Toulouse na podruhé tolik nepřesvědčil, přesto má svou jedinečnost

Druhý koncert hostujících symfoniků z Toulouse, který byl zároveň závěrečným koncertem letošního festivalu Pražské jaro, nedostál tak docela očekáváním, která měli hlavně ti, kdo slyšeli jejich první vystoupení.

Ve Smetanově síni Obecního domu v úterý 4. června 2019 uvedl francouzský Orchestre National du Capitole de Toulouse v čele s Tuganem Sochievem hudbu tří velkých hudebních i myšlenkových světů. A to Houslový koncert a moll Antonína Dvořáka, Debussyho Moře a Ptáka Ohniváka Igora Stravinského.

Ve svém koncertním diáři mám u prvního koncertu poznámku „jemnost a vytříbenost“ (týkala se provedení Borodinovy symfonické básně Ve stepích Střední Asie), zatímco u Dvořákovy skladby jsem si musela poznamenat „těžkopádnost“. Houslista Renaud Capuçon se s obsahem skladby docela minul. Hrál z not, což je u jedné ze základních skladeb houslového repertoáru zvláštní. Neustále se snažil „tlačit na pilu“, což ale mělo za následek zbytečné drama místo zpěvnosti a furioso tam, kde autor předepsal giocoso. Jako by svou neujasněností nakazil i dirigenta, potažmo orchestr, takže došlo k několika lapsům v souhře. Nu což, i ty největší hvězdy jsou jen lidé.

Po pauze zazněly tři symfonické skici Moře Clauda Debussyho, emblematické dílo hudebního impresionismu. Tady Francouzi předvedli zážitek místy až fyzicky senzuální. A překvapivý – při srovnání mnohých interpretací rozličných jiných, ne-francouzských orchestrů jsme si zvykli cenit si hlavně jemnosti barevných nuancí. Sochiev se soustředil hlavně na vedení melodie a Moře účinně vykreslil sytějšími odstíny.

Nejlépe asi vyzněla poslední skladba večera, Stravinského suita Pták Ohnivák, v níž se orchestr zjevně cítil nejvíce doma. Po témže přídavku jako předchozí večer (předehra z Carmen) jsem si uvědomila, jak jiný je zážitek ze Smetanovy síně, sedíte-li o pár řad blíž nebo dál.

A proto i tuto recenzi je nutno chápat jako otisk velice subjektivního dojmu, na nějž má vliv mnoho různých faktorů…