Troškova inscenace Rusalky na Smetanově Litomyšli

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Šestapadesátý ročník mezinárodního festivalu Smetanova Litomyšl pokračoval ve dnech 30. června a 1. července dvěma představeními Dvořákovy opery Rusalka ve dvou různých obsazeních kvartetu hlavních rolí. Dramaturgie festivalu si zvolila představení Státní opery Praha (dnes složitý název Soubor Státní opery Národního divadla Praha). Premiéra této inscenace byla již v roce 2005, v režii Zdeňka Trošky. Za dirigentským pultem se v době od premiéry vystřídalo několik dirigentů. Na jevišti přirozeně již vícero pěvců v alternacích rolí, které patří neodmyslitelně k základnímu repertoáru hlasových oborů českých děl.Rusalka Antonína Dvořáka je nejmuzikálnější a nejpoetičtější ze všech dodnes známých verzí Undiny. Spolu se Smetanovou Prodanou nevěstou tvoří duo nejpopulárnějších operních děl české tvorby, dnes již nejen v Čechách. Dvořákova Rusalka je nový scénický typ lyricko-dramatické pohádky, výtečně instrumentované, s důsledným využitím principu leitmotivů a silnou melodickou invencí. Libreto Jaroslava Kvapila patří navíc k vysoce nadprůměrným mezi tehdejšími operními librety. Jaroslavu Kvapilovi se podařilo ideálně skloubit nádherný lyrismus námětu s poezií pohádkového ovzduší. Přiblížil se zde až Dykově myšlence zklamaného iluzionismu, o nedostižnosti ideálů a prchavosti lidského štěstí…  Antonín Dvořák vytušil dobře v libretu jeho básnickou hodnotu a svojí geniální hudbou ji umocnil. Závěrečnou scénu smrti a vykoupení pokládám hudebně dramaticky za jedno z vůbec nejsilnějších míst celé světové romantické operní epochy. Dílo vrcholného romantismu, s prvky imprese, které datem své původní premiéry v březnu roku 1901 v Národním divadle v Praze patří již do hudby dvacátého století! Přes historický fakt, že čas Dvořákova epilogu a smrti (1904) se přibližně kryje s obdobím, kdy přední představitelé následující generace českých skladatelů nalézají nové, moderní stylové cesty pro svá díla. Tímto stylovým přerodem jsou právě po významné Rusalce a Armidě Antonína Dvořáka Janáčkova Její pastorkyňa a Foersterova Eva.V roce 2005 byl přizván jako režisér nové inscenace Rusalky filmový tvůrce Zdeněk Troška. Vytvořil scénicky dílo pohádkově laděné ve smyslu tradičního pojetí (byť tento termín pokládám za poněkud zavádějící, třeba ve vztahu k mnoho let hrané propracované inscenaci Rusalky Václava Kašlíka), s poněkud realistickými projekcemi na plátně, chtějícími dokreslovat atmosféru děje opery. Ve velmi pěkné spolupráci s nápaditou, půvabnou choreografií Dany Morávkové. Nicméně, kdo se chce na chvíli osvobodit od řady dnešních inscenací minimalistického typu, najde zde výpravný, snad až v dobrém smyslu slova opulentní typ okázalé inscenace, zejména ve druhém dějství na zámku. Troškova Rusalka chce být lyricko-dramatickou pohádkou, tak jak ji přináší emocionálně silně vzrušující hudba Dvořákova. Opera jako vysoce stylizovaná hudební forma má vždy mnohem blíže k nadpřirozenému, tedy i pohádkovému světu než k syrové realitě skutečnosti. Podle Ferruccia Busoniho dokonce opera skvěle vytváří především svět zdání a iluzí, který chce vědomě dávat to, co ve skutečném životě ani najít nelze… Nemáme i proto tolik rádi půvabný svět DvořákovyRusalky?

Protože se jedná o inscenaci v Praze již devět let hranou, její podrobnější popis se mi zdá nadbytečným. Soustředím se proto více na soudobou hudebně interpretační složku, na pěvce, kteří vstoupili do dané inscenace namnoze v průběhu oněch devíti let realizace nebo teprve v posledním období.

Obě představení dirigoval v Litomyšli Jiří Štrunc. Je to již dirigent velmi zkušený, typický představitel české dirigentské generace středního věku. Vede orchestr i sólisty s dirigentskou jistotou, jeho gesto je přesné, zcela čitelné. V tempech, dynamice i tektonice díla ví, čeho chce dosáhnout. Před představením poctivě odpoledne zkoušel všechna místa, která jsou v Rusalce v souhře choulostivá. V Litomyšli vládne obecně vzato dobrá akustika, ale v dojmu vyznění kompaktnosti zvuku záleží na místě, kde v auditoriu sedíme. Tím se snažím omluvit fakt, že některé hlasy sólistek (kupodivu nikoli mužů) zanikaly za clonou orchestru víc, než by bylo zdrávo. Dirigenti přes výtečnou řemeslnou úroveň, kterou dnes obecněji mají (prakticky vymizeli dřívější autodidakti), nepracují zřejmě tolik s pěvci na frázování, výslovnosti, neřku-li výrazu rolí, soudě podle toho, co slyším. Oproti generacím dirigentů doby předešlé, včetně i oněch autodidaktů. Tím se ale příliš mnoho z textu utopí za orchestrem díky méně pregnantně vyslovovaným souhláskám, ve frázování se mnohde přidychuje izolovaně před posledním slovem budované hudební fráze (na prvním z obou večerů častý jev). Velký prostor to takříkajíc pomůže milosrdně zamaskovat. Velmi by těmto aspektům pomohlo natáčení ve studiu rozhlasu, nebo pro gramofonovou firmu à la Supraphon, jak mohla hojně činit generace let minulých. Pomohlo by to i žesťové sekci v orchestru. Natáčení ukáže bez skrupulí intonační nedotaženosti všem zúčastněným, jakoby až pod mikroskopem. Navíc by soudobá generace zanechala důkazy svých nesporných talentů. Je velká škoda, že česká opera dnes možnosti natočení kompletu opery téměř nemá.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Dvořák: Rusalka (SOP/ND Praha)

[yasr_visitor_votes postid="21277" size="small"]

Mohlo by vás zajímat