Tři v jednom. Jan Lisiecki a Vladimir Jurowski s Londýnskými filharmoniky v Drážďanech

Klavírista Jan Lisiecki, který v sobotu 20. května – doprovázen Torontskými symfoniky s Peterem Oundjianem – exceloval na pražskojarním koncertě v Schumannově Klavírním koncertu a moll, se v pondělí 22. května představil na Drážďanských hudebních slavnostech jako sólista London Philharmonic Orchestra s šéfdirigentem Vladimirem Jurowským.

Pro Drážďany si Jan Lisiecki zvolil Klavírní koncert č. 1 e moll op. 11 Fryderyka Chopina. Přiznávám, pod dojmem jeho sobotního pražského výkonu jsem očekávala maximum, ale to, co následovalo, vzalo dech nejen mně. Suverénní dvaadvacetiletý mladík nepředvádí svou samozřejmou virtuozitu, jakmile položí prsty na klaviaturu, plně slouží skladatelovu záměru a oddává se jeho hudbě. S Vladimirem Jurowským zvolili rychlejší tempo (jednotlivé věty – Allegro Maestoso, Romance. Larghetto a Rondo. Vivace – trvaly dvacet, deset a devět minut), místy na hranici hratelnosti, ale Jan Lisiecki si to mohl dovolit. Je nejen bravurním virtuózem, ale zejména pokorným muzikantem, který si pečlivě hlídá každý – i zašumlováním ohrožený – tón. Jeho Chopin – a nutno podotknout, že ve stejném ohledu i Chopin Londýnských filharmoniků – byl jiskřivý, blyštivý, vyhraný do poslední noty, do posledního úhozu, se kterým si Lisiecki pohrává a mazlí se s ním i v největším tempu, a současně to byla hluboce intimní výpověď, která rozechvívala srdce. Byla to dokonale vystavěná kompozice, kde oba spoluhráči – klavírista a orchestr – společně vybudovali dílo, jež nemělo trhliny.

Ani Lisiecki, ani filharmonici nedopřáli publiku vteřinu oddechu, lyrické pasáže zastavovaly dech, ty prudké a virtuózní zase nutily k zamyšlení nad interpretačním uměním. Lisiecki hojně využíval agogiky, i té se však Londýnští filharmonici bravurně přizpůsobili, ba zdálo se, že klavíristovu hru dobře znají a vědí, co v kterém okamžiku očekávat. Možná i proto je nepřekvapivé, že i když většinu koncertu odehrál Lisiecki se zavřenýma očima, vždycky se dobře trefil do nástupu, který mu dirigent naznačil. Vedle virtuozity, propracované kompozice a výborné souhry, ba symbiózy s orchestrem musím vyzdvihnout i Lisieckého práci s dynamikou, ostatně obdivovanou již v pražském Schumannovi. Tak plynulé, nenásilné přechody zaslouží obdiv. Na vyznění Chopinova koncertu e moll měl pochopitelně velký podíl dirigent Vladimir Jurowski, který orchestr uvážlivě vedl, dal mu prostor pro velký zvuk a tišil ho v křehkých pasážích, aniž by ho musel krotit. Zkrátka – zážitek trojjedinosti, v níž se všichni – Lisiecki, Jurowski i orchestr – podíleli na výjimečnosti provedení.

Nejen v Chopinovi, ale již v prvním čísle programu – Valčíkové fantazii Michaila Ivanoviče Glinky – ukázali Londýnští filharmonikové, že se bude celý večer na co těšit. Orchestr vyniká krásným zpěvným zvukem, jistotou ve všech nástrojových skupinách (zdalipak  je to způsobeno i poměrně vysokým zastoupením starších zkušených hráčů?), v Glinkovi se navíc blýskl „slovanskou“ měkkostí a sametovostí zvuku.

Orchestrální všestrannost, kterou soubor předvedl jak v Glinkovi, tak v Chopinovi, pak kulminovala v Symfonii č. 4 G dur Gustava Mahlera, v níž sopránový part přednesla Sofia Fomina, vyhledávaná sólistka předních evropských operních domů i spolupracovnice významných orchestrálních dirigentů. Její plný a zároveň neostrý, sametový hlas s tak dokonalým frázováním, že se posluchač maně v některých místech soustředil výhradně na její zpěv a poněkud pominul hru orchestru (možná v tom byl Jurowského záměr), ozdobil poslední větu symfonie písní ze sbírky Des Knaben Wunderhorn „Das himmlische Leben“.

Zamýšlel-li Gustav Mahler první větu (Bedächtig. Nicht eilen) Čtvrté symfonie jako polyfonii kontrastních myšlenek a nápadů i přemíry barev, podařilo se Vladimiru Jurowskému a orchestru tento záměr naplnit dokonale. V druhé větě (In gemächlicher Bewegung. Ohne Hast) – ironickém “šumařském” scherzu zněl orchestr místy naříkavě, místy lkavě. Třetí větu (Ruhevoll) zahájila něžně violoncella doprovázená jemným pizzicatem kontrabasů, k nimž se postupně přidávaly další smyčcové skupiny. Stoupající hladinu citu, který postupně zaplaví celé nitro, měl Vladimir Jurowski pevně pod kontrolou, orchestr vyslyšel všechny jeho představy, nezapomenutelná byla gradace, která “hrozila” zborcením nebes, ale Jurowski těsně před vrcholem ucukl, zklidnil orchestr, který posléze nastoupil v křehkém tónu plném velebnosti. Čtvrtá věta (Sehr behaglich) s vynikající Sofií Fominou končila v tak neoposlouchaném, vzácném a nedosažitelném smíření, že publikum nemohlo vydechnout ještě pár vteřin poté, co dirigent uvolnil své paže.

Hodnocení autorky recenze: 100 %

 

Dresdner Musikfestspiele 2017
London Philharmonic Orchestra, Vladimir Jurowski a Jan Lisiecki
Dirigent: Vladimir Jurowski
Jan Lisiecki (klavír)
Sofia Fomina (soprán)
London Philharmonic Orchestra
22. května 2017 Kulturpalast Drážďany

program:
Michail Glinka: Walzer-Fantasie h moll
Frédéric Chopin: Konzert für Klavier und Orchester Nr. 1 e moll op. 11
Gustav Mahler: Sinfonie Nr. 4 G dur
přídavek:
Nocturno c moll op. 48 no. 1

www.musikfestspiele.com