The Royal Ballet a choreografové 21. století

  1. 1
  2. 2
Pro první program, který mohli diváci zhlédnout naživo v hledišti, si londýnský The Royal Ballet připravil čtveřici baletů z dílny Christophera Wheeldona, Kyla Abrahama a Crystal Pite, jejíž tvorba byla zastoupena hned dvakrát. Současně se jedno z představení rovněž živě streamovalo na webu, aby o zážitek nepřišli ani diváci v zahraničí u svých obrazovek.

Francesca Hayward, Valentino Zucchetti, Within the Golden Hour (foto Tristram Kenton)

Within the Golden Hour, Wheeldonovo dílo, jež vzniklo původně pro San Francisco Ballet, uvedli v Londýně jen v této pohnuté sezoně několikrát. Finální pasáž byla součástí velkolepého podzimního gala představení Royal Ballet Back on Stage v době, kdy se ještě věřilo ve světlé zítřky a návrat na divadelní prkna po půlroční vynucené pauze. Celý jednoaktový balet byl poté uveden v rámci druhého gala The Royal Ballet Live, již cele online. A nyní tedy do třetice.

Wheeldonův oku lahodící neoklasický taneční slovník plyne s hudbou italského soudobého minimalistického skladatele Ezia Bossa stejně samozřejmě jako s jedním z houslových koncertů (B dur) Antonia Vivaldiho, jenž doprovází jeden ze sólových duetů. Současně je plný rozličných prvků, které spolu s hudbou charakterizují atmosféru jednotlivých pasáží od hravosti (duet Anny Rose O’Sullivan s Vadimem Muntagirovem odkazující společenským držením k argentinskému tangu) a nespoutanosti (chlapecký duet Téa Dubreuilla s Davidem Donnellym) až po romantickou melancholii (na Vivaldiho tančený duet Ryoichi Hirana a Yasmine Naghdi, která jej poněkud zadupávala do země svým standardním úsměvem č. 3, vše z horizontu zalito paprsky zapadajícího slunce odrážejícími se od zlatými plíšky pokrytých tělových kostýmů). Roztančený balet stojící často na geometrických obrazcích, pohybech a protipohybech přesných, jako když střelí, však právě na této proměnné tentokrát trochu ztroskotal. Linie nebyly vždy jasné, synchron sehraný, rozmístění interpretů dokonale vycizelované, čímž trpěl ve výsledku celý prostor. Dílo však udržel nad vodou duet Francescy Hayward s Valentinem Zucchettim, v němž bylo napojení mezi sólisty téměř hmatatelné a v němž došlo ke zvláštně línému zklidnění, aniž by se vytratilo napětí.

Natalia Osipova, Marcelino Sambé, Optional Family: A Divertissement (foto Bill Cooper)

Optional Family amerického choreografa Kyla Abrahama začínala do tmy čtenými vzkazy dlouholetého páru, plnými sžíravé ironie a jízlivé pasivní agrese, jež na jednu stranu vyvolávaly úsměv, na stranu druhou se nedala popřít určitá klišovitost celku. Po rozevření opony se na scéně dělené strohým svícením (Dan Scully) do malých trojúhelníků objevil pár – Marcelino Sambé a Natalia Osipova, jimž se dala dvojice po desítkách let manželství uvěřit jen stěží, především když je na jevišti doplnil Stanislaw Wrgzyn (snad) představující jejich syna, byť především z duetů se Sambém byl jejich vztah poněkud nejednoznačnější. V závěrečné pasáži po do té doby celkem harmonickém tanci nastoupily i v pohybech vzájemné neshody, Abraham však sáhl po hysterické gestikulaci, rozhazování paží a bezhlesně vyplivovaných výčitkách, což působilo zbytečně doslovně a postrádalo ironický humor úvodních promluv.

Druhá polovina programu patřila kanadskému choreografickému fenoménu Crystal Pite. Její Solo Echo pro čtyři tanečnice a tři tanečníky na dvě věty různých sonát pro violoncello a klavír Johannese Brahmse (v podání Christophera Vanderspara a Roberta Clarka) stavělo na duetech, výtvarně zajímavých pohybových sborech a atmosféře chladu prostupujícího postupně celým tělem až do hloubky duše. Skupina na sobě byla chvílemi zoufale závislá, aby se z ní v následující minutě jeden z členů pokoušel dostat a vzápětí svého rozhodnutí hořce litoval. Určitou bezvýchodnost a sychravost doplňují vzduchem poletující drobné bílé konfety jako sněhové vločky a vynikající, do posledního dechu procítěné výkony všech interpretů.

The Royal Ballet, Solo Echo (foto Tristram Kenton)

Mrazivost zimní krajiny v Solo Echo předcházela mrazivost zcela jiného druhu. The Statement Pite vytvořila v roce 2016 pro NDT, které ji během loňského jara zopakovalo i v online světě během jednoho ze streamů. Tentokrát bylo dílo poprvé uvedeno londýnským souborem. Prohlášení, jak bychom mohli přeložit název, stojí na mluveném slově, je tedy klíčové rozumět angličtině, jakkoli přesah je natolik silný a odráží se rovněž v pohybových vzorcích, že jsem přesvědčena, že i bez anglického jazyka lze základní premisu pochopit. Čtveřice tanečníků, strohý stůl, politické hry, vyprázdněné proslovy a floskule, směs Kafkova Procesu, Orwellova 1984, Joossova Zeleného stolu a tušený obraz aktuálního světa (nejen) autoritářských režimů. Ten, který přichází Shora, ta sžíraná výčitkami, ten sebeobhajující a ponížený, ta, co je šedou eminencí v pozadí. Role se mění, míchají, moc přelévá, co bylo, hned není, ten, kdo držel otěže v rukou a přinášel odpovědi, je najednou zapřažen, ten, který v tom uměl chodit, ztrácí půdu pod nohama, ta, co sedí bezradně, vyděšeně s hlavou v dlaních jako poslední článek řetězce, byla možná kdysi první, ta nenápadná tvrdě vystupuje do popředí, není cesty zpět, jen spirálou dolů a ti, co měli přijít, nepřišli…

Ashley Dean, Joseph Sissens a Kristen McNally se svých úloh zhostili s mimořádným nasazením, je to ale Calvin Richardson, jenž je v ústřední roli naprosto fenomenální. Každý jeho pohyb, gesto, záchvěv mimiky tváře sedí s milimetrovou přesností, je stejně stoprocentně nenucený, blazeovaný a sebevědomý lídr jako znejistělý, pochybující, vyplašeně vyjednávající chlapeček. V každé z mnoha poloh je přesvědčivý a až morbidně fascinující, stejně jako celá inscenace.

Záznam celého představení je stále online na speciální streamovací platformě stream.roh.org.uk, kde si jej za necelých 400 korun můžete pustit až do 27. června. A vzhledem k tomu, že zrovna do Británie se asi ještě chvilku nepodíváme a na cokoli od Crystal Pite v Praze stále čekáme, nevyužití této příležitosti by mohlo snadno spadat do kategorie trestuhodné zanedbání.

Kristen McNally, Calvin Richardson, The Statement (foto Bill Cooper)

21st Century Choreographers

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments