtová, nově oděná do slavnostních červených šatů (oproti předešlému kostýmovému outfitu) a propůjčila svůj hlas titulní písni Licence to Kill ze stejnojmenného filmu z roku 1989. Jednoduše famózní na pohled i na poslech.

Mezi jmény skladatelů podílejících se na hudební tváři bondovské série nalezneme i Marvina Hamlische, Michaela Kamena, Michela Legranda nebo Thomase Newmana, tedy osobnosti, které možná v obecném povědomí tolik rozruchu nezpůsobí, ale ve světě filmové hudby jsou skutečnými ikonami. Osobitý styl i loajálnost k již vybudované hudební tváři filmové série mohli diváci u některých těchto autorů obdivovat až do samého závěru koncertu. Rozmanitost výběru druhé poloviny večera na druhou stranu také provázelo několik interpretačních nedokonalostí v bicí a žesťové sekci orchestru, které lehce otřásly jinak precizním provedením celého večera. Na celkový dojem a nadšení obecenstva to však mělo pramalý vliv.

Finále koncertu vytvořilo pomyslný oblouk zastřešující celou akci, když se závěrečná hudební koláž ve své druhé části vrátila k původnímu tématu Jamese Bonda, a to v podobě, v jaké znělo ve filmu Casino Royale z roku 2006, tedy filmu, jehož děj se odehrává na samém počátku agentovy kariéry. Skladatel David Arnold, podepsaný pod tímto a spoustou dalších filmů s označením 007, zde dle jeho vlastních slov záměrně čekal na uvedení onoho stěžejního a jasně identifikovatelného tématu až do poslední chvíle. Dokud nebude jasné, že se z hlavního hrdiny stane skutečný Bond … James Bond.

Série pražských promenádních večerů s filmovou hudbou tím byla pro tento rok uzavřena. Věřme, že si skvělý orchestr spolu s dirigentem a hostujícími interpretkami, stejně jako samotná mainstreamová filmová hudba, našli na koncertě v Obecním domě další příznivce a zájem o kvalitní provádění soundtrackových děl bude nadále růst.