Operní panorama Heleny Havlíkové (70)

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Týden od 16. do 22. dubna 2012

 – Obnažený David McVicar v Biu Oko
 – Ariadna na Naxu na turecký způsob
 – Ovace Jiřímu Pavlicovi i jako skladateli
 – Inspirace na dny příští
***

Obnažený David McVicar v Biu Oko

Bio Oko se jako jediné u nás ujalo letošní nabídky záznamů a přenosů z londýnské Královské opery Covent Garden a po záznamech Pucciniho Triptychu (recenzi najdete zde) a Massenetově Popelce (recenze zde) uvedlo v úterý 17. dubna v přímém přenosu Verdiho Rigoletta. Alespoň Bio Oko tak přináší alternativu k marketingově propracovaným přímým přenosům z MET, které se u náš těší velké divácké přízni. Je škoda, že u nás jiná kina rezignovala na evropský projekt Opera v kinech, který přitom nabízí špičkové inscenace z nejvýznamnějších operních domů, které svou úrovní mnohdy předčí i vyhlášenou MET.

Průvodcem přenosu byl – jako už tradičně – dirigent Sir Antonio Pappano, šéf Královské opery, který nezapře své italské kořeny a s obrovským entuziasmem vtahuje diváky do operního dění a dává nahlédnout i do zákulisí přípravy inscenace.

Inscenace Rigoletta v Královské opeře není nijak nová – v roce 2001 ji pro Covent Garden nastudoval známý skotský režisér David McVicar (1966), a dodnes se v ní vystřídala řada umělců, včetně Jany Sýkorové jako Maddaleny. Je „tradiční“ a třebaže základní scénická stavba jakési členité věže je vytvořena z pletiva (scéna Michael Vale), inscenace s vlastním dějem opery a charaktery postav neexperimentuje. S pomocí světelného scénáře (Paule Constable), který ponechává většinu opery v pochmurné temnotě, se režisér soustředil především na osud dvorního šaška, kterého dostihne prokletí za jeho vlastní zpupnost na dvoře, který se oddává orgiastickým radovánkám. Až tak explicitně, že před vlastním přenosem do kin se divák dočítá z plátna upozornění, že „v několika scénách se vyskytuje nahota a sexuální obsah“. Režiséři, kteří nutí herce se na scéně se obnažovat (jakkoliv jsou ňadra mladých dívek půvabná a opocený nahý mladík rovněž) si takto zpravidla jen vypomáhají, když nedovedou děj zvýraznit jinými, divadelně nápaditějšími prostředky, které se díky své znakovosti tak rychle neokoukají. Takto se (a zbytečně) obnažil David McVicar – nejen když přinutil herce se svlékat, ale když třeba nutí sboristy ohrožovat zoufalého otce Rigoletta obnaženými meči ve chvíli, kdy rozhodně není svému okolí nebezpečný. Méně bývá často více.

Představení dominoval Dimitri Platanias, který rolí Rigoletta v Královské opeře debutoval; ostatně i pro Sira Johna Eliota Gardinera (1943), dirigenta přímého přenosu, to bylo první setkání s Rigolettem. Známe ho především jako poučeného interpreta staré, ale i klasické a raně romantické hudby; také v Rigolettovi uplatnil propracovanost detailů, díky kterým vyzněl orchestr v této opeře Verdiho počátečního období plastičtěji, než bývá běžně zvykem. Řek Dimitri Palatanias je především skvělý  barytonista zvučného a pevného hlasu. Jeho Rigoletto je nevzhledný hrbatý hromotluk, který přes své kulhání dokáže s pomocí dvou holí být až překvapivě mrštný. Je zlý, zákeřný, nedůvěřivý, drsný a zpupný. I vůči Gildě projevuje spíše ostražitou podezřívavost, pod kterou neproniknutelně skrývá jemnější otcovské city. Třebaže jím Monteronova kletba otřese, je přesvědčen, že dokáže ze situací těžit ve svůj prospěch – za použití jakýchkoli prostředků. Teprve Gilda umírající v jeho náručí srazí definitivně jeho arogantní pýchu – použití kašírované krve, kterou s Rigoletto roztírá po tváři, však v detailu přenosu působilo až směšně a vizuálně (nikoli hudebně a pěvecky) závěr opery oslabilo. Mladý italský tenorista Vittorio Grigolo, pro kterého nejsou výšky žádný problém, dodal roli Vévody energii nenasytného milence a neodolatelného svůdce natolik přesvědčivě, že jsme mu téměř věřili, že Gildu skutečně miluje. Ruská sopranistka Ekaterina Siurina má dává Gildě kombinaci plného barevného a zároveň dostatečně pohyblivého sopránu. Takový hlas ovšem působí žensky vyzrále, takže Gildino nevinné okouzlení Vévodou v sobě nemá natolik přesvědčivou dívčí křehkost. Něco za něco.

Rigoletto z Covent Garden není žádnou přelomovou inscenací, ale je bezesporu solidním operním řemeslem. Sympatické je, že v řadě vedlejších rolí se uplatnili účastníci programu mladých umělců. Podobný program pro začínající operní pěvce v našich končinách velmi chybí. ***

Ariadna na Naxu na turecký způsob

Třebaže řecký ostrov Naxos v Egejském moři z východní strany sousedí s Tureckem, vzdálenost mezi Straussovou operou Ariadna na Naxu a jejím nastudováním v Istanbulu je značná. Alespoň podle odpoledního představení zdejší Státní opery a baletu, které jsem měla příležitost vidět 21. dubna. Opera v současné době rozhodně není architektonickou, společenskou, ba ani uměleckou dominantou Istanbulu ani Turecka.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Verdi: Rigoletto (Covent Garden 2011)

[Celkem: 0    Průměr: 0/5]

Vaše hodnocení - J.Pavlica: Porta peregrinorum (Praha 22.4.2011)

[Celkem: 0    Průměr: 0/5]

Související články


Napsat komentář