Tři zastavení na festivalu Cirkopolis (1): Chvála nostalgii!

Monki nepracuje s artistickými čísly pro to, aby uchvacoval svými dovednostmi, technika je pro něj jen nástrojem a prostředkem, který využívá, ale jeho využití pečlivě váží. Vlastním jménem se tento nizozemský akrobat jmenuje Benjamin Kuitenbrouwer a do Prahy přivezl do divadla Ponec sólové představení s mnohoznačným názvem Static.

V rámci své performance zapojují nenásilným způsobem i diváky. Je to už přirozená součást představení současného tance a pohybová divadla, nemusíme ani mluvit o trendu, ale o běžně začleňovaném prostředku, který tvůrci dnes užívají. Zkoumají hranice a jejich překročitelnost, diskutabilní je ovšem divákův prostor se jim vzepřít, ačkoli divadlo samozřejmě už dávno není místem (jen) předvádění, ale také sdílení. V tomto případě však nikomu přímo „nehrozí“ vstup na scénu. Monki ponechává diváka v jeho lokalizované zóně v hledišti, jež je ovšem přeměněno na způsob arény, tak aby vznikla větší míra intimity a sdílení během představení, aby byl performer doslova na dosah každého z přihlížejících. Několik diváků požádá, aby pro něj podrželi rekvizity, které v průběhu večera použije – třeba starý walkman nebo před třiceti lety módní mikinu, která se nakonec v jeho rukou promění v první nesmělou školní lásku. Publikum dokonce na konci vystoupení dostane i občerstvení, aby se mohlo cítit jako na skutečné oslavy.

Celá performance se točí kolem motivu vzpomínky na důležitý úsek dospívání chlapce v pubertě, které nastalo na sklonku diskotékových osmdesátých let. Příběh má dvě roviny, jedna je čistě performativní – jeviště je zahrnuto artefakty, které mají vyvolat nostalgii v samotných divácích, ačkoli se zkušenosti nizozemského puberťáka jistě liší od vzpomínek husákových dětí i o trochu mladších pamětníků počínajících devadesátek. Počítačová hra Super Mario, walkmany, gramofon a sbírka ohraných singlů… nakonec nechybí ani disko koule jako dokonalý symbol popové prostřednosti, ale současně fascinující artefakt. Hudba odhaluje slabost, mnoho těl nevědomky podléhá rytmu zapomenutých hitů. A je to vůbec špatně? To je velké téma, kterému se chci brzy věnovat samostatně, protože nic není černobílé, a to ani postavení masové/populární kultury a její význam ve společnosti!

Monki v tomto nostalgickém koutku, kde se zastavil čas, vypráví prostý příběh o cestách školním autobusem, pištících dívkách, vystoupení na besídce a nástrahách číhajících na první diskotéce. Staví atmosféru spikleneckého přátelství, odzbrojuje divákovu pozornost, oslabuje jeho ostražitost, vtahuje ho nenápadným způsobem do sféry jeho vlastních vzpomínek (nemusí to ale být nutně nostalgie, ohlížení za nenávratným s pocitem smutku, ale také znovuprožití radostných pocitů, které jsme už jednou prožili v minulosti a optimistické očekávání, že se přece jen vrátit mohou). Jak jsme zjistili v následující diskusi, familiární atmosféra přátelskosti působí i na nejmladší ročníky, o jejichž vzpomínky se tu rozhodně nejedná, protože vyrostli již ve světě digitálních technologií (a také docela jiné hudby).

Aby zaujal smysly diváků v těch vyměřených 56 minutách naplno, performer sám také hraje na elektrickou kytaru a s pomocí looperu si vytváří zvukovou rytmickou krajinu. Akrobatické prvky na dvojité čínské tyči vkládá do představení jaksi mimochodem, pro umocnění dojmu z některých obrazů, které vyvolal především svým vyprávěním a hmotnými artefakty. Mění se v neohroženou figurku svého oblíbeného hrdiny z videohry pádící z překážky na přepážku, kdy se odráží z jedné tyče na druhou, jako kdyby unikal nástrahám. Nebo odvážně balancuje na vrcholku s kytarou v ruce pro zdůraznění dojmu, jakým hrdinstvím je požádat dívku o první tanec… Nikdy nejde o trik pro trik nebo vystavení artistického čísla pro obdivný potlesk.

Touto téměř laskavou manipulací s divákem, kdy ho současně manévruje do vzpomínek a z druhé strany nabízí neočekávaně střípky svých artistických dovedností, nastoluje téma, které stojí v jádru představení. Máme být chyceni při činu, ztraceni ve vzpomínkách. Nejde tu o jeho vzpomínky a o jeho vlastní sebestřednou touhu svěřit se s banálním příběhem svého dospívání, ale o to, abychom my sami byli přistiženi v ponoru do vzpomínek a při rychlém probuzení pak sami na sebe hleděli s podezřením, kam že se to naše jinak pragmaticky trénovaná mysl teď toulá. Monki poukazuje na fenomén samotné nostalgie, ohlížení se do minulosti, které může vést i k tomu, že se na ni upneme tak, že se ve vzpomínkách na časy bezstarostnosti doslova zasekneme. Trochu s tím souvisí i název Static, který později umělec vysvětlil několika možnými způsoby, protože jej vnímá jak ve smyslu skutečně něčeho nepohyblivého, tak jako označení pro atmosférickou poruchu nebo hluché místo v radiovém signálu.

Myšlenka představení je nosná tam, kde se stává dotazem směřujícím k nám samým, abychom prověřili svou reakci na pomyslný návrat v čase. Kdy je nostalgické ohlížení za minulostí zdravou inspirací, a kdy se stává patologickým? Jde především o míru, o schopnost sebereflexe. Ale osobně bych nezavrhovala ani poněkud větší míru snahy zpomalit životní tempo a zkusit přeřadit na rychlost, jakou se žilo před pár desítkami let.

Pokrok je sice nezastavitelný, ale jeho akcelerující tempo, v němž sofistikovanost nových technologií začíná převyšovat schopnost jejich vlastních tvůrců ovládat je a rozumět jim, je také aspekt k úvaze. Nebylo by opravdu někdy zdravější uprostřed toho dnešního elektronického smogu všech našich nepostradatelných zařízení vypnout Youtube, vypojit router a raději si pustit desku?

Static
Autor a interpret: Benjamin MONKI Kuitenbrouwer
Nepostradatelná: Cathrine Lundsgaard Nielsen
Umělecká spolupráce: Lucho Smit
Světla: Carine Gérard
Technika: Carine Gérard, Alice Huc
Kostýmy: Fanny Gautreau
Poděkování: William Thomas, Louis Vanderhavebeke