V rámci cyklu Balet v kině bude 29. dubna uveden společností Aerofilms Šostakovičův balet Světlý pramen, umělecké dílo z doby socialistického realismu, postavené vyjadřovacími prostředky klasického tance ve stylu komediálního baletu z prostředí vesnického kolchozu. Tato inscenace Šostakovičova baletu měla premiéru ve Velkém divadle v Moskvě roku 2003, v roce 2007 dostala mezinárodní cenu National Dance Awards Critics Circle po úspěšném hostování Baletu Bolšoj v Londýně roku. 2006. Při té příležitosti jsem se se Světlým pramenem prvně seznámila také já. Do té doby nebyl totiž od svého vzniku nikde k vidění.
Ze tří baletních partitur Dmitrije Šostakoviče, zkomponovaných před druhou světovou válkou a zakázaných sovětskou kulturní cenzurou, byl do světa (a také do ČSSR při hostování baletu Velkého divadla v Praze) uveden v osmdesátých letech minulého století pouze Zlatý věk ve slavné inscenaci Jurije Grigoroviče s Irekem Muchamedovem, Natalií Bessmertnovou a Geminasem Tarandou v hlavních rolích.
Autor inscenace Alexej Ratmanskij (v letech 2004 – 2008 umělecký šéf baletu Velkého divadla v Moskvě, od roku 2009 stálý choreograf American Ballet Theatre v USA) inscenoval v roce 2005 také druhý Šostakovičův balet Šroub. Za uvedení obou Šostakovičových baletů byl vyznamenán mezinárodní cenou Benois de la Danse jako nejlepší choreograf a také Cenou Dmitrije Šostakoviče od International Yuri Bashmet Charitable Foundation.
Dmitrij Šostakovič napsal u příležitosti premiéry Světlého pramene v roce 1935 do programové brožury Velkého divadla v Moskvě: „Světlý pramen je můj třetí balet na sovětské téma. První dva – Zlatý věk a Šroub – byly podle mého názoru neúspěšné z dramatického hlediska. Za hlavní chybu považuji, že autoři libreta ve snaze zobrazit náš život opomenuli vzít v úvahu specifické charakteristiky baletu… Samozřejmě, nemohu zaručit, že můj třetí pokus o balet nebude opět neúspěšný. V případě, že se tak stane, neodradí mě to od záměru napsat čtvrtý sovětský balet.“ Světlý pramen byl tehdy uveden s úspěšným diváckým ohlasem choreografem Fjodorem Lopuchovem jak v Sankt Petěrburku (Leningradě), tak i na doporučení kritiky v Moskvě. Jenže záhy poté byla inscenace oficiálně pohřbena redakčním článkem Baletní faleš, publikovaným 6. února 1936 v moskevském deníku Pravda. Fjodor Lopuchov byl zbaven místa šéfa baletu v Malém leningradském divadle opery a baletu a díla Dmitrije Šostakoviče byla zavržena jako nežádoucí. Na čtvrtou baletní partituru již nedošlo.
Co tak sovětskou ideologii pobouřilo na baletu z dožínkové slavnosti na Kubáni v kolchozu s názvem Světlý pramen? Zejména to, že se balet sice odehrává v kolchozu a dokonce v kolchozu na Kubáni, ale necituje nic z hudebního a tanečního folklóru Kubáně – nezaznívají v něm tóny lidové hudby, nepředvádějí se lidové tance ani zvyky. Děj baletu se zaměřuje na setkání dvou společenských skupin – baletních umělců, kteří přijíždějí za vesničany z města do kolchozu, aby jim při příležitosti dožínkové slavnosti svým vystoupením zprostředkovali první setkání s uměním baletu. Pobuřující byl výběr tématu, neboť balet pojednával o zábavě a opomenul pracovní úsilí a problémy vesničanů při kolektivizaci zemědělství. 
V době, která burcovala Stalinovými hesly jako „My bolševici se postaráme o to, aby každý kolchozník měl jednu krávu“, zápletka baletu jakoby shakespearovská byla označena za plytkou, balet za falešný, a co nejdůležitější za „formalismus“. „Život v kolchozu, jeho denní průběh, je stále v procesu formování, svátky – to je velmi důležité téma“, psalo se v Pravdě. „ Každý, komu opravdu záleží na nových vztazích, na lidech v nových kolchozech, nedovolí změnit toto téma ve hru s loutkami. Nikdo naše baletní ani hudební umění nenutí. Když neznáte, co to je život v kolchozu, když neznáte konkrétně kolchoz na Kubáni, nepospíchejte, studujte, ale v žádném případě neměňte své umění na výsměch divákům a nevulgarizujte život plný radosti z tvůrčí práce.“
V rozsáhlém článku se dále konstatuje: „Libretisté se příliš nesoustředili na věrohodnost. V 1. dějství vystupují loutkové postavy „kolchozníků“. V dalších dějstvích chybí vše, co se týká kolchozu. Není tu smysluplný obsah. Baletní umělci předvádějí čísla, která spolu nesouvisejí. Na scéně panuje, v plném slova smyslu, baletní nesmysl.“ 
Obsah článku Baletní faleš odsouhlasily na schůzích baletní soubory. „Veřejná schůze baletního kolektivu po přečtení článku, publikovaném v novinách Pravda 6. února 1936 o inscenaci baletu Světlý pramen, považuje článek za správný a inscenaci baletu za chybnou. Schůze shledává, že význam článku Baletní faleš přesahuje daleko za hranice baletu Světlý pramen.“ (Sovětskyj artist, 19. února 1936). K problematice baletu se v tisku současně vyjadřovali také kolegové Fjodora Lopuchova, například Petr Gusjev: „ Soudruh Lopuchov udělal dnes ještě jednu velkou chybu, spočívající v tom, že přiznal pravdivost článku v Pravdě, ale nepřiznal, že choreografie baletu Světlý pramenje choreografie formalistická.“ 
Jaká tehdy inscenace Fjodora Lopuchova opravdu byla, nemohu posoudit. Ovšem s hudbou Dmitrije Šostakoviče a v nové choreografii a s upraveným libretem Alexeje Ratmanského z roku 2003 je okouzlující, nezapomenutelná. V baletu, situovaném do kolchozu Světlý pramen, vystupují postavy sovětské doby: kulturní referentka, student zemědělství, traktorista, dojička, školačka, horalé z Kavkazu i zemědělci z Kubáně, letní hosté „na dače“. Centrem pozornosti jsou dva baletní umělci a harmonikář, kteří přijedou vystoupit na slavnostní dožínky. Prostředí kolchozu třicátých let minulého století s nekonečnými lány obilí připomenou jedoucí traktory, vlak, letadlo i gramofon „His master´s voice“.
Zážitek z představení Světlého pramene v Royal Opera House Covent Garden roku 2006 byl nezapomenutelný, strhující. Umělci Baletu Bolšoj dokáží mistrovsky interpretovat i žánr komický, a to při uplatnění virtuózní techniky klasického tance. Na tom se shodla také britská baletní kritika. „Dám všechny peníze, že Světlý pramen je pro britské diváky baletem roku – je to určitě jeden z nejzábavnějších večerů, který jsem zažila v divadle – opakovat, prosím“, napsala recenzentka kulturní rubriky v Daily Telegraph. „Nejlepší nový balet, který přišel z Ruska“, dodala referentka v deníku The Times a označila představení pěti hvězdičkami. Nadšený ohlas představení potvrdil Evening Standard: „Návštěva Bolšoj bude jistě zapamatována pro Šostakovičův Světlý pramen v choreografii Alexeje Ratmanského. Návštěva se musí opakovat.“
Že by Balet Bolšoj přijel také někdy v blízké době hostovat do České republiky, o tom se nám může zdát jen ve snu. Zda je možné přenést půvab bezprostředního tanečního humoru z živého představení baletu také na dálku, to ukáže teprve přímý přenos Šostakovičova – Ratmanského baletu Světlý pramen. V každém případě to bude pro nás událost vskutku mimořádná.
Na přímém přenosu baletního představení z Velkého divadla v Moskvě od 16.45 hodin participují kino Světozor v Praze, Dům kultury města Ostravy, Velké kino ve Zlíně, kino Metropol v Olomouci, kino Radnice v Jablonci nad Nisou a kino Světozor v Třeboni. Je s podivem, že se o tak mimořádný přenos nezajímají další česká kina měst, v nichž působí divadla s baletními soubory. Přinejmenším také pro baletní diváky a zájemce o hudební divadlo (včetně samotných baletních umělců) v Brně, Ústí nad Labem, Liberci a Českých Budějovicích by to byla příležitost shlédnout velké baletní představení, originální ve všech složkách inscenace – v hudbě, libretu, choreografii i výtvarném řešení, a navíc v unikátní dokonalé interpretaci.
