Tři Pintové se netrefili do nálady

Státní opera přinesla 22. prosince předpremiéru nedokončené komické opery Carla Marii von Webera Tři Pintové. Je otázkou, zda se v době státního smutku měla konat – obecenstvo nebylo po minutě ticha naladěno na gagy a legrácky a celkově přijalo komický kus vlažně.

Hned zpočátku budiž řečeno, že inscenátoři ani neměli šanci předvést zde nějaké objevné a překvapivě životné “veledílo”, hlavní přínos Weberovy inscenace je v hudební stránce. Samotnému Weberovi se práce na této opeře protivila a z několika skic a libreta ji po něm dotvořil Gustav Mahler. Zachránil tak pro jeviště řadu okouzlujících melodií a svižných, jiskrných hudebních čísel. Jinak jsou Tři Pintové jednoduchá hříčka s triviálním dějem, bez psychologie postav a s minimální zápletkou – tři mládenci se postupně pod jménem Don Pinto ucházejí o ruku hlavní hrdinky Clarissy, samozřejmě ji nakonec získá její tajný milý Don Gomez, zatímco skutečný Don Pinto ostrouhá.

V inscenaci se spojila sehraná trojka – režisér Jiří Nekvasil, scénograf Daniel Dvořák a Simona Rybáková jako tvůrkyně kostýmů, hudebního nastudování se ujal Heiko Mathias Förster. První jednání začíná v hostinci, jaký můžeme najít každém druhém městečku – v televizi běží fotbal, unaveně poblikává neon, nechybí ani dvoje toalety pro dámy a pro pány, prostě běžná restaurace kdesi na španělském venkově. Zde se Don Gaston de Viratos dozví o plánu obtloustlého nešiky Dona Pinta ucházet se v Madridu o ruku Clarissy, dcery rodinného přítele. I když naoko Pinta vyškolí v galantním chování k nevěstě, rozhodne se jej v Madridu předejít a sám se ucházet o Clarissu.

Oživení po poněkud stojatých vodách hospodské scény přináší druhé jednání, v němž se divákům otevře impozantní a barvitý pohled do madridského paláce (sochy, brnění, lustr a další propriety na pozadí obřího plátna ve zlatém rámu) a prostor se zaplní nastupujícími sbory v luxusních kostýmech velkoměstské smetánky. Zde Don Gaston s nerozlučným přítelem Ambrosiem pozná, že Clarissino srdce již patří Donu Gomezovi a začnou mu pomáhat ke sňatku s ní. Scéna se postavami ve druhém a třetím jednání jen hemží (poznáváme také otce Clarissy Dona Pantaleona, obě hlavní ženské postavy, Clarissu a její komornou Lauru, která flirtuje s Ambrosiem). Režie pohyb na scéně ještě zahušťuje o další němé postavy: o houf služek pilně uklízejících před příjezdem ženicha, tanečníky a také o bláznivou stařenku v posteli ve stylu Troškova “Slunce, seno…”, která publikum baví akrobatickými kousky.

Jak již bylo řečeno, hlavní přínos Weberova fragmentu spočívá v hudební stránce, přináší místy celkem náročné árie, krásné sbory (sbormistři Tvrtko Karlovič a Adolf Melichar) a svěží partituru orchestru. Ten hrál pod taktovkou Heika Mathiase Förstera ve velmi svižných tempech a zdařile (hezká sóla cella, fagotu či klarinetu). Občas byla znát útržkovitost fragmentu, některé pěvecké duety či tercety zněly téměř do ticha jen s minimálním doprovodem nástrojů. Roli Dona Gastona, na níž stojí do velké míry první dějství, zpíval čínský tenorista WeiLong Tao. Asi neměl svůj den, protože jeho zpěv zněl dost nuceně a toporně, do výšek tlačil hlas s vypětím. Docela uvolněný a sympatický (i po herecké stránce) byl projev Jakuba Pustiny (Ambrosio). Clarissu zpívala Jana Sibera přirozeným, tónově oblým a volně pohyblivým sopránem, dobře znějícím i ve výškách. Také Jana Horáková Levicová (Laura) předvedla sytý a příjemný mezzosoprán, i když v závěru se zdálo, že v sóle již napíná síly. Zdeněk Plech v roli Dona Pinta se mi líbil, zvládl árie i komediální hraní na jedničku. Dona Gomeze zpíval Martin Šrejma a Dona Pantaleona Miloš Horák. Tři Pinty nelze přeceňovat, je to krátká trojaktovka na půldruhé hodiny, žádná “událost roku”. Ale na druhé straně to není suchý experiment z archivu, hudba tu žije a funguje a představení je po vizuální stránce docela atraktivní, určitě stojí za vidění.

Carl Maria von Weber, Gustav Mahler:
Die drei Pintos
(Tři Pintové)
Hudební nastudování: Heiko Mathias Förster
Dirigent: Heiko Mathias Förster (alt. R. Hein)
Režie: Jiří Nekvasil
Výtvarník scény: Daniel Dvořák
Kostýmy: Simona Rybáková
Sbormistři: T. Karlovič, A. Melichar
Pohybová spolupráce: Š. Capko
Orchestr, operní sbor a balet Státní opery Praha
Předpremiéra 22.prosince 2011 Státní opera Praha

Don Pantaleone de Pacheco – Miloš Horák (alt. Roman Vocel)
Don Gomez de Freiros – Martin Šrejma (alt. Václav Sibera)
Clarissa – Jana Sibera (alt. Michaela Katráková)
Laura – Jana Horáková Levicová (alt. Ester Pavlů)
Don Gaston Viratos – WeiLong Tao (alt. Ondrej Šaling)
Don Pinto de Fonseca – Zdeněk Plech (alt. Miloš Horák)
Hostinský –Roman Vocel (alt. Ivo Hrachovec)
Inez – Alena Miro (alt. Hana Jonášová)
Ambrosio – Jakub Pustina
Hofmistr – Dalibor Janota

www.opera.cz

Foto Státní opera Praha