Operní panorama Heleny Havlíkové (61)

Týden od 6. do 12. února 2012 

 – Koncert pro citlivé a vnímavé duše
 – Pasti technologických zázraků
 – Triptych z Covent Garden jako skutečný Gesamtkunstwerk
 – Inspirace na dny příští
***

Koncert pro citlivé a vnímavé duše

Simona Houda-Šaturová na 5. koncertě Komorního cyklu FOK 7. února v kostele sv. Šimona a Judy opět potvrdila, že patří k sólistkám, které dokážou propojit své pěvecké kvality s vhodně a nápaditě zvoleným repertoárem. Na kompaktním disku Gloria, který této sopranistce vydal v roce 2010 ArteSmon (viz Operní panorama 28. prosince 2010 zde), tvoří ve spřízněnosti s Collegiem Marianum základní dramaturgickou linii hudba barokní – Händel, Bach, Heinichen, vhodně doplněná duchovními skladbami Zbyňka Matějů. V pražském Národním divadle se uplatňuje především v mozartovském repertoáru a k jejím profilovým operním rolím také patří Donizettiho Lucia z Lammermooru, Gilda z Verdiho Rigoletta nebo Rossiniho Rosina v Lazebníku sevillském.

Na koncertě s příznačným názvem Kouzelné noci Simona Houda-Šaturová představila svoji svrchovanost i jako interpretka německých písní, které citlivě vybrala do celku, který spojuje nejen téma noci, ale pro písně typické velké a věčné téma lásky. Program tvoří nejen písně romantických mistrů tohoto žánru – Franze Schuberta, Felixe Mendelssohna Bartholdyho a Roberta Schumanna – ale v druhé půli večera i skladatelů 20. století, které stále inspirovaly lyrické verše německých básníků: Richarda Strausse, Albana Berga a Paula Hindemitha. Právě Hindemithovy Serenády, op. 35 se staly dramaturgickým vrcholem večera. Hindemith je napsal v roce 1924 pro svoji manželku, dceru dirigenta Ludwiga Rottenberga Gertrud, která působila jako zpěvačka, ale i pro sebe jako violistu a svého bratra Rudolfa, hráče na violoncello. Netypické obsazení pak ještě doplňuje hoboj. Dialogy, které v této „Malé kantátě“ vedou jednotlivé nástroje i jejich kombinace se sólistkou, Simona Houda-Šaturová díky své muzikalitě a „pojivosti“ svého hlasu s tímto instrumentářem, zprostředkovala s emocionální naléhavostí a sdělností. A violistka Zuzana Peřinová, hobojista Jan Hoďánek a violoncellista Jaroslav Matějka se brilantně uplatnili i rozsáhlých sólových mezihrách.

Simona Houda-Šaturová staví svoji interpretaci na kultivovaném, oblém, vyrovnaném sopránu s velkou vnitřní energií. Její hluboce koncentrovaný projev, který citlivě podpořil i klavírista Pavel Kašpar, vystihují citace z textů písní: její hlas zvesela jásá jako skřivánek, září v nebeské tůni, zní v plném lesku měsíčního úplňku jako světlo jasné, na křídlech zpěvu se obrací ke hvězdám, opojně „voní“ fialkami i růžemi, laškuje, skotačí, třpytí se i směje se. Ale také pláče v osamění,  svírá se obavami, tajemně se šeří i něžně prosí. Koncert intimních písňových miniatur byl přes mrazivé venkovní počasí vřelým pohlazením pro citlivé a vnímavé posluchače.
***

Pasti technologických zázraků

Poslední částí – Soumrakem bohů – završila nové uvedení Wagnerovy monumentální tetralogie Metropolitní opera. Generální ředitel MET Peter Gelb ani tentokrát neopomněl hned v úvodu zdůraznit, že jde o nejnáročnější projekt v dějinách tohoto divadla. Investice do scénografie dosáhly v našich podmínkách neuvěřitelných 15 milionů dolarů.Cyklus realizoval inscenační tým režiséra Roberta Lepage. Základem scénického pojetí jsou desítky pohyblivých obřích lamel, které zaplňují celý prostor jeviště a jejichž plynulé změny vertikálního i horizontálního nastavení řídí počítače. Lamely také tvoří plochy pro projekce, které je proměňují v hořící skálu, mihotající se les, zurčící vody Rýna, vznosné sály Gibichungů nebo bájnou Walhallu.

Technologický zázrak stroje, jak jej inscenátoři označují, se ale paradoxně stal pastí, do níž se metropolitní Ring chytil. Byl to „stroj“, který se režíroval sám a Lepagemu ponechal jen jakési příštipkaření. Toto monstrum si totiž začalo žít vlastním životem a žárlivě si střežilo, aby pokusy připravit ho o jeho dominanci skončily fiaskem. Nejvíce se to projevilo právě v Soumraku bohů. Doplnění scény o plechovou herku, která místo bájného koně Grana připomínala svou kývající hlavou pejsky za zadním oknem aut, vycpanou zvěř nebo sochy bohů, které se v závěru rozdrolí, působilo směšně a zcela narušilo hudebně vrcholné scény Siegfriedova smutečního průvodu, Brünnhildiny očistné smrti i závěrečného zhroucení světa bohů. Plastový Nothung jako by byl zakoupen v nejbližším hračkářství a dřevona hranici vypadalo jako vzorně opracovaný produkt z OBI. Když odhlédneme od scénografického řešení, zůstala konzervativní režie, která Wagnerovo pojetí mytologie interpretuje jako pohádku se svárem dobra a zla. Hranice „dobra a zla“ rozhodně není v Ringu, sáze o zhoubé moci zlata, jednoznačně čitelná; zřetelný je ale Wagnerův anarchistický výkřik „Zničit chci stávající pořádek věcí!“  Čím by ho ale chtěl nahradit, se můžeme jen domýšlet. Je na každém, nakolik bude trápit zákruty a slepými uličkami často protikladného Wagnerova filozofování, nebo se nechá „jednoduše“ unášet hudbou, neboť především v ní spočívá velkolepost Wagnerovy koncepce hudebního divadla. A právě hudební interpretace se nakonec stala hlavní doménou nového nastudování Ringu. Započal ho James Levine a po jeho onemocnění dokončil dirigent Fabio Luisi. Tomu se podařilo vygradovat hudební účin Wagnerova veledíla až ke téměř nesnesitelné dokonalosti. Wagnerovy typické leitmotivy, příznačné či lépe řídící motivy, které se v posledním dílu tetralogie slévají a proplétají, vyznívaly v jeho podání plasticky a „srozumitelně“ a dodaly plynutí vnitřního přediva partitury živost. Všichni sólisté byli nejsilnější tam, kde se mohli opřít o jednoznačně sdělitelné emoce a situace: lásku, nenávist, zradu, mocenské choutky; méně již tam, kde měli postihnout proměny a vývoj charakteru postav. Ke stěžejní roli valkýry Brünnhildy zrála Deborah Voight řadu let a její zvládnutí vrcholně předvedla v samém závěru. Ovšem skutečnou svrchovanost wagnerovské interpretace – a to na relativně krátkém úseku – předvedla Waltraut Meier jako Brünnhildina sestra Waltrauta. K vrcholům téměř šestihodinového večera ovšem patřil i „pouhý“ osmiminutový monolog Erica Owense s temným basem pro Albericha, strůjce kletby nad zhoubným prstenem moci. Podobně i další basista, Hans Peter König, který Hagena vytvořil i při pražském uvedení tetralogie, dokázal vyjádřit nenávistnou zlobu tohoto protipólu Wotanova superhrdiny. Siegrfired v podání tenoristy Jay Huntera Morrise zůstal navzdory moudrosti, kterou mu podle libreta předá Brünnhilda, rekem, který vržen do proradného světa lidí, naivně spoléhá jen na sílu svých paží.

Pokud bychom investici „stroje“ chápali jako potvrzení Cimrmanovy teorie slepých uliček, nebyla zbytečná. Těžko říci, nakolik Američané moudrost tohoto českého génia dokážou pochopit, natož se z ní poučit. Přes všechny superlativy, kterými MET balí tento Ring do blyštivě atraktivní marketingové ambaláže, nová uvedení tetralogie ve Valencii, ale i ve Scale nejenže po hudební stránce také naplňují olbřímí požadavky tohoto monumentu, ale vnáší do něj znepokojivé odpovědi, které Wagner svým dílem nastolil.
***

Triptych z Covent Garden jako skutečný Gesamtkunstwerk

Už v souvislosti s Toskou (viz Operní panorama 15. 11. 2011 zde) nebo Massenetovou Popelkou (17. 1. 2012 zde) jsem hodnotila špičkovou úroveň londýnské Královské opery. Také nejnovější inscenace letošní série operních přenosů z Covent Garden, Pucciniho Triptych, to znovu potvrdila. Příležitost vidět v jednom večeru celý Triptych není častá. Tento soubor tří jednoaktovek, které se navzdory Pucciniho záměru většinou hrají s kombinaci s jinými operami, tvořil podle kánonu, podle kterého má být v jednom večeru zastoupen kus tragický (Plášť), lyrický (Sestra Angelika) a komický (Gianni Schicchi). Triptych měl premiéru v Římě roku 1919.

Pro temperamentního hudebního ředitele Sira Antonia Pappana jsou vyhrocené vášně Pucciniho oper přesně tím, čemu dokáže dát se skvěle hrajícím orchestrem průchod, zejména když má k dispozici takové sólisty jakými jsou nejen Lucio Gallo jako Michele i Gianni Schicchi, Eva-Maria Westbroek v roli Giorgetty nebo Ermonela Jaho jako Angelika, ale i všichni ostatní v typově přesně vystižených a pěvecky excelentně interpretovaných rolích.

Zatímco inscenační podoba Ringu v MET se prostřednictvím nejmodernějších technologií vlastně nezmohla na víc, než velkolepě ilustrovanou pohádku, režisér Triptychu Richard Jones nahlížel prostřednictvím mnohovrstevnatě rozehraných vztahů pod povrch témat osamění, milostných vášní, mateřské lásky i lidské chamtivosti a vykutálenosti tak, aby vynikl žánrový kontrast jednotlivých částí v rámci celku. Můžeme polemizovat, proč v Plášti v jednotvárné dřině poválečných doků podváděný manžel zabalí mrtvolu milence před svou ženou do deky a nikoli do pláště, který dal této opeře název a nese i symboliku paradoxu ochrany před nepřízní světa, která přitom zničí záblesk naděje, jak uniknout z jeho bezútěšnosti. Podobně se můžeme ptát, proč v Sestře Angelice, umístěné nápaditě do pokoje dětské klášterní nemocnice, jeptišky v závěru drsně vyrvou Angelice z náruče jedno z nemocných dětí, které ve chvíli smrti toužebně odmítá, třebaže jí Puccini ve velké apoteóze odpuštění dopřává v okamžiku smrti s milostí Matky Boží setkání s vlastním mrtvým synem. Nebo můžeme dumat nad smyslem posunu Schicchiho coby rozdrbaného dělníka uprostřed italsky ztřeštěné rodiny felliniovských šedesátých let. Právě proto londýnský Triptych klade otázku, kam až jde posouvat hranice divadelních možností, když hudba, zpěv, scéna a herecký projev se propojí do úchvatného celku uměleckého zážitku, působícího na všechny smysly, jak po tom toužil Wagner ve své koncepci gesamtkunstwerku. Zatímco bombastický Soumrak bohů z MET zaplňoval sály stovek kin po celém světě včetně čtyařiadvaceti u nás, komplexní hudebně dramatické inscenaci v Biu Oko přihlíželo pár desítek diváků, kteří zaplnili sál snad z jedné třetiny. I opera je součástí dnešního showbyznysu, ve kterém – řečeno s Janem Cézarem – „i zázrak potřebuje reklamu“. Škoda.
***

Inspirace na dny příští

Pražský filharmonický sbor uvede na koncertě v úterý 14. února od 19:30 hod v Sále Martinů Lichtenštejnského paláce v Praze ve světové premiéře Čtyři písně Šalamounovy mladého skladatele Jana Duška. Českému publiku se také poprvé představí vokální dílo Sanctus a Benedictus renomovaného polského autora Krysztofa Pendereckého. Program doplní Deset zpěvů Josefa Suka a Hora tří světel Bohuslava Martinů. S Pražským filharmonickým sborem řízeným jeho hlavním sbormistrem Lukášem Vasilkem vystoupí klavíristé Lenka Navrátilová a Jaroslav Šaroun, varhaník Aleš Bárta a herec Josef Somr, který přednese part vypravěče v Hoře tří světel.

V pátek 17. února bude mít v libereckém Divadlo F.X.Šaldy premiéru nejslavnější raně romantická německá opera Čarostřelec Carla Marii von Webera. Dirigent František Babický a režisér Werner Pichler se rozhodli nikoli pro tradiční verzi s mluvenými recitativy, ale u nás poprvé uvedou Berliozovu adaptaci s recitativy zpívanými.

Na sobotní operní večer 18. února od 19:00 h. zařadila stanice Český rozhlas 3 – Vltava přímý přenos z Metropolitní opery. V hlavních rolích Rossiniho Lazebníka sevillského uslyšíme pod taktovkou Maurizia Beniniho Dianu Damrau jako Rosinu, Colina Lee v roli Hraběte Almavivy, Rodiona Pogossova coby Figara a Johna Del Carla v roli Doktora Bartola. 

Simona Houda Šaturová – písňový recitál
Simona Houda Šaturová (soprán)
Pavel Kašpar (klavír)
Zuzana Peřinová (viola), Jan Hoďánek (hoboj), Jaroslav Matějka (violoncello)
7.února 2012 kostel sv. Šimona a Judy Praha

program:
Franz Schubert:
-Ständchen (Zastaveníčko), D. 889
-Romanze (Romance) ze scénické hudby ke hře Rosamunde, Fürstin von Zypern, D. 797
-An die Nachtigall (Slavíkovi), D. 497
Felix Mendelssohn Bartholdy:
-Nachtlied (Noční píseň) z cyklu Sechs Gesänge  (Šest písní), op. 71, č. 6
-Neue Liebe (Nová láska)
-Auf Flügeln des Gesanges (Na křídlech zpěvu)
-Der Mond (Měsíc)
Robert Schumann:
-Mondnacht (Měsíční noc) z cyklu Liederkreis (Kruh písní), op. 39, č. 5 
-Frühlingsnacht (Jarní noc)
-Stille Tränen (Tiché slzy)
Paul Hindemith:
-Die Serenaden (Serenády), op. 35
Alban Berg:
-Die Nachtigall (Slavík) z cyklu Sieben frühe Lieder (Sedm raných písní), č. 2
Richard Strauss:
-Der Stern (Hvězda) z cyklu Fünf kleine Lieder (Pět drobných písní), op. 69, č. 1
-Ständchen (Zastaveníčko)

www.fok.cz
***

Richard Wagner:
Götterdämmerung
(Der Ring des Nibelungen)
Dirigent: Fabio Luisi
Režie: Robert Lepage
Asistent režie: Neilson Vignola
Scéna: Carl Fillion
Kostýmy: François St-Aubin
Světla: Etienne Boucher
Video: Lionel Arnould
The Metropolitan Opera Orchestra and Chorus
Hornové sólo: Erik Ralske
Premiéra 27.ledna 2012 Metropolitan Opera New York
Live Met in HD 11.2.2012

Brünnhilde – Deborah Voigt
Siegfried – Jay Hunter Morris
Gunther – .Iain Paterson
Gutrune – Wendy Bryn Harmer
Hagen – Hans-Peter König
Waltraute – Waltraud Meier
Alberich – Eric Owens
First Norn – Maria Radner
Second Norn – Elizabeth Bishop
Third Norn – Heidi Melton
Woglinde – Erin Morley
Wellgunde – Jennifer Johnson Cano
Flosshilde – Tamara Mumford

www.metopera.org
***

Giacomo Puccini:
Il trittico
Dirigent: Antonio Pappano
Režie: Richard Jones
Scéna: Ultz, Miriam Buether, John MacFarlane
Kostýmy: Nicky Gillibrand
Světla: D M Wood, Mimi Jordan Sherin
Choreograf: Lucy Burge
Orchestra and Chorus of Royal Opera House
Záznam ze září 2011

Il tabarro:
Michele – Lucio Gallo
Giorgetta  – Eva-Maria Westbroek
Luigi – Aleksandrs Antonenko
Tinca – Alan Oke
Talpa – Jeremy White
Frugola – Irina Mishura
Song seller – Ji-Min Park
Two Lovers –  Anna Levin, Robert Anthony Gardiner

Suor Angelica:
Monitress  – Elena Zilio
Two Lay Sisters  – Melissa Alder, Kate McCarney
Mistress of the Novices  – Elizabeth Sikora
Sister Lucilla  – Anne Osborne
Sister Osmina  – Eryl Royle
Sister Genovieffa  – Anna Devin
Novice  – Katy Batho
Sister Angelica  – Ermonela Jaho
Sister Dolcina  – Elizabeth Key
Nursing Sister  – Elizabeth Woolett
Two Alms Sisters  – Gillian Webster, Kathleen Wilder
Abbess  – Irina Mishura
The Princess  – Anna Larsson

Gianni Schicchi:
Simone – Gwynne Howell
Zita – Elena Zilio
Rinuccio  – Francesco Demuro
Betto di Signa  – Jeremy White
Marco  – Robert Poulton
La Ciesca  – Marie McLaughlin
Gherardo  – Alan Oke
Nelly  – Rebecca Evans
Gherardino  – Noah Scoffield
Gianni Schicchi  – Lucio Gallo
Lauretta –  Ekaterina Siurina
Maestro Spinelloccio  – Henry Waddington
Ser Amantioo di Nicolao  – Enrico Fissore
Pinellino – Daniel Grice
Guccio  – John Malloy

www.roh.org.uk

Připravujeme ve spolupráci s Českým rozhlasem 3-Vltava
Zvukovou podobu Operního panoramatu Heleny Havlíkové najdete zde