TiAmo klade otázky a otevírá ženská témata

  1. 1
  2. 2
Na představení TiAmo, uváděné v rámci festivalu Opera 2022, jsem v neděli do industriálního prostoru divadla La Fabrika dorazila v napjatém očekávání. Jak se tvůrcům podaří prostřednictvím současného operního divadla otevřít téma pozice žen ve společnosti a kultuře? Jak se jim podaří vyjádřit různé role, do nichž se ženy v průběhu života ne vždy dobrovolně dostávají, nebo nerovné příležitosti, které se ženám a mužům v životě naskýtají? Jakými hudebními i nehudebními prostředky bude uchopena problematika sexuálního násilí, jemuž v posledních letech jasně vystavuje stopku hnutí MeToo? A jak to vše bude rezonovat v našich kulturních kruzích, kde slova jako „feminismus“ nebo „gender“ stále mají pro mnoho lidí příchuť nežádoucího narušování zaběhnutých pořádků?

Ivo Medek, Sára Medková, Vít Zouhar: TiAmo – Sára Medková, Hana Hána, Lucie Rozsnyó (zdroj Opera 2022, foto Petra Kožušníková)
Ivo Medek, Sára Medková, Vít Zouhar: TiAmo – Sára Medková, Hana Hána, Lucie Rozsnyó (zdroj Opera 2022, foto Petra Kožušníková)

Podobné otázky mě nenapadaly náhodou. Inscenace TiAmo měla předpremiéru na festivalu MusicOlomouc 2021, jehož podtitul zněl WOMEN a v jehož programu bylo mimo jiné zastoupeno mnoho děl žen-skladatelek. Původní název projektu navíc zněl MeToy, jako reakce na debatu kolem hnutí MeToo. Později se však okruh témat, jimiž se inscenace zabývá, rozšířil. A tak vznikla opera TiAmo s podtitulem „opera o ženách v různých životních situacích“.

Hnacím motorem celé inscenace bylo přitom právě samotné kladení otázek, ne vždy příjemných a jdoucích „po srsti“, a snaha myšlenkově aktivizovat diváka, aby o nich sám přemýšlel a případně hledal odpovědi. Jak uvádí režisér inscenace Rocc v našem nedávném rozhovoru: „Struktura inscenace vznikala opravdu týmovým způsobem. Snažili jsme se spíš otevírat otázky než uzavírat odpovědi… Důležité bylo, abychom neříkali: ‚Takhle si to myslíme, takhle to je.‘ I během práce jsme měli různorodé názory. A pokud jsme přišli na to, že se na něčem neshodneme, nechali jsme danou otázku otevřenou.“

Skladatelsky jsou pod dílem podepsáni Ivo Medek, Sára Medková a Vít Zouhar. Všichni zmínění jsou zároveň po celou dobu představení přítomni na scéně – Ivo Medek na pravé straně jeviště ovládá bicí nástroje a hotové hudební podklady. Vít Zouhar pak spolu s tvůrcem video-složky představení Lukášem Medkem a režisérem Roccem sedí tak trochu ukryti za svými laptopy u stolečků po levé straně jeviště. Sára Medková a další dvě členky hudebního uskupení ISHA trio, Lucie Rozsnyó a Hana Hána, jsou pak hlavními ženskými aktérkami inscenace.

Trojice žen přichází na scénu postupně, vynořují se po jedné z prostoru hlediště. Ve cvičebních úborech a jógových pozicích se poznenáhlu zabydlují v prostoru, který z jedné strany ohraničují stolečky mužů s laptopy, z druhé strany bicí souprava Iva Medka, a vzadu je členěn na různá zákoutí několika stojany s kostýmy. Uprostřed scény stojí velké koncertní křídlo a v levém koutě poutá pozornost velká televizní obrazovka, na níž se v průběhu představení objevuje někdy asociativní, někdy více popisný videoart Lukáše Medka. Video je místy promítáno se záměrným zpožděním oproti obrazovce také na zadní prospekt scény.

Ivo Medek, Sára Medková, Vít Zouhar: TiAmo – Hana Hána, Lucie Rozsnyó (zdroj Opera 2022, foto Petra Kožušníková)
Ivo Medek, Sára Medková, Vít Zouhar: TiAmo – Hana Hána, Lucie Rozsnyó (zdroj Opera 2022, foto Petra Kožušníková)

Jak v rovině promítané, tak v té „živé“, kterou divák sleduje přímo na jevišti, se asociativními (nikoli jen pustě ilustrativními) prostředky rozvíjí ony nejrůznější situace a role, do nichž se ženy během života dostávají. Sami tvůrci měli dílo rozčleněné na jednotlivé úseky: emancipace, manželka, matka, bezpráví a podobně. Právě nedoslovná asociativnost pak způsobuje, že si do jednotlivých zvukových a vizuálních podnětů, které inscenace předkládá, každý divák projektuje své vlastní představy nebo zkušenosti.

Například scéna, v níž se jednotlivé performerky, převlečené do přiléhavých večerních šatů, stylizují do póz modelek, může být na jednu stranu vykládána jako redukování osob ze strany inscenátorů na pouhá „krásná těla“, pasivní objekty určené k zírání. Můžeme ji ale také chápat jako akt emancipace majitelek oněch těl, které se vědomě rozhodly svou tělesnost a sexualitu akcentovat a aktivně použít své tělo jako prostředek komunikace s okolím.

Právě kostýmy – ale zdaleka nejen ty, jak si ještě ukážeme – jsou často prostředkem k vyjádření aktuální role či identity, jíž nositelka v dané chvíli představuje. Tmavý prošívaný kabát ze syntetické lesklé látky je v jedné scéně Lucii Rozsnyó nasazen zády dopředu, takže jí kapuce zakryje obličej a performerka se stává nehybnou siluetou bez tváře a možnosti se bránit. Kus obyčejného, důvěrně známého, a tedy zdánlivě bezpečí evokujícího oblečení, tak působí jako divadelní symbol fyzického a psychického násilí, útisku a znesvobodňování, ke kterému dochází právě mnohdy v domácím prostředí – ze strany blízkých osob a pro vnější okolí nenápadně.

Svou roli v inscenaci má také samotný moment převlékání či dalšího nakládání s jednotlivými kostýmy coby akt přechodu z jedné role do druhé. Svatební šaty, které v jednu chvíli nositelku označují za nevěstu, se vzápětí ocitají v pytli na odpadky jako jednorázově uplatněný symbol, který svůj smysl v rámci přechodového rituálu svatby už splnil.

Další velkou úlohu má vizualita reprodukovaná skrze video. Například ve scéně akcentující erotiku jsou na obrazech starých mistrů, zobrazujících erotické výjevy, intimní partie postav postupně zakrývány černými „cenzurujícími“ obdélníčky. Lze se zamyslet mimo jiné nad společenskou pruderií tabuizující nahotu nebo přímo ženskou sexuální touhu. Efekt zpoždění promítaného obrazu na zadním prospektu oproti televizní obrazovce nutí diváka si vše znovu, důkladněji a ve zvětšené podobě promýšlet a uvědomovat.

Se zachycením dění skrze video se ale v inscenaci pracuje i v reálném čase. V jednu chvíli se všechny tři performerky dívají zblízka do kamery umístěné na stativu na scéně, snad jako by nahlížely do kolébky, či do kočárku na ležící dítě. Doprovázeny zvukem hracího strojku ukrytého v plyšové dětské hračce rozehrávají konejšivým pološeptem polemickou debatu nad jedinou otázkou: „To play, or not to play? That’s the question.“ Jejich tváře, promítnuté na zadním prospektu scény v nadživotní velikosti, pak shlížejí přímo na nás diváky. Jako bychom my sami byli oním malým dítětem, nad nímž matka možná právě přemítá, zda v sobě má energii se mu věnovat – přestože ví, že možnost volby v tu chvíli tak úplně nemá. Zde se může jednat o dříve tabuizované téma ne vždy slunných stránek mateřství, které je dnes už předmětem otevřené debaty. Stejná hamletovská otázka později přejde do samostatného hudebního čísla jako ukolébavka zpívaná všemi třemi aktérkami.

Ivo Medek, Sára Medková, Vít Zouhar: TiAmo – Sára Medková, Hana Hána, Lucie Rozsnyó (zdroj Opera 2022, foto Petra Kožušníková)
Ivo Medek, Sára Medková, Vít Zouhar: TiAmo – Sára Medková, Hana Hána, Lucie Rozsnyó (zdroj Opera 2022, foto Petra Kožušníková)

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


5 2 votes
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments