Lipsko: Requiem opět jako „Verdiho nejlepší opera“

  1. 1
  2. 2

„… toto Requiem, jímž všemocný hubitel italského operního vkusu doufá zničit poslední zbytky ducha nesmrtelného Rossiniho, se mu podařilo vskutku prachbídně. Jeho poslední hudební drama v kostelním rouchu se po prvním strojeném uctění památky básníka Manzoniho vydá na turné po Evropě… Zběžný pohled na toto zmrtvýchvstání Trubadúra a Traviaty nám odebírá veškerou chuť se tohoto festivalu zúčastnit.“

Jistě, slavný hysterický výlev dirigenta Hanse von Bülow, adresovaný po prvním uvedení díla Messa da Requiem dne 22. května 1874 jejímu autoru Giuseppe Verdimu. Tehdejší wagnerián číslo jedna ovšem po letech svůj názor radikálně přehodnotil. Napsal italskému skladateli vášnivý dopis, v němž si nasypal popel na hlavu a obvinil sám sebe ze zaslepenosti a „žurnalistické bestiality“. „Poslední provedení vašeho Requiem mě dojalo až k slzám – připadal jsem si skutečně zasažen boží milostí,“ dojímal se Bülow. Následně svou poníženou žádost o odpuštění uzavřel zvoláním, hodným vytesání do kamene: „Ať žije Verdi, Wagner to našich drahých spojenců!“

O kvalitách Verdiho osamocené, ale tím výjimečnější církevní skladby dnes snad už není třeba vést jakékoli spory. Přesto ale z Bülowova úvodního pamfletu stále cosi přežívá a pro leckoho je to dokonce v posuzování Requiem i jakýsi bonus navíc. Mám na mysli onu zmínku o „dramatu v kostelním rouchu“. Pro mnoho posluchačů (a v četných případech i hudebníků) je zkrátka přijatelnější a snad i pohodlnější hledat v této velkolepé mši za zemřelé prostě jen další ze skladatelových oper. Verdiho manželka Giuseppina Strepponi se přitom bránila hodnocení kompozice jako příliš divadelní velmi nekompromisně:

„Muž jako Verdi zkrátka musí psát jako Verdi, tedy jak on cítí, že by mělo být s textem naloženo. Náboženský duch a způsob, jakým je vyjadřován, musí nést pečeť své doby i autorovy osobnosti. Nesnesla bych pomyšlení, že Verdi vytváří takovou mši podle nějakých vzorů, a ne tak, jak chce on sám.“

Řadě interpretů se už v průběhu sto čtyřiceti let existence Verdiho Requiem podařilo dát paní Giuseppině za pravdu. Lze v něm nejen hledat, ale i nalézt hudební klenot obrovské duchovní hodnoty, kterou dokáže při poslechu znásobit vědomí, že se jedná o osobní vzkaz od geniálního skladatele s neobyčejným morálním kreditem. Mám-li hovořit sám za sebe, pak musím přiznat, že s postupem let si každého nového setkání s touto mší vážím tím více, čím méně zřetelných výletů do operního světa s sebou ze strany dirigentů či pěvců přináší. Co se týče pokusů o scénická ztvárnění Requiem, ještě jsem nezaznamenal takový, jenž by po stránce formální či obsahové Verdiho opus nějak zásadně obohatil.

Lipský Opernhaus zařadil poslední červnovou neděli Requiem na program sice v klasické koncertní verzi, nicméně s podtitulem Verdiho nejlepší opera.Atraktivnímu citátu George Bernarda Shawa měl tentokrát vyjít vstříc fakt, že se dílo ocitá na jevišti divadelní budovy. Odpovídala mu ale i řada dalších okolností. Například ta, že Messa da Requiem zde byla uvedena jako jeden ze společných letošních projektů partnerských měst Lipska a Bologne; jednalo se proto o událost v první řadě slavnostní a společenskou. Orchestr Gewandhausu a sbor Lipské opery navíc doplnil hostující sbor Corale Quadriclavio Bologna, relativně mladé a původně dokonce amatérské těleso. Zkušený sbormistr Alessandro Zuppardo tak měl evidentně nejvíce práce s tím, aby pod jeho vedením splynuly oba pěvecké soubory v pokud možno kompaktní celek. A výsledek jeho práce byl nepochybně úctyhodný. V podání mohutně obsazeného sboru sice patřičně nevyzněly pianissimové pasáže například v částech Requiem a Agnus dei, ale zato se podařilo vytvořit patřičně mrazivou atmosféru v Dies irae, nemluvě o věrohodné explozi radosti v optimistickém Sanctus.Co do zvukové kvality evokoval výkon těchto spojených německo-italských sil opravdu spíše reprodukci operního díla. Je však třeba dodat, že uvedené pojetí patrně souznělo i s dirigentovou představou. Autorem hudebního nastudování se totiž stal Anthony Bramall, uznávaný profesionál se skutečným „divadelním nervem“. Nelze se tedy divit, že Messa da Requiem se v jeho rukou opět stala jakousi zakuklenou operou… Bramall neustále hledal a slyšitelně zdůrazňoval dramatické momenty, zjevně si liboval ve vytváření kontrastů mezi intimními a explozivními pasážemi. Skvělý orchestr na všechny jeho požadavky na tempa a dynamiku spolehlivě reagoval, takže ve výsledku se dostalo posluchačům do značné míry oslňujícího a rafinovaného podání Verdiho hudby, bohužel však bez sebemenšího přesahu ke zprostředkování její myšlenkové podstaty. S vědomím, že o Gewandhaus Orchester pečují v současné době takové osobnosti, jakými jsou Riccardo Chailly nebo Ulf Schirmer, jsem se nemohl zbavit pocitu, že v jiných než Bramallových rukou se mohlo právě v případě Requiem jednat o mnohem inspirativnější zážitek.

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat