Tosca (nejen) v MET
Už dlouho nebyla žádná premiéra v Metropolitní tak napjatě očekávána, jako ta pondělní: Pucciniho Tosca. Notoricky známý operní trhák, jeden z nejhranějších a v divadelních kasách nejžádanějších titulů, přiváděl média i operymilovné Newyorčany už týdny předem do varu. Každou zmínku o nové Tosce, každou novinku z příprav, každou fotku ze zkoušky doslova hltali.
Pondělní premiéra Toscy pak byla událostí číslo jedna tím spíš, že současně i otevírala novou sezónu v newyorské MET.
Tzv. Opening Night si totiž v New Yorku nikdo je trochu významnější rozhodně nemůže nechat ujít!
Fotky z tohoto večera tak každoročně plní první stránky novin.
Ale zpátky k nové Toce: Čekalo se od ní skutečně hodně. Vždyť od té předchozí ins
cenace, kterou i nejeden z našich operních fanoušků zná, uplynulo bez roku už celé čtvrt století. (Shodou okolností právě Hildegard Behrens, která Toscu na téhle nahrávce ztvárňovala, minulý měsíc zemřela. )Nová Tosca, fenomenální finská sopranistka Karita Mattila, rozhodně stála před nelehkým úkolem. Tím spíš, že roli zpívá prvně mimo svou vlast – poprvé se v ní představila v Helsinkách před třemi lety.
Také dlouholetý miláček operního publika po celém světě, režisér Franco Zefirrelli, nasadil svému nástupci v MET vysokou laťku. Jakkoli je Luc Bondy dnes již uznávaným divadelním i operním tvůrcem, i samotný Zeffirelli v ohlasech po premiéře nové Toscy neváhal použít i na jeho adresu kritická slova.
V dosavadních recenzích se můžete třeba dočíst, že Luc Bondy příliš zdůrazňuje erotiku. Že ta stará Tosca byla rozhodně lepší. Že pro Karitu Mattilu není italský repertoár to pravé ořechové. Že Cavaradossi Marcela Álvareze je tak trochu nezajímavý. Že James Levine zpomaluje tempo v místech, kde se to nehodí….
Nenechme se ovlivnit. Vždyť do 10.října už není tak dlouho. Počkejme si na přímý přenos z Metropolitní do 10.října a na vše si udělejme vlastní názor.
Rozhodně je ale třeba si už předem uvědomit, že Zeffirelli tu svoji Toscu ztvárňoval v úplně jiné době. Za těch bezmála pětadvacet let se změnilo mnohé – nejen v opeře, ale i ve společnosti
vůbec. Připomeňme si při téhle příležitosti například nedávnou, docela moderní a navíc skvěle zazpívanou Toscu, pod kterou se Amsterodamu podepsal režisér Nikolaus Lehnhoff. (Mimochodem: Při vzpomínce na jedinečného Bryna Terfla právě v této Tosce nezbývá než litovat, že Scarpiu nezpívá v první sérii newyorských repríz právě on.) Na druhou stranu ale i nová, “moderní” Tosca nemusí zcela uspět – poznal to režisér Philipp Himmelmann v Bregenzi. A příklad do třetice, z opačného konce: I zapřísáhlý odpůrce “muzeálních” inscenací musí uznat, že poválečná výprava Toscy našeho Josefa Svobody, před časem obnovená v pražské Státní opeře, má i přes citelný “nános prachu” pořád hodně co do sebe. Zkrátka a dobře: Nejen divadelní magie, ale i vkus každého z nás jsou do značné míry nevypočitatelné…
Takže počkejme si a těšme se na desátý říjen! Zkrátit to čekání si můžeme třeba právě poslechem Toscy. S kým? Nejednoho našince určitě okamžitě napadne jméno Maria Callas.
Jen tak na okraj: Nemá to i v dnešní době pořád hodně co do sebe – zavřít oči a jen poslouchat?
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
