Toronto, Dvořák, Schulhoff a Beethoven

  1. 1
  2. 2

Pokud někteří z vás věří na osud, dají mi jistě za pravdu, že někdy se určité věci stanou (nebo také nestanou), ať pro to děláte cokoli. Zcela náhodně jsem na internetu zjistil, že TSO – tedy Toronto Symphony Orchestra – bude mít na programu kusy, které bych si jen nerad nechal ujít. Problém byl „jen“ v tom, že Toronto je 500 kilometrů od Montrealu, kde žiju, a také že zde není zvykem jezdit tak daleko jen na otočku – tak jako to mnozí dělají v Česku, když se vydají za operou třeba do Mnichova nebo do Vídně. Štěstí mi tentokrát přálo natolik, že jsem našel jen tři dny předem bonusovou jízdenku na vlak s Via Rail Canada, k tomu výhodné ubytování v torontském hotelu Hilton a taky vstupenku na TSO v Roy Thomson Hall za pouhých 40 dolarů.


Sobotní ráno je na takové cesty ideální, cesta utíkala a tak než jsem se nadál, bylo poledne a já se ocitl ve slunném Torontě. Když je na vaší straně k tomu všemu i počasí, můžete začít mít tak trochu obavy, aby se něco nezvrtlo, třeba aby onen očekávaný koncert na poslední chvíli nezrušili. S tím ale nic nenaděláte, a tak bylo lepší než obavami zaplnit odpoledne něčím zajímavým. Miluji atmosféru severoamerických velkoměst a i když Toronto dobře znám, každá návštěva působí jinak. Tentokrát jsem chtěl znovu navštívit oblíbené knihkupectví, kde mají ve výprodeji knihy, které se jinak docela těžko shánějí. Při této návštěvě byly všechny moje cíle ve vzdálenosti několika minut chůze pěšky a poblíž nevyhnutelné Yonge Street, což je svojí délkou 1896 km nejdelší ulice na světě. V Torontu je navíc křižovatka s Dundas Avenue, něco jako dolní část Václavského náměstí v Praze. Tentokrát tam hlasitě demonstrovali odboráři z provinční vlády, do toho se je snažili přehlušit černoši z Karibiku bubnováním na plechové hrnce (také hudba, nebo ne?). Kousek místa se našel i pro pár obtloustlých mužů v kdysi bílých hábitech, kteří za malý úplatek nabízeli kolemjdoucím okamžité spasení prostřednictvím nějaké nové víry. Na první pohled jasný podvod.


Odpoledne uteklo jako voda a už zbyl čas jen na čtvrthodinku v otevřeném hotelovém bazénu. Počítal jsem, že tam nejen protáhnu ztuhlé svaly, ale hlavně že se zklidním na nadcházející koncert. Takový byl alespoň původní záměr. Místo toho jsem se ale přímo ve vodě zapojil do živé diskuze s německo-ruským párem turistů na téma – Beethoven, ale také Putin, Merkelová a střední Evropa. Jen jsem doufal, že se mě – jako osoby českého původu – nebudou ptát na zamotanou politickou situaci v mé rodné zemi. Taková bezprostřední setkání miluji, ať je to třeba právě v hotelovém bazénu nebo ve foyeru koncertního domu., protože se skoro vždy něco zajímavého dozvím a navíc jsou takové neformální informace mnohdy k nezaplacení! Podobné to bylo se setkáním v salonu American Express pro držitele jejich karet a také pro mecenáše TSO. Tam jsem byl poprvé a předem hořel zvědavostí, jak to tam vlastně chodí. Přišel jsem hodinu před začátkem koncertu, s tím, že si v klidu předem přečtu program a zjistím podrobnosti o Erwinu Schulhoffovi. Netrvalo dlouho a nevelký salón se zaplnil lidmi jistého věku (čti od sedmdesáti výše), mezi nimiž jsem si připadal s trochou nadsázky jako univerzitní student. Hned vedle mne v tom na pohovku usedla švitořivá dáma v černém ověšená těžkým zlatem a začala mi detailně popisovat svoje soukromé setkání s dirigentem Jamesem Conlonem na koktejlové párty o den dříve. Upil jsem svoji dvanáct let starou Glenlivet scotch a říkám jí: „To zní zajímavě, Lauro, dej si také scotch…“. Čas se ale brzy už konečně nachýlil a byl čas se přesunout do auditoria, kde za pár minut začínal kýžený koncert.


Ani finančně prosperující Roy Thomson Hall a TSO si nevezmou na svědomí finanční fiasko, které přece jen může být spojeno s uvedením neznámého kusu, kvůli němuž jsem se já do Toronta vlastně vydal, a tak celkový program koncertu byl ve stylu pro každého něco. Vyprodáno ale nebylo, jak jsem viděl z mého místa v první řadě přímo nad orchestrem. Carnival Overture od Antonína Dvořáka je velice populární koncertní kousek i tady. Dirigent, světově prosluslý James Conlon (1950) se zhostil úvodního čísla skvěle, dirigoval zpaměti. Dvořákovu hudbu je slyšet na severoamerickém kontinentu docela často, což každého, kdo je českého původu, pokaždé potěší. I obecenstvo v auditoriu se rozehřálo a bylo připraveno na hlavní čísla večera.


Hned jak za Dvořákem skončil potlesk, Maestro Conlon si vzal mikrofon a asi deset minut vtipně a zábavně uváděl osobnost a dílo českého skladatele židovského původu Erwina Schulhoffa (1904-1942). Jak mi bylo řečeno Laurou v salónu, James Conlon se už nejeden rok systematicky věnuje mimo jiné právě hudbě těch skladatelů, kteří byli násilně umlčeni během holocaustu, a jejich dílo prosazuje jak v Severní Americe, tak v Evropě. Za zmínku stojí jména jako Alexander von Zemlinsky, Kurt Weill, Erich Wolfgang Konrgold, Ernst Křenek a také již zmíněný Erwin Schulhoff. Ale zpět do sálu: Delší projevy dirigenta během koncertu nejsou ani tady běžnou věcí a proto hrozí, že publikum tak trochu poleví ve svém zájmu. Maestro Conlon si toho byl plně vědomý a snažil se vše prezentovat s humorem, ale také se zdůrazněním toho, že neskutečné hrůzy koncentračních táborů by neměly překrýt trvalý hudební odkaz, který tam vzniknul. Padla také zmínka o tom, jak malý Erwin byl svojí snaživou matkou představen Antonínu Dvořákovi jako velmi nadané dítě. Mladý Schulhoff se ale setkal i s Claudem Debussym, kterého se zeptal, proč jisté dílo napsal tak, jak je napsal. Debussy mu prý odpověděl: „Až budeš Debussy, můžeš to napsat také tak.“


Ale to už přišla ke slovu znovu hudba. Vůbec poprvé jsme v Kanadě slyšeli Schulhoffovo Piano Concerto, op.11 o třech větách. Jak prohlásil Maestro Conlon: „Téměř dokonalé, zvlášť vzhledem k tomu, že skladateli bylo devatenáct.“ Klavírního sóla se ujal třicetiletý Američan Orion Weiss, který se dočkal opakovaných ovací od publika i dirigenta.

  1. 1
  2. 2

Související články


Reakcí (2) “Toronto, Dvořák, Schulhoff a Beethoven

Napsat komentář