Spitfire Company mezi tancem a výtvarnem. Nejen o tom v Týdnu s tancem

Spitfire Company mezi tancem a výtvarnem
Výrazné propojování výtvarného umění a tance začalo už v éře taneční postmoderny. Tanec pronikl do muzeí a galerií, kde nás v dnešní době již nepřekvapí žádná událost – performance, happening ani taneční nebo divadelní vystoupení, zasazené do kontextu a struktury prostoru a uměleckých artefaktů. Přenášení výtvarných děl na scénu mimo výstavní prostor je trochu méně obvyklá kategorie. Experimentu tohoto druhu se nyní chopil soubor Spitfire Company v projektu Fragmenty milostných obrazů. Pražská premiéra proběhla 20. a 21. května v Paláci Akropolis na Žižkově.

Tuto divadelně-výtvarnou událost je těžké klasifikovat, což je ostatně i záměr. Autoři konceptu Petr Boháč a Miřenka Čechová (oba současně v roli režisérů i performerů) zde spojili inscenaci s vernisáží a reálnou výstavou výtvarných děl, ovšem přenesenou na divadelní prkna. Vedle sebe stojí tanec, pohybové divadlo, výtvarný objekt jako inspirace, jako součást scénického prostředí i sám o sobě jako umělecké dílo, stejně tak hudba, zpěv a projekce v reálném čase, kterou si ve Spitfire Company poslední dobou oblíbili. Fragmenty milostných obrazů není možné vnímat jako divadelní inscenaci, je třeba k ní přistoupit jako k řízenému setkání s uměním v tom nejširším smyslu.

Mezilidské, partnerské vztahy jako základ našeho bytí inspirují všechna umění, a tak je snadné najít tematický průsečík. Výtvarné objekty, které byly vybrány do této živé výstavy, se jich dotýkají více i méně, jejich další interpretace prostřednictvím tanečníků z nich lidskost, blízkost a fyzično extrahuje. Tančící a pohybující se tělo je ostatně vždy katalyzátorem emocí. Na scénu přibývají obrazy a artefakty, mezi nimi se řetězí výjevy těmito objekty inspirované: jednak vizuální podobou některých z nich, samozřejmě ne k pouhé ilustraci nebo nápodobě, spíš je tanečníci zapojují do vlastního světa představ, nebo na sebe nechávají působit atmosféru či sdělení tak, jak  je sami pro sebe vnímali. Divák se může ztotožnit nebo si vyhledávat nové, odlišné významy – výtvarných artefaktů i pohybových etud.

Performance zkoumá různé hranice – hranice intimity, soukromého a veřejného. Objevuje se nahota, ale ne vyzývavá, hodně zůstává skryto a hodně se balancuje na hraně. Divák cítí napětí – bude hranice překonána? Stane se něco nesnesitelného, nevstřebatelného? Představení naštěstí nepracuje s prvoplánovým šokováním. Střetá se v něm abstraktní svět snů a představ s konkrétní fyzickou akcí, jakou je třeba souboj. Miřenka Čechová a Ingrid Mikshina ztělesňují křehkost ženského světa už svou vlastní jevištní přítomností, jejich těla mohou být i zkroucená v křeči, a přesto krásná. Roman Zotov v sobě kumuluje mladistvou sílu hrajících svalů a Petr Boháč vnáší civilní prvek, tu nejreálnější realitu. Těla se někdy stávají sama artefakty, když je některý z umělců uvězněn pod kusem nábytku nebo ve vitríně nebo jen dlouho stojí a sleduje sochu, jako kdyby se sám sochou stal. Je to také jedna z hranic, které se performance dotýká. Je tanečník subjekt, nebo objekt? A divák?

Situace, které se rozehrávají mezi interprety, podbarvují tóny, silný hlas Alice Bauer však nezpívá písně, slova, ale jen melodické úseky. Na klavír postavený na bok a doslova vykuchaný na vnitřnosti vyluzují hudebnice kakofonické zvuky i silný rytmický doprovod. V inscenaci vše vzniká tady a teď, neopakovatelně, včetně projekce, na níž většinu času někdo z performerů zachycuje své druhy a umělecká díla. Nutno podotknout, že jde o tvorbu nejsoučasnější mladé generace a ani ta není pro každého diváka. Spíše než intelektuální rozbor se osvědčí prosté vcítění.