Tři premiéry jako pocta Janu Skácelovi

Úvod večera po přehrání autentické nahrávky Skácelova monologu obstarala desetiminutová píseň Daniela Šimka Znorovy v noci. Instrumentace díla byla v konfrontaci se skladbami Štědroně a Procházky tou nejúspornější. Vedle barytonisty a recitátora v jedné osobě Romana Hozy se pod taktovkou Zdeňka Klaudy, který dirigoval všechny skladby, představil Slovanský komorní ansámbl v obsazení smyčcové kvarteto, basklarinet, cimbál, klavír a vibrafon. Ačkoliv byl tedy ansámbl, co do počtu muzikantů, v rámci večera nejchudší, v barvitosti samotné skladby se tato dílčí nevýhoda nikterak neprojevila. Šimek střídmě využil nástrojových možností a hráčských technik – vedle účelného dialogu cimbálu s klavírem plochy smyčců doplňovaly třeba tóny vibrafonových kamenů rozezvučených pomocí kontrabasového smyčce. Poměrně plynulý tok hudby sloužil primárně jako naturalistická kulisa k přednášené básni o skladatelově rodišti, jež však byla imanentní součástí kompozice. V deklamaci průzračný přednes Hozy, jenž v nejjemnějších dynamických odstínech zpěvem zdůrazňoval textově významná místa, vhodně doplnil decentní, pro začátek koncertního večera adekvátní dílo.

Posléze se ke slovu přihlásil uvaděč a jeden z autorů večera, kněz a dokumentarista Jan Hanák, který uvedl pro účely pořadu natočený čtvrthodinový filmový rozhovor s Milošem Štědroněm Dřív než padl první sníh. V něm Štědroň formou několika krátkých historek, doprovozených promítanými fotografiemi, s důvtipem zavzpomínal na osobu básníka, což navodilo pohodovou a uvolněnou atmosféru v sále. Zároveň zde však skladatel vysvětlil genezi své kantáty pro mezzosoprán, baryton, komorní sbor a orchestr Smrt Dobrovského, která zároveň byla inspirací pro samotnou volbu názvu večera. Dílo Štědroň napsal pro potřeby brněnské filharmonie již v roce 1987, k jejímu provedení však nikdy nedošlo. Vzhledem ke zhudebnění Skácelovy básně byl však skladatel vyzván k přepracování skladby pro komorní ansámbl. Ten byl oproti prvnímu opusu večera obohacen o kontrabas, hoboj, klarinet, fagot a perkuse – naopak využití pro basklarinet a vibrafon Štědroň nenašel. Romana Hozu pak doplnila mezzosopranistka Lucie Hilscherová, sborové party pak obstaral šestičlenný Czech Ensemble Baroque Choir. Kantátu Štědroň pojal jako attacca dílo o celkem dvaceti devíti miniaturách. V nich bylo možné zaslechnout některé příznačné vlivy pro skladatelův jazyk, ať už inspiraci barokními madrigaly, kontrapunktické variování užitých motivů v krátkých až punktualistických momentech, agogickou vytříbenost nebo zvukomalebné využívání cimbálu a rozmanité baterie perkusí. Patnáctiminutové dílo tak uzavřelo první část programu, jež se díky projekci a povedené interpretaci obou skladeb nesla v uvolněném, humorném a dojemném duchu.

Po přestávce předcházela poslední skladbě večera ještě slova Jana Hanáka s přednesem několika Skácelových básní, stejně jako další autentický záznam básníkových vzpomínek. Pak již na řadu přišel melodram pro recitátora a komorní orchestr Mea culpa – Podobenství o Člověku z pera hlavního iniciátora celé události Jiřího Miroslava Procházky. Slovanský komorní ansámbl zde doprovodil recitátorku skladby Valerii Zawadskou. Jemný začátek melodramu táhlými violovými dvojhmaty předznamenal niternost a sebereflektivní patos celé skladby. Podobně jako u Šimkovy skladby zde hudba plnila spíše doprovodnou funkci ke sdělení pěti Skácelových básní, které Zawadská se svou ikonickou barvou hlasu neomylně přednášela. Vskutku scénický charakter skladby byl umocněn symbolickým zhudebněním části básně pojednávající o zvonech na zvonkohru. Nutno podotknout, že Klaudovo nastudování všech skladeb se těšilo vyvážené péči s vybroušenou vnitřní dynamikou. Konec bezmála půlhodinového opusu o třech částech, a tedy i celého večera, byl s doznívajícími tóny navíc vhodně umocněn zeslabujícím se osvětlením, jehož design byl v průběhu celé události v režii Jonáše Garaje.

Závěr již patřil zaslouženému potlesku nejen výkonným interpretům, ale i v hledišti přítomným skladatelům. Diváci ve zcela zaplněném sále divadla Husa na Provázku, v němž byly při této příležitosti vystaveny fotografie z pozůstalosti Jana Skácela, byli tudíž svědky informačně, dokumentačně i umělecky výživného vzpomínkového večera k poctě jednoho z největších českých básníků 20. století.