Tomáš Netopil: Když bude zaručena stabilita, vydržím

redakce, 16.02.2011 1:00

Potkali jsme se v klubu Stavovského divadla, kde měl za hodinu zkoušku před večerním představením Figarovy svatby. Mozarta má nejspíš hodně rád. Pokaždé, když se na něj stočila řeč, očividně pookřál. Až s klukovským nadšením třeba líčil, jak se chystá studovat novou mozartovskou partituru, a že ze všeho nejdřív chce projít party jednotlivých nástrojů a promyslet smyky u smyčců. Když mu ty noty po chvíli přinesli, mimoděk je několikrát zlehka pohladil. Celkově ale působí dojmem energického, poměrně otevřeného člověka, který přesně ví, co chce. Jeho stisk ruky byl při pozdravu nečekaně silný. Říká se, že takový mají hlavně upřímní lidé. Následující hodina, strávená s pětatřicetiletým šéfdirigentem orchestru Národního divadla Tomášem Netopilem, to potvrdila.

Když už spolu mluvíme ve Stavovském divadle, začnu Mozartem: Na květen chystáte nový Mozartův Únos ze serailu. Jaký bude?

Doufám, že se po hudební stránce dostaneme opět dále a budeme tak moci navázat na zkušenosti s Idomeneem. To znamená detailnější práce s frází, živoucí a provokující doprovodná složka uvnitř orchestru, odlehčený a barvitě stále zajímavější náboj. To asi jen tak v kostce. Nejdůležitější je pak ovšem čas strávený přímo v orchestřišti Stavovského divadla, kde je nejpodstatnější sehrát tvrdý boj s akusticky ne příliš povedeným prostředím.

Jak velký posun k lepšímu v interpretaci Mozarta orchestr pod vaším vedením za ty zhruba dva roky udělal?

Rozhodně udělal. Přesně jsem to poznal při návratu produkce Idomenea do programu divadla. Po téměř půlroční pauze jsme se ocitli na první zkoušce a já jsem měl krásný pocit z práce, která nás nevracela zpět k základním problémům, ale otevírala prostor k novým hudebním podnětům a inspiracím. Konkrétně u mozartovských produkcí je nezbytné zachovat stejné orchestrální obsazení souboru a tím oživit možnost hlubší a detailnější práce. Bez tohoto systému si vznik nových mozartovských produkcí nedokážu představit.

Když už mluvíme o Mozartovi – jak jste byl spokojený s jeho posledními Narozeninami?

Osobně jsem se na tento koncert velmi těšil. Byl to pro mne už třetí narozeninový a koncepčně velmi zdařilý, mimo jiné také z důvodů využití sólových hráčů našeho orchestru. V době naší přípravy docházelo k menšímu či většímu prosakování různých informací o budoucím fungování orchestru, které do dnešního dne nemají žádný určitý tvar. Tvořivou atmosféru v tomto období si asi každý dokáže představit, a já chci touto cestou poděkovat orchestru, že se tímto nenechal rozhodit a své síly proměnil v krásnou hudbu!

Ještě k akustice Stavovského divadla: Orchestr jste při Mozartových narozeninách zvedl trochu výš…

Doposud byl tady ve Stavovském divadle orchestr při koncertech na jevišti, což je dle mého názoru ta úplně nejhorší varianta. Tentokrát jsem ho při Narozeninách poprvé posadil do orchestřiště, kde dřevo, které hráče obklopuje, funguje alespoň trochu jako rezonanční skříň. Samotná akustika Stavovského divadla je skutečně tristní, s tím by se něco mělo dělat…

Čím to je?

Určitě tou textilií, která je v řadách, myslím ten modrý samet. Pokud by tam bylo dřevo, tak by to bylo něco úplně jiného. Hlediště je vysoké, ten zvuk má kam jít, ale hned v začátku je bohužel pohlcen „sametem“.

Jaký dopad to má na výsledný zvuk – alespoň podle vašich uší?

Zvuk orchestru se nestmelí tak, jak by měl. Je to slyšet hlavně v koncích frází, které musíme uměle dotvořit, hlavně s využitím smyčcových nástrojů. Je to hodně velký rozdíl třeba oproti sálům, jako je Rudolfinum nebo Obecní dům.

Když se podíváte na orchestr Národního divadla v celém spektru repertoáru, s čím stále nejste spokojen?

Nejsem spokojen se samotnou organizací práce. Orchestr je dnes v dobré kondici, to jsem si potvrdil už několikrát při naší společné práci – myslím koncerty, koncertní provedení oper Salome Richarda Strausse, Ariadna Bohuslava Martinů a Slavík Igora Stravinského.

Záměrně zde uvádím projekty, které jsou jednorázové a tím také nepodléhají jistému opotřebení nebo ohrávání, které může být do jisté míry přínosem, ale velmi brzy se stává kontraproduktivní. A teď zpět na začátek. Abych mohl s hráči manipulovat ve smyslu osobní fixace k tomu či onomu opernímu projektu, musí mít hráč jistotu, že bude zaplacen. Pokud se tak nestane, bude hráč stále nucen vynakládat svou energii jinde, jen pro naplnění základní potřeby. Ale abych vám také odpověděl na vaši otázku, týkající se spokojenosti či nespokojenosti. Mám-li být konkrétní, je to hlavně bohatost, lehkost, ušlechtilost a kompaktnost zvuku horních smyčců. Vylepšení této složky si dávám za svůj cíl.

Jak jste spokojený se svým, nazvu to sblížením se s orchestrem?

Myslím, že orchestr ví, jakým směrem chci jít a co je pro mne důležité. Ani to snad netrvalo dlouho, myslím tím společné sladění.

Troufnul byste si dnes třeba říci, že vám orchestr věří?

To ano, myslím, že mi věří.

Určitě jako šéfdirigent máte na srdci i řekněme „mimohudební“ záležitosti. Například platové poměry v orchestru, jak jste už naznačil. Co z toho se za dobu vašeho šéfování podařilo?

Nepodařilo se vůbec nic, právě naopak. Platové podmínky v orchestru jsou kvůli nynějším úsporám daleko horší, než za mého nástupu. To je bohužel fakt, který mě mrzí nejvíce. Asi trochu naivně jsem předpokládal, že to dokážu ovlivnit nebo že naší společnou prací dokážu upozornit na fakt, že orchestr první scény v Praze by měl být důstojně ohodnocen. Bohužel se tak nestalo, ba co víc, podmínky jsou nejhorší za poslední léta.

Projevuje se to na úrovni práce, na tom, co orchestr odvádí?

Pokud mám odpovědět zcela upřímně, tak určitě ano. Má-li člen orchestru Národního divadla kvalitně odvádět svoji práci a přitom dostatečně finančně zabezpečit svůj život nebo rodinu, tak to jsou za dnešních poměrů dvě věci, které se vzájemně neslučují. Každý muzikant, který tu je, ví, že z platu v divadle se rodina uživit nedá. A proto chodí i jinam, do jiného orchestru, do studia, kde dostane vedlejší příjem, aby rodinu mohl uživit.

Přebíhají lidé z orchestru Národního divadla takhle často?

Samozřejmě, ale není se čemu divit.

Jak prožíváte současné události, související s transformací opery v Praze?

Velice smutně. Nemyslel jsem si, že to dojde do takového chaosu a do takové atmosféry, která zatím nic nevyřešila, jenom zbytečně postrašila a dezorientovala hráče v Národním divadle. Je to absolutně demotivující. Tím spíš jsem vděčný orchestru za to, co teď odvádí – třeba při už zmíněných Mozartových narozeninách.

Jste optimista?

Jsem a byl bych moc rád, kdyby mi to v tuhle neklidnou dobu vydrželo.

Myslíte, že v Národním vydržíte?

Pokud bude zaručena stabilita orchestru, tak samozřejmě vydržím. Rád bych zůstal s orchestrem do konce toho, co máme spolu naplánováno. Pokud by ale mělo dojít k nějakým radikálním řezům ještě v době mého působení, tak to bych nemohl akceptovat.

Do kdy máte v Národním divadle smlouvu?

Do konce příští sezony, tedy do června 2012.

Je v tuhle chvíli předčasné mluvit o tom, jestli budete chtít pokračovat?

Musím upřímně říct, že bych rád s orchestrem Národního divadla pokračoval dál. Do dnešního dne mě ale nikdo kvůli další spolupráci neoslovil.

Jaké konkrétní úkoly vás v příští sezoně v Národním čekají?

I příští sezonu mě tady čekají dvě premiéry – Dvořákův Jakobín a nový Mozartův Don Giovanni.

Máte už nějakou konkrétnější hudební představu?

Zatím jen velice matnou. Myslím, že Don Giovanni bude velký oříšek. Mezi posledními reprízami současné inscenace a uvedením nové totiž bude jen několik málo měsíců, kdy orchestr bude muset zapomenout, jak Giovanniho hrál a naučit se ho znovu, jinak.

Co vaše další závazky? Vím, že za pár týdnů odjíždíte do Paříže…

Ano, v Pařížské národní opeře mám obnovené nastudování Káti Kabanové, v té době také ještě koncert s londýnskou Philharmonia Orchestra, kde jsem vystupoval už v listopadu a kam se opět v této sezoně vracím. Pak již dubnový návrat domů a intenzivní práce s orchestrem Národního divadla na nové produkci Únosu ze serailu. Dále nás čeká společný projekt na festivalu Pražské jaro. Jedná se o koncert opery dvacátého století, kde vystoupí jak orchestr, tak sólisté a hosté Národního divadla. Na začátku prázdnin odlétám do amerického Aspenu, kde na tamním festivalu budu studovat Verdiho Falstaffa a také chystat ryze český koncert.

Já z toho, jak mám možnost vás sledovat, mám pocit, že se vám v zahraničí nejvíc daří s Mozartem a pak s českým repertoárem. Jak to cítíte vy?

To je zajímavé, já si myslím úplný opak. Vždycky mám větší obavy z toho mozartovského a českého repertoáru.

Co vaše nedávná Dvořákova Rusalka v Drážďanech? Jak jste s ní byl spokojený?

Po hudební stránce ano. S orchestrem Staatskapelle je opravdu velká radost pracovat.

A pohled režiséra? Jak se vám režijní ztvárnění drážďanské Rusalky zamlouvalo?

Musím přiznat, že ze začátku jsem s tím, co jsem předem mohl vidět na DVD, měl trochu problém. Ale taky musím říct, že ta režie není vůbec hloupá, myslím z dnešního pohledu. Ano, jsou tam momenty, které mně nesedí, které jsou lascivní, zbytečně teatrální. Ale moje závěrečné shrnutí je: Ano. Speciálně pro českého diváka, protože toto je jedna z cest, jak vnímat naše národní zlato. Nutí nás to dílo vnímat jinak, nově, méně pohodlně než dosud.

Čím myslíte, že to je, že třeba například zrovna Němci jsou otevřeni novým výkladům i u svých národních oper, zatímco Češi ne?

Myslím, že jsme v tom – jak už jsem řekl – tak trochu pohodlní. Že u nás ta režijní revoluce ještě neproběhla. Vezměte si třeba Rusalku Jiřího Heřmana – je tam vlastně jen nepatrný odklon někam, kde se my sami musíme zapojit do příběhu a to nás hned popudí. A přitom to je podle mého názoru velmi zdařilá inscenace, která má svoji poetiku a výpověď. Ovšem zpět k Německu. Musíme podotknout, že operní domy, jako Stuttgart, Mnichov a další jsou v tomto ohledu docela extrémní.

Když jsme zmínili Drážďany a vaší Rusalku, čeká vás tam něco dalšího?

Ano, kromě dalších repríz Rusalky a také Salome bych tam měl příští rok nastudovat Mozartova Tita, v další sezoně Halévyho Židovku, v sezoně následující Offenbachovy Hoffmannovy povídky a nakonec pak také Janáčkovy Příhody lišky Bystroušky – ty stejně jako zmíněnou Rusalku s režisérem Stefanem Herheimem.

Jak se vůbec v sousedních Drážďanech cítíte? Já osobně tam v hledišti mám vždy něco jako lítost nad tím, že srovnání s Prahou vyznívá dost výrazně v náš neprospěch…

Já tam rozhodně lítost nemám. Pro mne to je v Drážďanech vždy něco jako injekce, popud k dalším investicím tady u nás, do Národního divadla. I z tohoto pohledu je dobré, když člověk na mém šéfovském postu má možnost srovnání se zahraničím.

V čem vy vidíte největší rozdíl mezi Drážďany a Prahou?

Hlavně to je rozdíl z pohledu muzikanta: Finanční podmínky. Pokud by orchestr Národního divadla byl zaplacen tak, aby mohl být od deseti od rána do deseti do večera v divadle, tak by muzikanti nemuseli přemýšlet nad tím, jak se uživit. A jsme zase u toho. My ale nemáme peníze ani třeba na hoboje, které už dávno přesluhují. První hornista má záplatovanou hornu, na kterou teď bude muset hrát Parsifala. To jsou tragikomické nebo chcete-li smutné historky, někdy až jen těžko uvěřitelné…

Máte představu, jak hodně se platy hráčů v Drážďanech a u nás liší?

Liší se o dost. Průměrný plat hráče Národního divadla je asi třetina nástupního platu nového hráče v Drážďanech.

Považujete se spíš za operního dirigenta?

Letošní sezona byla pro mě v tomto směru tak trochu vychýlená, opery jsem si užil víc. Ale jiná léta to je s koncerty tak půl na půl, což považuju za optimální.

Z jakého důvodu hlavně?

Hodně se to ovlivňuje, je to důležité jak pro dirigenta, tak pro ten který orchestr. Myslím, že to byl Karajan, kdo řekl, že opera si zasluhuje více symfonického myšlení, a symfonická hudba zase více myšlení dramatického.

Jste si vy osobně vědom nějakých svých zásadnějších nedostatků, slabých míst? Ať už co se samotných výkonů, které odvádíte týče, nebo třeba rezerv v přístupu k orchestru? Ptám se hlavně proto, že vaše kariéra přece není zas až tak dlouhá…

Musím říct, že třeba ve vztahu k orchestru Národního divadla jsem ze začátku byl – nechci říct moc impulsivní, ale nevnímal jsem krom své utkvělé představy, kterou jsem měl, příliš nic moc dalšího kolem sebe…

Maximalista?

V tomto smyslu možná. Musel jsem to časem zkorigovat, protože takový přístup nebyl stoprocentně produktivní. Nepřinášelo to zkrátka přesně to, co já jsem chtěl.

Takže mám tomu rozumět tak, že se stále učíte, jak s hráči co možná nejoptimálněji jednat? Pracovat?

Ano, ano. Ale právě tohle už myslím dostalo úplně jiné kontury, myslím, že ku prospěchu věci.

Zdá se, že jste typ, který svou profesí žije na 150 procent. Jak se vám daří to všechno, o čem jsme spolu mluvili, skloubit s vaším soukromým životem? S vaší rodinou?

Samozřejmě, že je to velmi těžké. Nevedu každodenní život manžela a otce, který své ratolesti může sledovat dennodenně a být u toho všeho, co je poprvé. Je to bohužel daň za moji profesi.

Žijete pořád v Kroměříži?

Ano, a neradi bychom se toho vzdali.

Jak často se tam za rodinou dostanete?

Třeba tento týden jsem v úterý odjížděl do Drážďan, dnes je pátek, po představení v Praze jedu domů.

Nedělá vám takové noční dojíždění problém?

Ne, zatím mně nevadí, naopak mě to baví. Auto se mně proměnilo v poslechovou místnost. Je to vlastně jediná možnost, jak se do něčeho zaposlouchat.

Co posloucháte?

Všechno, co má kvalitní zvuk. Nejsem nijak zvlášť stylově vyhraněn, ale i pro své mimopracovní poslechové chvilky mám rád kvalitní provedení. Samozřejmě poslouchám také pracovní nahrávky, anebo naopak – byť za volantem – relaxuju s barokní hudbou, kterou mám neuvěřitelně rád.

Zamluvili jsme tak trochu rodinu…

Ano. Snažím se hlavně dobře plánovat. A červenec a srpen držet jako prázdniny, abych s rodinou byl i intenzivněji. Letos sice jedu pracovně do Ameriky, ale jedeme všichni. Není to pochopitelně vždy v tomto směru ideální. Třeba loni, kdy jsem měl docela dost operních závazků v zahraničí, se taky stalo, že jsem doma nebyl v jednom kuse třeba šest týdnů.

Jak máte staré děti?

Rok a půl a pět. Dvě holčičky.

Plánujete další?

Tak to je spíš otázka pro moji ženu…(smích)

Děkuji za setkání.