V úvodu tohoto článku nutno předznamenat, že současná podoba Státní opery Praha (dále jen SOP) je průsečíkem mnoha faktorů, ba i náhodných, a to včetně historických od jejího otevření v druhé polovině 19.století až do současnosti. Není v možnostech tohoto článku ani jeho autora všechny odhalit a pojmenovat. Soustřeďuji se tedy hlavně na možné podoby SOP do budoucna a nutně abstrahuji od těchto faktorů a také od všech dopadů, které by mělo přijetí takových podob na současnou SOP. Mám pochopitelně především na mysli dopady sociální ve smyslu nuceného odchodu současných zaměstnanců SOP či jejich části.
Finanční nedostatečnost
Zdá se, že hlavním motivem současného činění Ministerstva kultury ČR (dále jen MK) ve smyslu snahy o transformaci SOP je nedostatek finančních prostředků poskytovaných SOP ze státního rozpočtu jako příspěvek na její činnost, neboť SOP je státní příspěvkovou organizací. O existenci tohoto motivu nelze pochybovat – SOP se ocitá jako repertoárové operní a baletní divadlo z hlediska financování skoro až za hranicí svých možností. Je malým zázrakem, že SOP ještě vůbec udržuje provoz, o omezeném počtu premiér ani nemluvě. Na druhé straně nutno říci, že repertoárový operní a baletní provoz je to nejdražší, co může v divadle být, a to především z toho důvodu, že takový provoz musí být zajištěn pracovními úvazky celého orchestru i sboru, a dejme tomu i minimálně sólistů, kteří zpívají druhooborové role.
Návštěvnost
Nemyslím, že by SOP v současnosti trpěla zhoršenou návštěvností v nějakých katastrofálních číslech (stejně tak Národní divadlo, dále jen ND). Tedy si lze zřejmě představit z tohoto úhledu pohledu i další společnou existenci dvou operních domů v Praze, zvláště pak, pokud by byly vyprofilované, tím pádem i odlišné a hlavně na vysoké umělecké úrovni. Vysokou uměleckou úrovní nemyslím nic abstraktního tak, jak se tento výraz často používá. Tedy jde mi o profesionální výkony sólistů, orchestru a sboru, výpravnost inscenací a události ve smyslu režijního uchopení inscenace. Určitě by takové počiny přinesly zvýšený příliv jak tuzemských, tak zahraničních diváků. Ale to je nutné bohužel v operním žánru vždy přepočítávat na peníze. Ano, opera je prostě drahé umění.
Sloučení s Národním divadlem
První variantou podoby SOP je pochopitelně její sloučení s ND, které se přímo nabízí. Pokud by se však násilně a mimo jistě překonatelné dannosti nepřeskupil současný provoz ND, nedopadlo by to jinak, než za existence Smetanova divadla ve svazku ND v minulém režimu. Hrálo by se repertoárově „nahoře“ i „dole“ a existovaly by z důvodů provozních dva orchestry a možná i sbory proto, aby se dalo hrát současně, tedy „proti sobě“ a to alespoň opera proti baletu. Oněmi danostmi provozu ND mám na mysli domicil činohry v budově Stavovského divadla (nemůže mít prosím domovskou scénu v historické budově ND), mozartovský repertoár v určité míře provozovaný ve Stavovském divadle (vskutku nejde hrát každý večer) a přítomnost alespoň české, právem frekventované operní tvorby v Národním divadle (kde jinde by se měla hrát?). Pouze balet jako by patřil pouze do SOP vzhledem k velikosti jeviště. Ale ani to není pravda – balet ND netančí jenom pouze klasické operní balety a komornější tituly se do SOP prostě nehodí. Provoz ND je v rámci těchto daností uzavřeným systémem a připojením SOP by se rychle vklouzlo do podoby ND v předešlém režimu. A nebylo by to určitě o moc levnější než provoz obou operních domů zvlášť, tak jak je tomu nyní.
Dosavadní podoba
Jistěže si lze představit i pokračování provozu SOP v současné podobě, a to bez žádných katastrofálních důsledků. Ale chce to o hodně více státních peněz a dobré personální rozhodnutí stran ředitele SOP, že. Takové peníze je možné získat i ze dvou zdrojů, a to nejen od státu, ale i od pražské radnice. Spolufinancování operního domu z prostředků státu a hlavního města je v Evropě běžnou záležitostí, ale pražská radnice by jednak musela mít ochotu do takového spolufinancování jít a tím pádem i vyčlenit finanční prostředky pro tento účel. Musela by se pak zřejmě změnit i právní podoba SOP, aby město mohlo na SOP finančně přispívat spolu s MK. Koneckonců si lze představit i úplný převod SOP pod pražskou radnici, ale to už by pro ni bylo asi finančně neúnosné.
SOP jako Volksoper ve Vídni
Toto řešení je vlastně podmnožinou předchozího odstavce. Delimitacemi by byla do SOP převedena část uměleckého osazenstva Hudebního divadla v Karlíně (velice obtížné!) a v SOP by se pěstovala vedle opery i klasická opereta a to za účasti pražské radnice. Nutno podotknout, že klasická opereta nemá v Čechách takovou oporu v diváctvu jako ve Vídni, ale ještě vskutku na českých pódiích nezemřela.
SOP jako stagionaŘešení v Čechách téměř neznámé a pro mne z neznámých důvodů zde nepraktikované. Divadlo, které provozuje operní stagionu, nemá vůbec v pracovních úvazcích umělecký soubor, a to ani orchestr ani sbor. Provozuje 4 až 5 bloků v divadelní sezóně, které otevírá vždy premiérou inscenace a v krátkém sledu po premiéře odehraje 5 až 10 představení premiérovaného titulu. Všechny umělecké složky včetně kolektivních si najímá externě a většinu premiér koprodukuje či do slova a do písmene nakupuje z hraných operních titulů po celém světě. Vedle operních bloků se většinou v období vánoc provozuje klasický balet, který v divadle hostuje, v létě muzikál. Provoz stagiony bývá levnější, než repertoárový operní provoz.
SOP jako „prázdný“ dům
V této divoké, ale v zahraničí též existující alternativě, má ředitel takového domu pravomoc provozovat v něm cokoli ho napadne, pokud to nepřesáhne určité meze, které se vytyčují poměrně obtížně. Ale jde to. Do „prázdného“ domu tak najíždějí nejrůznější divadelní hostování i ze zahraničí, a to vůbec nejen z operního světa: divadelní performance „ad hoc“, koncerty, společenské události na vysoké úrovni třeba snímané televizí, atd. Nevylučuje se ani vznik divadelního projektu včetně operního v produkci takového domu, je to však spíše výjimkou.
Alternativní právní podoby SOP
Není účelem této krátké úvahy podat přehled alternativ možných právních podob SOP v budoucnu, která by se často (ne však vždy!) měla odvíjet od druhu provozu. Sluší se snad jen výčtem říci, že mimo státní příspěvkovou organizaci by mohlo jít o příspěvkovou organizaci municipiálního typu, obecně prospěšnou společnost, akciovou společnost a především společnost s ručením omezeným (Vídeňská státní opera, Burgtheater a Volksoper ve Vídni jsou společnosti s ručením omezeným stoprocentně vlastněné rakouským státem!). Jistě si lze představit i další podoby nonprofitních právnických osob, pokud by zrovna transformace SOP vyprovokovala přijetí zákonné normy na toto téma. Typ právnické osoby vhodné pro provozování kulturní činnosti jako takové v České republice zoufale chybí a obecně prospěšná společnost jí určitě není!
Pro přesnost musím dodat, že od každé shora uvedené alternativy nastíněných provozních modelů existuje další řada podmnožin s různými variacemi. Ve světě jich najdeme stovky. A nutno též podtrhnout, že žádný ze shora uvedených typů provozů se neobejde bez dotací různých objemů. Jejich výše se pak odvozuje od rozpočtu toho kterého typu provozu a lze ji aproximativně spočítat.
Autor je ředitelem DILIA – Divadelní, literární, audiovizuální agentury