Operní panorama Heleny Havlíkové (70)

Týden od 16. do 22. dubna 2012

 – Obnažený David McVicar v Biu Oko
 – Ariadna na Naxu na turecký způsob
 – Ovace Jiřímu Pavlicovi i jako skladateli
 – Inspirace na dny příští
***

Obnažený David McVicar v Biu Oko

Bio Oko se jako jediné u nás ujalo letošní nabídky záznamů a přenosů z londýnské Královské opery Covent Garden a po záznamech Pucciniho Triptychu (recenzi najdete zde) a Massenetově Popelce (recenze zde) uvedlo v úterý 17. dubna v přímém přenosu Verdiho Rigoletta. Alespoň Bio Oko tak přináší alternativu k marketingově propracovaným přímým přenosům z MET, které se u náš těší velké divácké přízni. Je škoda, že u nás jiná kina rezignovala na evropský projekt Opera v kinech, který přitom nabízí špičkové inscenace z nejvýznamnějších operních domů, které svou úrovní mnohdy předčí i vyhlášenou MET.

Průvodcem přenosu byl – jako už tradičně – dirigent Sir Antonio Pappano, šéf Královské opery, který nezapře své italské kořeny a s obrovským entuziasmem vtahuje diváky do operního dění a dává nahlédnout i do zákulisí přípravy inscenace.

Inscenace Rigoletta v Královské opeře není nijak nová – v roce 2001 ji pro Covent Garden nastudoval známý skotský režisér David McVicar (1966), a dodnes se v ní vystřídala řada umělců, včetně Jany Sýkorové jako Maddaleny. Je „tradiční“ a třebaže základní scénická stavba jakési členité věže je vytvořena z pletiva (scéna Michael Vale), inscenace s vlastním dějem opery a charaktery postav neexperimentuje. S pomocí světelného scénáře (Paule Constable), který ponechává většinu opery v pochmurné temnotě, se režisér soustředil především na osud dvorního šaška, kterého dostihne prokletí za jeho vlastní zpupnost na dvoře, který se oddává orgiastickým radovánkám. Až tak explicitně, že před vlastním přenosem do kin se divák dočítá z plátna upozornění, že „v několika scénách se vyskytuje nahota a sexuální obsah“. Režiséři, kteří nutí herce se na scéně se obnažovat (jakkoliv jsou ňadra mladých dívek půvabná a opocený nahý mladík rovněž) si takto zpravidla jen vypomáhají, když nedovedou děj zvýraznit jinými, divadelně nápaditějšími prostředky, které se díky své znakovosti tak rychle neokoukají. Takto se (a zbytečně) obnažil David McVicar – nejen když přinutil herce se svlékat, ale když třeba nutí sboristy ohrožovat zoufalého otce Rigoletta obnaženými meči ve chvíli, kdy rozhodně není svému okolí nebezpečný. Méně bývá často více.

Představení dominoval Dimitri Platanias, který rolí Rigoletta v Královské opeře debutoval; ostatně i pro Sira Johna Eliota Gardinera (1943), dirigenta přímého přenosu, to bylo první setkání s Rigolettem. Známe ho především jako poučeného interpreta staré, ale i klasické a raně romantické hudby; také v Rigolettovi uplatnil propracovanost detailů, díky kterým vyzněl orchestr v této opeře Verdiho počátečního období plastičtěji, než bývá běžně zvykem. Řek Dimitri Palatanias je především skvělý  barytonista zvučného a pevného hlasu. Jeho Rigoletto je nevzhledný hrbatý hromotluk, který přes své kulhání dokáže s pomocí dvou holí být až překvapivě mrštný. Je zlý, zákeřný, nedůvěřivý, drsný a zpupný. I vůči Gildě projevuje spíše ostražitou podezřívavost, pod kterou neproniknutelně skrývá jemnější otcovské city. Třebaže jím Monteronova kletba otřese, je přesvědčen, že dokáže ze situací těžit ve svůj prospěch – za použití jakýchkoli prostředků. Teprve Gilda umírající v jeho náručí srazí definitivně jeho arogantní pýchu – použití kašírované krve, kterou s Rigoletto roztírá po tváři, však v detailu přenosu působilo až směšně a vizuálně (nikoli hudebně a pěvecky) závěr opery oslabilo. Mladý italský tenorista Vittorio Grigolo, pro kterého nejsou výšky žádný problém, dodal roli Vévody energii nenasytného milence a neodolatelného svůdce natolik přesvědčivě, že jsme mu téměř věřili, že Gildu skutečně miluje. Ruská sopranistka Ekaterina Siurina má dává Gildě kombinaci plného barevného a zároveň dostatečně pohyblivého sopránu. Takový hlas ovšem působí žensky vyzrále, takže Gildino nevinné okouzlení Vévodou v sobě nemá natolik přesvědčivou dívčí křehkost. Něco za něco.

Rigoletto z Covent Garden není žádnou přelomovou inscenací, ale je bezesporu solidním operním řemeslem. Sympatické je, že v řadě vedlejších rolí se uplatnili účastníci programu mladých umělců. Podobný program pro začínající operní pěvce v našich končinách velmi chybí. ***

Ariadna na Naxu na turecký způsob

Třebaže řecký ostrov Naxos v Egejském moři z východní strany sousedí s Tureckem, vzdálenost mezi Straussovou operou Ariadna na Naxu a jejím nastudováním v Istanbulu je značná. Alespoň podle odpoledního představení zdejší Státní opery a baletu, které jsem měla příležitost vidět 21. dubna. Opera v současné době rozhodně není architektonickou, společenskou, ba ani uměleckou dominantou Istanbulu ani Turecka.

Na operní představení v Istanbulu je nejlepší se dopravit lodí přes bosporský průliv – pokud bydlíte na „historické“ evropské straně a nechcete ztrácet nervy v permanentních dopravních zácpách ve zvukové kulise temperamentně troubících řidičů a udělat si dlouhou zajížďku na asijskou stranu přes řetězový most. Cestou do přístavu musíte také odolat výmluvnosti tureckých trhovců a včas se vymotat z rozlehlého bludiště velkého bazaru, ve kterém se jako v obrovském mraveništi hemží v nekonečných zástupech tisíce lidí hlava na hlavě. Záměr může ovšem překazit také vichřice, která vodní cestu mezi Evropou a Asií ochromí.  Nicméně ani po dvaceti minutách cesty svižně jedoucí lodí, nemá zájemce o operu v Istanbulu vyhráno. Jediné operní divadlo v mega městě, jehož počet obyvatel nikdo přesně ani nezná (podle odhadů se pohybuje mezi 14 až 20 miliony), se nachází v části Kadiköy mimo běžné turistické mapy. Recepční v hotelu nad mým požadavkem mapy mávl rukou a vyslal mě za mým operním dobrodružstvím s ujištěním, že divadlo je 5 minut pěšky od přístaviště a v Kadiköy mi kdokoli poradí – každý prý ví, kde je opera. Spěšně proudící dav se z lodi vyhrnul takovou rychlostí, že jsem ani nestačila někomu ukázat papír, na kterém jsem měla vzorně napsanou adresu. Před spletí ulic a uliček, která nabízela desítky možností, jsem zůstala nerozhodně stát a tázavě předkládala svůj papír prodavačům obchodů, obchůdků a obchůdečků, které jsem považovala za místní. Oplývali ochotou, angličtinou už méně, kroutili hlavou a rukama mě posílali na všechny možné strany. Že jsem se nakonec po skoro hodinovém bloudění ocitla před menší, nicméně výstavní bělostnou budovou, která se skutečně podobá evropským divadlům, byl téměř zázrak. Přitom bývala stačila jednoduchá navigace – vypravit se po kolejích, po kterých opisuje v této části města kruh trvající asi čtvrt hodinu roztomilá stařičká historická tramvaj. Bezpečnostním rámem u vchodu jsem napoprvé neprošla, ochranka mě po kontrole obsahu batohu vpustila do divadla se skromnou výtvarnou výzdobou hlediště, pohodlnými sametovými křesly v barvě bordó a kapacitou kolem šesti set diváků, kteří divadlo v onom sobotním odpoledni téměř zaplnili.

Se začátkem předehry jsem poněkud zneklidněla – noty připomínaly Strausse, hudba však zněla zvláštně, cize. Ani ne tak proto, že dechové sekce zápasila s laděním, ale především nedostatek frázování a dynamiky dělal z této interpretace více či méně dobře odehrané noty, které se Straussově opeře podobaly jen vzdáleně. Podobně se dalo tušit, že sólisté zpívají v němčině, rozumět jim však nebylo prakticky ani slovo. Hlavní devízou sólistů – a jak bylo zřejmé z potlesku vysoce ceněnou – byla mohutnost hlasu. Podsaditý tenorista, alias Bakchus hřímal wagnerovským hrdinným tenorem, také Primadona – Ariadna pěla mocně jako Brünnhilda a na forte si zjevně zakládali i ostatní sólisté – včetně štíhlounké představitelky Zerbinetty, jejíž koketerii inscenační tým charakterizoval šesticí tenkých culíků do poloviny zad. Obě části Ariadny se odehrávají na jednoduchém jevišti se schody přes celou šířku, na kterém pak už byly jen dvě kašírovaná torza antických sloupů, šest židlí a v druhém dějství se s velkým hlukem spustily do středu červené desky, aby zakryly Zerbinettu v Harlekýnem. Představa tureckého inscenačního týmu o komedii dell’arte i klasické vážné opeře se zredukovala na střídání strnulých pozic. Nicméně až kýčovitě působící závěr, kdy za láskyplnou dvojicí Ariadny a Bakcha po tmavě modrém zadní prospektu „padají“ hvězdy místní publikum zjevně uchvátil. Potlesk byl dlouhý a nadšený.Třebaže italské ale i francouzské operní skupiny pronikly v 19. století až do Istanbulu a těšily se přízni sultána Abdulhamida II., opera se muslimském Turecku zatím neuchytila. Když se zaposloucháte do táhlého melismatického hrdelního bohoslužebných zpěvu imámů v mešitách, je vzdálenost od evropské hudby skutečně výrazně propastnější, než bosporská úžina. Vztah k evropské kultuře i opeře chtěl změnit na počátku třicátých let minulého století radikální zakladatel sekularizované Turecké republiky Atatürk. Ale prosadit tento žánr do širšího povědomí se nepodařilo ani osobnosti jeho autority, jakkoli je přes kontroverznost svých reforem v  Turecku stále uznávané, ani ministerstvu kultury, které zřídilo zákonem z toku 1949 divadlo včetně opery nejen v Istanbulu, ale během posledních desetiletí pobočky centrálně řízených souborů opery a baletu  v pěti dalších městech (Ankara, Izmir, Mersin, Antalya a Samsun). Mnohamilionovému Istanbulu zjevně stačí osm operních titulů do sezóny, přičemž každý z nich je uveden pouze třikrát, případně čtyřikrát. Dramaturgie se zaměřuje na známé evropské opery typu Nápoj lásky, Traviata, Hoffmannovy povídky, Lazebník sevillský, istanbulské opery milovné publikum ovšem letos slyšelo také Brittenovo Utahování šroubu, ale i Lehárovu operetu Veselá vdova. (V Ankaře letos dávali Dvořákovu Rusalku.) V istanbulském repertoáru tureckou operu letos zastupují Midasovy oslí uši, dílo bývalého v mnichově školeného skladatele a posléze generálního ředitele souboru opery a baletu Ferita Tüzüna, který pod tíhou tohoto úkolu předčasně zemřel na infarkt, jak uvádí jeho oficiální životopis. Jak se uvádí v oficiálních politicko-kulturních proklamacích na webových stránkách Státní opery a baletu, navzdory současnému trendu globalizace by tato instituce měla zprostředkovat evropské kulturní hodnoty všem svým občanům, ale zároveň musí pečovat o své vlastní vzdělávací a umělecké cíle. V zemi, která tvoří most mezi dvěma kontinenty, mezi východem a západem, a která ztělesňuje vlastní bohatou kulturní identitu, „není nikdo, kdo by nebyl nadšen poslechem opery Köçekçe Ulviho Cemala Erkina nebo Ali Baby Selmana Ady“, píše se doslova v tomto jakémsi „statutu“ turecké opery. Ta si podle oficiálního názoru musí podobně jako jiné vyspělé země  uchovat své vlastní národní hodnoty. Jedním z hlavních úkolů je podpora vzniku skladeb založených na nesmírných hodnotách tureckého folklóru, bohatství a prosperity.
***

Ovace Jiřímu Pavlicovi i jako skladateli

Jiří Pavlica (1953), primáš souboru Hradišťan,  je spolehlivá značka – desítky let se věnuje folklórní hudbě  – ale uplatňuje se také jako skladatel. Nejnovějším dílem Jiřího Pavlici je oratorium Porta peregrinorum (Brána poutníků), uvedené v neděli 22. dubna v katedrále sv. Víta na Pražském hradě (po té, kdy už premiérové zaznělo loni na podzim v německé Žitavě a Jablonci nad Nisou). Koncert uvedl kardinál Dominik Duka – ten svou autoritou produkci, která se konala ve zcela zaplněném chrámu, zaštítil. 

Oratorium pro sólový baryton (Roman Janál), velký smíšený sbor a symfonický orchestr je věnováno odkazu sv. Vojtěcha. Pavlica komponoval na texty legendisty 11. století Brunona z Querfurtu a česko-polské básnířky Renaty Putzlacher. Zpívalo se latinsky, německy, polsky a česky, aby bylo zdůrazněno „evropanství“ sv. Vojtěcha, kterého Pavlica vnímá jako „poutníka Evropou“, jehož odkaz dnes dostává zcela nové souvislosti. Oratorium ostatně příznačně vzniklo pro třínárodnostní uskupení Europera, které tvoří mladí talentovaní hudebníci z Německa, Polska a Česka pod vedením zkušeného a pro projekt Europery zapáleného dirigenta Miloše Krejčího.

Pavlica jako autor je vkořeněn do moravské lidové písně – bylo by svazující snažit se jeho tvorbu zařadit, protože genius loci místa zrození nelze objasnit: buď tu tajemnou spřízněnost se svým „teritoriem“ pocítíte, nebo ne. Primáš Pavlica ji cítí až do konečků svých prstů, které drží smyčec nebo kreslí noty – poučený navíc celou historií vývoje evropské hudby. Považujme si tvůrců, jako je Pavlica – dokáží zúročit nejen práci svých slanějších předchůdců, ale hlavně oslavit „hudebnost lidu“, kterou dnes již anonymní tvůrci nesmazatelně zakódovali do podvědomí Moraváků – v tomto smyslu Pavlica důstojně navazuje třeba na Janáčka a jeho oratorium je vskutku bránou, kterou poutníci mohou projít do prostoru, kde jejich životy dostávají hlubší smysl.

Předvečer svátku sv. Vojtěcha i unikátní interiér svatovítského chrámu, kde jsou ostatky tohoto světce uloženy, dodaly filozofickému textu Brány poutníků a jeho provedení další dimenzi. Publikum, které koncert odměnilo nadšeným potleskem vestoje, si bylo vědomo výlučnosti tohoto uměleckého zážitku.
***

Inspirace na dny příští

Georg Philipp Telemann: Brockesovy pašije. Octopus Pragensis, Pražský barokní soubor. Sólisté Alena Hellerová (soprán), Hasan El-Dunia (tenor), Petr Svoboda (baryton). Dirigent: Vojtěch Jouza, , sbormistr Petr Daněk. Kostel sv. Šimona a Judy, úterý 24.dubna 2012, 19:30 hod.

***

Giuseppe Verdi:
Rigoletto
Dirigent – John Eliot Gardiner
Režie: David McVicar
Scéna: Michael Vale
Kostýmy: Tanya McCallin
Světla: Paule Constable
Choreografie: Leah Hausman
Orchestra of the Royal Opera House
Royal Opera Chorus.
Premiéra 19. září 2001 Royal Opera House Londýn
Přímý přenos obnoveného nastudování do kin 17. dubna 2012

Rigoletto – Dimitri Platanias
Gilda – Ekaterina Siurina
Duke of Mantua – Vittorio Grigolo
Matteo Borsa – Pablo Bemsch
Count Ceprano – Jihoon Kim
Countess Ceprano – Susana Gaspar
Marullo – ZhengZhong Zhou
Count Monterone – Gianfranco Montresor
Sparafucile – Matthew Rose
Giovanna – Elizabeth Sikora
Page – Andrea Hazell
Court Usher – Nigel Cliffe
Maddalena – Christine Rice

www.roh.uk

***

Richard Strauss:
Ariadna na Naxu
Dirigent: Raoul Grüneis
Režie: Mehmet Ergüven
Scéna: Ismail Dede
Kostýmy: Gülay Korkut
21. dubna 2012 Státní opera Istanbul

www.idobale.com

***

Jiří Pavlica:
Porta peregrinorum
(Brána poutníků)
Oratorium inspirované odkazem sv. Vojtěcha
Roman Janál – baryton
Smíšený sbor a orchestr Europera
Dirigent: Miloš Krejčí
22. dubna 2012 Svatovítský chrám Pražského hradu

www.euroopera.org 

***

Připravujeme ve spolupráci s Českým rozhlasem 3-Vltava
Zvukovou podobu Operního panoramatu Heleny Havlíkové najdete zde

Hodnocení

Vaše hodnocení - Verdi: Rigoletto (Covent Garden 2011)

[yasr_visitor_votes postid="18142" size="small"]

Vaše hodnocení - J.Pavlica: Porta peregrinorum (Praha 22.4.2011)

[yasr_visitor_votes postid="18145" size="small"]

Mohlo by vás zajímat