Tři desetiletí na Pražské konzervatoři

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Rozhovor s ředitelem Pavlem Trojanem


Bezpochyby nelehká otázka hned úvodem, ale vyhnout se jí nelze: na Pražské konzervatoři se pomalu blížíte k třem desetiletím svého působení. Jak hodně se za tu dobu tato instituce proměnila?

Proměnila se hodně. Proměna začala v devadesátých letech, škola se otevřela světu, začali k nám proudit zahraniční studenti. Jednak do řádného studia (dnes  máme už okolo deseti procent studentů ze zahraničí), jednak jsme otevřeli kurzy (stáže) pro domácí i zahraniční studenty. Již v devadesátých letech jsme navázali v této oblasti spolupráci s Japonskem a později s Jižní Koreou. Proto dodnes v těchto kurzech převažují frekventanti z těchto zemí. Nicméně zájem o ně je z celého světa. Velmi nás těší, že za našimi pedagogy jezdí i absolventi zahraničních vysokých uměleckých škol.

Trvale se zkvalitňuje pedagogický sbor. Dnes u nás působí vedle zkušených umělecko-pedagogických osobností řada mladších či velmi mladých pedagogů. Mnozí prošli domácím i zahraničním školením a přinášejí nové progresivní trendy. Nejpozději od poloviny devadesátých let se zájem o pedagogickou práci na Pražské konzervatoři trvale zvyšuje. Kdykoli vyhlásíme konkurz, přihlásí se vynikající umělecké osobnosti. A kvalitní učitelé jsou zárukou kvalitní výuky.

Po celou tu dobu dochází také k postupné proměně školy, která spočívá v neustálém zvyšování nároků. V devadesátých letech jsme vytvořili takzvané „standardy“, to jest požadavky, které musejí studenti v jednotlivých ročnících splnit. Nyní jsme na to navázali při tvorbě školního vzdělávacího programu, v němž jsou velmi precizně popsány požadované výsledky vzdělávání ve všech předmětech. Důraz klademe na to, aby studenti v průběhu studia obsáhli též interpretaci staré hudby a hudbu soudobou.

I v jiných ohledech se škola změnila. Nejpodstatnější proměny nastaly vybudováním nových prostor, což je nejvíce věcí posledních let.

Už desátým rokem stojíte na Pražské konzervatoři v jejím čele. Jaká je vaše ředitelská bilance – nemyslím jen pozitiva…

Asi nejmarkantnější je již zmíněné rozšíření prostor k výuce. Škola trpěla nedostatkem učeben, neměla koncertní sál vhodný k orchestrálním koncertům, neměla vlastní divadelní sál. Dokonce nebyla k dispozici ani místnost, ve které by se mohli setkat všichni učitelé, a k zasedání pedagogické rady jsme museli najímat Sukův sál Rudolfina!

Bylo bohužel skutečností, že největší a nejstarší konzervatoř v zemi neměla vyhovující prostorové podmínky. Náprava této situace byla proto také hlavním bodem mé vize rozvoje školy, se kterou jsem se na podzim roku 2004 ucházel v konkurzu o místo ředitele Pražské konzervatoře. Pravděpodobně také šťastná okolnost, že si škola v letech 2008 až 2011 připomínala dvě stě let od svého vzniku (mimo Pařížské konzervatoře jsme nejstarší konzervatoří za Alpami!), přispěla k tomu, že se věci podařilo změnit. Hlavní město Praha, které je zřizovatelem školy, poskytlo nezbytné nemalé finanční prostředky k  investičním akcím, které v historii školy nemají obdobu. Tedy s výjimkou  Rudolfina, které bylo v druhé polovině devatenáctého století vybudováno  mimo jiné pro potřeby Pražské konzervatoře (přesněji řečeno pro Jednotu pro zvelebení hudby v Čechách, která konzervatoř založila a financovala až do jejího zestátnění v roce 1919), o nějž jsme ovšem v průběhu časů přišli…

V roce 2007 jsme zahájili výuku v nových učebnách, které vznikly půdní vestavbou v hlavní budově školy.K vrcholu cyklu oslav založení konzervatoře v roce 2011 pak škola dostala dárek v podobě nového Koncertního sálu konzervatoře. Máme tedy nyní s Komorním sálem konzervatoře v Pálffyovském paláci dva koncertní sály.  A v přízemí hlavní budovy v témže roce vznikl za finančního přispění takzvaných „Norských fondů“ divadelní sál, který jsme nazvali Divadlo Na Rejdišti.O rok dříve se uskutečnila základní rekonstrukce a modernizace vnitřních prostor hlavní budovy.

Určitý investiční dluh stále trvá vůči Pálffyovskému paláci, kde před zásadní rekonstrukcí teprve stojíme. Nicméně i zde došlo k řadě dílčích akcí. Byla opravena střecha, byl rekonstruován vstupní trakt budovy, renovována okna a tak dále.

Za velkou věc pokládám skutečnost, že Symfonický orchestr Pražské konzervatoře zahajoval v roce 2011 za řízení Jiřího Bělohlávka Pražské jaro. To byla událost, která nemá v historii školy obdoby a byla to ta nejlepší vizitka kvality.Za mého působení byly také zavedeny nové obory: výuka saxofonu a zobcové flétny. Rozvíjí se výuka stylové interpretace, od minulého roku máme barokní orchestr. Rád bych také na škole ustanovil cosi jako „ensemble modern”  a jazzový orchestr, jako negativum vidím, že toto se dosud nezdařilo.

Další široká, ale určitě zásadní otázka: Pražskou konzervatoří za dobu její více než dvousetleté existence prošla celá řada výjimečných osobností, ať už jako pedagogů či žáků. Jak v tomto ohledu vychází porovnání historie školy s její současností? Mají to dnešní pedagogové a studenti těžší, nebo naopak lehčí než jejich předchůdci? Odpovídá „produkce“ školy současné poptávce?

Myslím, že ve srovnání s historií obstojíme, a to jak v případě pedagogů, tak v případě absolventů. Nebudu uvádět jména, protože bych snadno na někoho významného pozapomněl. Ale mnoho všeobecně známých žijících osobností je se školou spojeno. Buďto jsou jejími absolventy, nebo na škole působí, případně obojí.

Pedagogický sbor je dnes velmi kvalitní a zájem o pedagogickou práci na Pražské konzervatoři projevují při každém vypsaném konkurzu výrazné vynikající umělecko-pedagogické osobnosti, takže tendence ke zkvalitňování stále trvá. Zvláště zjevné je to u hudebních oborů. A také výsledky z významných mezinárodních soutěží a  uplatnění našich absolventů v uměleckém životě tomu odpovídají.

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Související články


Napsat komentář