Až během představení jsem si vzpomněla na performanci, kterou jsem viděla v létě na festivalu KoresponDance, kdy byl připravený program, místy i interaktivní a zážitkový, z projektu Green Streets of Europe. Šest umělců a uskupení trávilo čas na společné rezidenci výzkumem a rozvíjením svých projektů. V zámeckých sádkách pak tvořili program, každý za sebe, jen ve společném prostoru a tak, aby na sebe části navazovaly s dramaturgickou logikou. Petra Fornayová v té době work in progress rozpracovávala ještě pod předpokládaným názvem Všichni jsme lišejníky a soustředila se na zkoumání lišejníku jako modelu spolupráce mezi řasou a houbou. Vzpomínám na performanci s paddleboardem, které se účastnil i její syn a na zvukovou krajinu s hlasem, který vyprávěl o světě, v němž se celý život odehrává v nekonečných vodách. Performance ale byla uzpůsobena na míru sádkám pod poetickým názvem Tanec rybám (reportáž z celého programu jsme přinesli zde). Společenská kritika z ní nečišela, o to zajímavější je vidět současnou podobu, která je vlastně úplně jiným materiálem.
Pocity z work in progress pohledu na symbiózu lišejníků
Work in progress v Ponci jako by odrážel posun od fascinace přírodou a její dokonalostí směrem k člověku a k jeho krizím a k nalezení funkční paralely mezi symbiózou přírodnin a schopností lidí kooperovat. Teď se budoucí inscenace jmenuje 7sec, tedy 7 sekund, jež znamenají proces v mozku, který choreografka vysvětluje: „Podle výzkumu neurovědců trávíme většinu času rutinními činnostmi, které jsou definovány setrvačností a opakováním zavedených vzorců. Když vzorce přestanou být funkční, je třeba je změnit. V průměru se lidé dokážou plně a nepřetržitě soustředit na reflexi pouze sedm sekund. Když však o realitě přemýšlejí v dialogu, dokážou se soustředit několikrát déle.“ A to by mělo ke komunikaci a kooperaci a vědomému vytváření symbiózy s ostatními motivovat!
První „nástřel“ na jevišti není určený pochopitelně k posuzování, ale zanechává a vyvolává dojmy pocity, asociace – které se pokusím bez dialektiky hodnocení prostě sdílet. Tanečnicemi interpretkami, které symbiózu možná nacházejí, a možná také ne, jsou Katarína Čillíková a Júlia Pabst. Jejich pohybová akce přicházející po úvodním slovu z reproduktoru pojednávajícím o krizi, zhmotňuje pro mne dech v těle, velkou koncentraci a poznenáhlu také jejich paže připomínají shrnování či zahrnování čehosi neviditelného do náruče. Možná až ochranitelské gesto. V projekci obrazem i zvukem začíná pouť evolucí nápisem „Před 600 miliony let“. Návrat k časovému údaji je zatím pomyslným tepem choreografie. Lišejníky, spojení houby a řasy, evoluční projekt, vzniká asi přes čtyřmi sty miliony let jako prototyp spolupráce.
Druhá pasáž, kterou velmi nenápadně na projekci doplní odpočet 7 sekund k nule, pracuje s rytmem, zastavovaným během, pocitu dominuje usilovnost. A až zpětně si uvědomuji, že těch 7 sekund zřejmě ohraničovalo okamžiky změny trajektorie nebo charakteru pohybu. Před 290 až 360 miliony let se zrodily lesy. Tanečnice experimentují s izolovanými pohyby, v chůzi, kleku, pohybu prostorem, a významotvorné je, že působí, jako by se neviděly, nevnímaly, opak symbiózy. Nepřirozené úhly a pozice kloubů možná evokují i nelidskou entitu. Sledujeme záběry na uklidňující zeleň a postavu kráčející pískem. Pocitově přichází okamžik odpočinku uvolnění, uklidňující synchronizace obrazu a pohybu. Jen si tak lehnout, dívat se na písek a vítr… V roce 1967 byla popsána symbióza lišejníků, která zásadně změnila pohled na evoluci a původ eukaryotických buněk. Jsme lišejníky? Můžeme být lišejníky? Má ráda příroda baroko? Je to Vivaldi? Plničky na bonbony z plastu kontrastují se zelenými lesními zákoutími.
Tanečnice zkoumají možnosti doteku a distance. Linie vlasů, proplétání paží jako větví či chapadel, ale bez přilnutí celých těl. Evokuje neverbální chemickou komunikaci rostlin či živočichů. Posloucháme tentokrát výklad o řasách a díváme se na obrázky chaluh. Jedna z tanečnic působí jako útes, druhá pohybující vedle ní jako chaluha v příboji. Hlas uvažuje, co potřebujeme k přemýšlení a soustředění – jen sedm sekund. Bodové světlo nasvěcuje vlny těl, pokračuje odpočet. Mluvená scéna s pseudo-přednáškou působí odlehčeně a jako rozptýlení, přináší uvolnění, zvědavost… a překlopí se ve velký let nad městem, i když víme, že není na sokolích křídlech, ale spíš na dronu. Vracíme se k tématu krizí a k občanskému životu i k odpočtu sedmi sekund, díváme se na uklidňující záběry oceánu. Právě v tu chvíli přicházejí na scénu paddleboardy a s nimi i reminiscence na žďárskou vodní meditaci o rybách a sítích. Záběr na prázdnou pláž a tanec na divoký veselý rytmus náhle protíná obraz vojenského hřbitova. A tak se stále proměňuje nálada a střídá pohyb, technologie, slovo a okamžiky odpočtu. Cítím tu předivo natažené mezi již pevně ukotvenými body, ale také velkou proměnlivost. Proces vychází od myšlenky, obsahu a cestou nabírá formu, která se může ještě mnohokrát proměnit.
O tom, jak se taneční umění rodí – nebo nerodí – na Slovensku a v jakých podmínkách, se mohli diváci leccos autentického dozvědět na nadcházející diskusi. Vedle Petry Fornayové se jí účastnil za taneční svět Andrej Štepita, který u nás vystupuje se souborem Farma v jeskyni a připravuje společně s Lukasem Blahou nový projekt pod hlavičkou uskupení tYhle, a na Slovenku je úspěšným pořadatelem festivalu Tanečno v Námestově. Trojici doplnila Eva Kyselová, která vystudovala divadelní vědu na bratislavské VŠMU a v roce 2015 absolvovala doktorské studium v oboru teorie a praxe divadla na pražské DAMU, žije v Praze, a má tím pádem jinou výchozí pozici a pohled na věc. Besedu vedl Vít Svoboda z Deníku N. a já se nyní pokusím ji parafrázovat co nejpřesněji, jak bylo možné postřehy umělců zapsat, nekladu si ovšem ambice v doslovnosti.
Tři úhly pohledu na slovenský tanec a umění
Na začátku besedy Andrej Štepita poznamenává, že debaty je třeba rozšiřovat a kultivovat také mimo samotné umělecké kruhy, protože mnoho lidí ani neví, co se v kultuře vlastně děje a jak je ohrožována a likvidována.
Diskutující nejprve předkládají pohled na aktuální situaci, co stav definuje, co se děje
Petra Fornayová říká, že kulturní politiku sleduje. Musí konstatovat, že státní politika má svůj směr (fašistický), a podpora umění zůstává na samosprávných institucích, které se ji podporovat, jak se dá. Čísla (ohledně finanční podpory ze strany samosprávy) jsou o mnoho menší než v ČR, vše stojí na státních grantech, regionální zvládnou podpořit mnohem méně, i když teď se snaží sanovat právě chybějící státní politiku. Druhým postřehem dodává, že ohledně celé politická kliky v kultuře není vlastně jasné, zda tomu, co dělají, ideově věří, nebo jde pouze o peníze: jaká je jejich motivace. O to těžší je na jejich kroky reagovat, kdyby bylo jasno, bylo by jednodušší s nimi debatovat.
Andrej navazuje na téma ideologie a finance: Ještě je ve hře velká míra nekompetentnosti, tito lidé nemají vizi, neumí s vizí pracovat, takový koncept je mimo jejich myšlení. Situace kopíruje vývoj na celém světě, postupy jsou jasné. Slovensko to v kultuře zasáhlo v citlivém období, nestihly se vybudovat mechanismy a podhoubí, které by takový drastický útok udrželo. Situace se zhoršila tak rychle, že se to nestihlo.
Eva Kyselová doplňuje: Na jedné straně je přichází velká beznaděj, na druhé straně i momenty velmi pozitivní, třeba semknutí divadelníků s těmi nezávislými: pomáhají, dávají prostor v této hrozné situaci. Fašismus máme Slovensko bohužel v historii zakotvený (ironicky dodává – je na co navazovat). Nekompetentnost na příslušných pozicích většinu (obyvatel) bohužel nezajímá, vyjadřují se k ní sociální bubliny, ne celá veřejnost. Těžko se situace vysvětluje lidem, kteří nepovažují kulturu za každodenně potřebnou a důležitou, a na to hrají politici.
Petra Fornayová říká, že nemá pocit, že by viděla ze strany institucí, že by alternativu podporovali, protože to, co je akutně potřeba, je vyčlenit prostředky na záchranu konkrétních umělců, aby reálně přežili. Jde jednoduše o peníze, zní to „triviálně“, ale zdroje vytváří podmínky pro pracovní pozice. Nezřizované umění je na Slovensku křehké, vždy bylo a dnes je ještě křehčí. A ve zřizované sféře se lidé barikádují na pozicích. Eva Kyselová upřesňuje, že myslela příklady, jako když divadlo v Žilině nabídlo nezávislým umělcům prostor ke hraní. Což je „nic“, ale v tom celém „ničem“ je to projev solidarity. Ale situace kritická je.
Petra Fornayová zdůrazňuje, že jde o to zajistit systematickou podporu. A že by se také už nemal kultura rozdělovat na zřizovanou a nezřizovanou. Možná je šance se na změnu připravit a po dalších volbách systém přetvořit.
Vít Svoboda nahlas uvažuje o tom, že přemýšlel, do jaké míry má mluvit vůbec o penězích. A že work in progress přinesl téma komunikace a navázání dialogu. Jak moc se slovenské obci tedy daří široké veřejnosti komunikovat svou krizi?
Andrej Štepita (vycházející z pozitivního přijetí vlastního tanečního festivalu v regionu – o němž jsme psali i my zde, pozn. red.) usuzuje, že přibližování se veřejnosti se rozběhlo. Dělo se to i předtím, ale je to téma, bez kterého se kultura nepohne. Situace je taková, že umění potřebuje podporu široké veřejnosti. Současné umění je důležité, vždy vznikaly a vznikají důležitá díla reflektující dobu, slovenská scéna je v tomto ohledu bohatá. Nikdy nebylo úplně dobře a v krizi vznikala vždy zásadní díla. Jak komunikovat o důležitosti tanečního umění by bylo na samostatnou debatu. Někteří umělci se snaží otevřít více divákům, je to jedna z věcí, která se začíná lámat. V ideální společnosti by vznikala náročná díla, která ji posouvají, existují ale i populární formy komunikující s divákem, a to by se mělo dít.
Vít Svoboda přeformulovává tento postřeh do dotazu: Mělo by se v krizi umění otevírat a být schopné komunikovat k většinovému publiku?
Eva Kyselová by otázku takto neformulovala. „Nesnižovala“ by formu za cenu přizpůsobení publiku, ale otevřela možnost, aby na současné umění více chodili diváci, kteří by jinak nepřišli. Je třeba najít cesty, jak otevřít současné umění jiným komunitám, ale ne přizpůsobením se, to je až nebezpečné.
Petra Fornayová soudí, že jedno s druhým se nevylučuje. Umělci musí být jedno, zda se jeho materiál líbí, nebo nelíbí. Pokud se bavíme o finálním představením, nikdo přeci nemůže kalkulovat s přijetím publika. Nedávno debatovali s kolegy o tom, co je elitářské, a dospěli k tomu, že umění je a musí být elitářské. Ne určené pro masy, umělec ale musí tvořit s tužbou předestřít ho co nejširšímu publiku, přitom se však nezpronevěřit svým standardům. Umělec přeci tvoří proto, že se chce podělit. Dříve se na Fondu na podporu umění vedly nekonečné debaty o tom, proč je špatně, aby součástí hdonocení úspěšnosti projektů měla být komerční úspěšnost, třeba počet prodaných lístků jako jeden z faktorů hodnocení – bylo to nepochopené a teď je ještě více. Elita neznamená „kašlat na publikum“, ale dělat umění tak nejlépe, jak to tvůrce dokáže – je to touha přiblížit se elitě.
Andrej Štepita souhlasí s tím, že není možné tvorbu přizpůsobovat komukoliv: umění je produkt, který se vymyká. Způsob komunikace ale možné přizpůsobovat je, mluvit s potenciálními diváky, které chceme oslovit, protože umělci chtějí aby se k nim tvorba dostávala. Například tento work in progress působí jako představení vhodné pro mnohem širší skupinu, než jsou návštěvníci chodící jen na současný tanec. Základem je edukace, komunikace, pojmenovávání věcí – umění má potenciál. Od experimentu po „audience friendly“ představení je široká škála a vše na ní má své místo. Místo škatulkování je lepší nabídnout divákovi celou paletu.
Víta Svobodu zajímá zkušenost hostů s prací mimo Slovensko a jaký pocit mají při návratu na Slovensko, jak dalece svou situaci prožívají na škále útěk-odchod.
Petra Fornayová říká, že své působení v zahraničí nevnímá jako utíkání, i když zázemí je velmi důležité. Příliš se neztotožňuje s konceptem národních států, spíš uvažuje o sdílených kulturních kódech. Rozumí ovšem tomu, co se děje na Slovensku, rozumí lidem, chápala vždy, proč nepřijímají určitá témata v umění. Nejsou ochotni o nich uvažovat, protože jejich dotek s těmito tématy je minimální. Sama žila v různých zemích, v zahraničí tvoří projekty, ale vždycky se vracela, protože nikde nerozuměla dokonalé kulturnímu kódu, to cítí na Slovensku.
Eva Kyselová šla studovat v době, kdy se ještě dalo na Slovensku žít (dodává opět s ironickým smíchem), byla přijata na doktorské studium na školu v Praze, nikoliv v Bratislavě, přirozeně zde zůstala. Na Slovensko se vrací, pracuje a spolupracuje. Bez ohledu na politickou situaci si však neumí představit, že by se dlouhodobě vrátila, ale může se to stát. V Česku je jí ale dobře.
Andrej Štepita s nadsázkou říká, že poslední roky žil „v kufru“ a čas trávil v Česku a na Slovensku v poměru cca 70:30, nicméně v poměru angažovanosti to bylo naopak. Vnímá, že se pohybuje v obou kulturách, Slovensko vnímá jako domov, vrací se tam a rozumím situaci i když není „patriot“. Je přesvědčen, že na Slovensku může být užitečný v rámci rozvoje kultury. Ale 90 procent příjmů má z práce v Česku, takže kdyby se zde neživil, bylo by to jiné. Proto je rezervovanější v odpovědích, protože člověk problematiku pochopí tehdy, když je finančně závislý na příjmu ze Slovenska. Zatím může pracovat všude a necítí, že by utíkal ani tam, ani zpět. A doufá, že nebudu muset utíkat nikam.
Marie Kinsky z publika se umělců ptá, jaký má politická situace vliv na jejich tvůrčí proces.
Petra Fornayová připomněla, že její nová inscenace vzniká z malých úseků na velké časové ploše, tento večer poprvé ukázala work in progress v divadle. Pracuje mimo Slovensko, vyjma několika dní práce v bratislavském prostoru Telocvična, kde tvořila při 10 stupních. Na Slovensku nemá šanci, že by svou práci mohla uvést v divadle, protože vystoupila přímo proti šéfovi Fondu na podporu umění a výsledkem je nulová podpora jejích projektů, ačkoliv je komise hodnotila vysoko. Politická situace tedy má přímý vliv. Člověk chce tvořit, ale když si představí všechny překážky, tak si to velmi rychle rozmyslí – proto je velmi vděčná za možnost rezidencí, navíc, když recipienti tvoří tak úzkou skupinu diváků.
Andrej Štepita navazuje tím, že otázce je možné rozumět i tak, jestli situace je iniciací nové tvorby a v jaké formě. Má pocit, že svoboda uměleckého tvaru znamená tvořit o tom, čím člověk žije, a iniciací tvorby se může stát cokoliv, láska, praktický život i politika. Důležitá je svoboda i tvořit o něčem, co nemá spojení s tím, co se ve společnosti děje, nic společného. Ale situace se silně dotýká všech umělců, nejen finanční, je zasažena kultura vztahů mezi lidmi, to vše formuje i tvorbu. Formu ovlivňuje třeba to, kolik času je tvorbu, ovlivňuje to výsledek, ale pak třeba i téma samotné.
Eva Kyselová se na další dotaz zamýšlí nad historickými paralelami. Vzpomíná na pedagoga, který svým studentům říkal: „Každá totalita je děravá.“ Připomíná dějinný paradox, že Slovenský štát představoval období, kdy profesionální divadlo kvetlo. Byla to jistě jiná situace než teď, kdy jsme stále v demokracii, byť s fašizujícími tendencemi. Ale díky velkému odstupu, člověk má z pohodlí Prahy, může srovnávat a myslet na historii. Od 38. do 45. roku byla pro slovenskou činohru významná éra, divadlo se emancipovalo od českého vlivu, inscenace měly i silný politický podtext. Samozřejmě si toho někdy někdo všiml a byly perzekuce, ale umělci nacházeli cesty. Z principu samozřejmě není dobré, když jsou podmínky těžké. Pudem sebezáchovy umění ale je, že v každých podmínkách je schopné tvořit věci s extrémní hodnotou. Pro slovenské umělce je významná velká solidarita Čechů, která je bezbřehá a dává prostor slovenským umělcům. I skrze to dostávají slovenskou otázku do širšího povědomí.
Vít Svoboda se ještě zamýšlí nad tím, zda současná situace může být stimul pro tvorbu.
Petra Fornayová připouští, že ano, ale nechceme se rouhat, děkovat za utrpení. Někdy je třeba relativizovat, ačkoliv si nechce stěžovat na slovenskou nomenklaturu, politici byli zvoleni, navíc většinou voličů, což je o to horší (víme proč se to stalo), ale ano, je to stimul. Je to podobné jako umělá inteligence, která přináší výzvy. Když jsou kladeny překážky, umělec se ptá, jestli mu to za to stojí. Za sebe tedy konstatuje: „Zatím mě to baví, reaguji, stimuluje mě to o to víc přemýšlet, čistit si rybník, řešit, o čem budu tvořit, o čem má smysl hovořit.“ (Například v úvahách nad tématem, které se zrodilo před třemi lety jako námět s lišejníky.)
Andrej Štepita uzavírá besedu pozitivně vlastní zkušeností z práce v regionech a z popularizace současného umění mezi lidmi. Vnímá obrovský dopad současného umění, které má sílu zjemňovat společnost, otevírat dialogy, ukazovat věci, které lidé nevidí, podporovat toleranci. Vidí na situaci lidí, kteří žijí na Slovensku a formují si názory v kontextu života, jaký může mít umění přímý dopad. Některý druh díla, které my jako taneční publikum jsme zvyklí vídat často, je pro jiného diváka poprvé a ta zkušenost mu změní život, otevře mu myšlení – jsou vidět reálné důsledky. Pro lidi má umění o mnoho větší význam, než si možná myslíme, má význam a může pomoci „zachránit tuhle zemi“ (myšleno Slovensko).
A na tuto pozitivní notu uzavíráme také první reportáž ze slovenských rezidencí a jejich výstupů. Další představení se bude konat již za necelý týden, 27. ledna od 19:00 hodin. Představí se Michaela Šeligová s choreografií Čo keby?
Petra Fornayová: 7sec (work in progress)
20. ledna 2026, 19:30 hodin
Divadlo Ponec, Praha
Choreografie: Petra Fornayová
Tančí: Katarína Čillíková, Júlia Pabst
Beseda po představení: Petra Fornayová, Eva Kyselová, Andrej Štepita, moderace Vít Svoboda
