Tvůrčím způsobem může zacházet se zvukem každý, říká skladatel Slavomír Hořínka

  1. 1
  2. 2
Slavomír Hořínka (*1980) je jeden z našich mladých, nekonvenčních a přitom oceňovaných a hraných autorů. Zřejmě je to i díky tomu, že je jeho originalita opřena o velkou konkrétní poučenost, komplexní přístup k hudbě jako zvukovému umění a schopnost nalézat s interprety společnou cestu. Je vedoucím Katedry skladby na pražské HAMU.

Slavomír Hořínka (foto Karel Šuster)

Patříte k našim nejzajímavějším skladatelům střední generace a také relativně úspěšným. V roce 2007 jste byl „nejúspěšnějším mladým autorem vážné hudby“ ve vyhodnocení OSA, to znamená nejhranějším. Přispělo k tomu předchozí ocenění v soutěži Generace? Nebo spíše kontakty s interprety, kteří mají vztah k soudobé hudbě? Nebo vaše schopnost postavit svou činnost jako „projekt,“ což se dnes žádá, a získat finanční prostředky?
Snažím se přemýšlet projektově na víc let dopředu. Je to pro mne nutnost, protože nejsem schopen pracovat po malých chvilkách. Potřebuju víc času v jednom kuse, abych mohl něco začít, a ten si musím naplánovat v souladu s rodinou a prací na HAMU s poměrně velkým předstihem. To, že se moje skladby hrají, považuji spíš za štěstí. Obecně se totiž vůbec nezabývám tím, že bych pro realizaci sháněl prostředky. Většinou se moje záměry nějak potkávají s projekty jiných subjektů. A ano, kontakty s interprety jsou důležité. Když ale přemýšlím, jak je člověk získá, tak asi aktivní spoluprací a zájmem o jejich práci. Svým studentům říkám, aby se nedivili, že spolužáci nemají zájem o jejich hudbu, když oni sami nejdou na jejich koncert.

Skladatel je v dost osamocené pozici, podobně jako většina spisovatelů a výtvarníků. Nemívá agenta. Vy jste složil už poměrně dost skladeb, a to i pro orchestry, nebo větší ansámbly netradičního složení. Jak jste navázal spolupráci s orchestrem Berg? Jsem vděčná, že je např. nahráno vaše Magnificat s Tiburtinou, protože je krásné, zvláštní.
Vidíte, tak třeba v Bergu jsem mnohem dřív hrál na housle, než pro něj komponoval a první skladba, kterou mi hráli, byla moje bakalářka, protože Orchestr Berg ten rok interpretoval díla studentů katedry skladby HAMU. Pak jsem pro ně udělal celou řadu aranží a příležitostných věcí. Zkrátka dlouhodobá spolupráce vzniká vždycky na mnoha úrovních, musí tam být i vzájemná důvěra.

S Bergem se také dobře plánuje do budoucna s několikaletým předstihem. Oni mají vždycky silnou dramaturgickou vizi, ale zároveň chtějí vědět, co autor touží dělat a hledají průsečíky. Takhle nějak vzniklo Magnificat. Nejdřív jsme se dohodli, že budu psát delší věc, pak jsme debatovali, co by to typově mohlo být a že bude účinkovat Tiburtina. Pak jsme hledali víc než půl roku vhodný prostor, potom jsme řešili počet účinkujících ve vztahu k rozpočtu – ten byl samozřejmě nejistý, protože nevěděli, jak jim dopadnou granty. Pak mi pomohli sehnat rezidenci na Slovensku, abych měl klid na práci, no a nakonec mi věřili, že se to dá dohromady, i když budou interpreti chodit během skladby po celém kostele od vchodu až po kupoli. To je dneska luxus, ale přijde mi, že je to jediná cesta, jak může vzniknout (alespoň v osobním kontextu) něco zásadního.

Myslím, že si málokterý zadavatel, nebo chcete-li objednavatel, uvědomuje odpovědnost, kterou nese za vznik nového díla a že má často docela přímý vliv na to, kam až to dílo může vyrůst. Já bývám docela přizpůsobivý v obsazení. Když se mi dá nějaká množina, tak si z ní vyberu, protože inklinuji spíše ke komornějšímu zvuku (a to i v orchestru), ale těžko se mi píše něco „univerzálního“. Každý je samozřejmě jiný. Já potřebuji, aby moje psaní nějak rezonovalo s tím, co právě prožívám nebo o čem přemýšlím.

Slavomír Hořínka (foto Karel Cudlín)

Velká část vaší tvorby je duchovního charakteru s odkazem na širší kulturní kořeny i přírodu. Jak k vám skladby – témata – přicházejí? Není v tom žádná rutina, vždycky je to individualizované a není to tzv. „užvaněné.“ Je v tom koncentrace. Co máte ve své knihovně, v diskotéce? Vaše vzdělání překračuje běžný záběr toho, co u nás poskytují konzervatoře nebo i umělecké akademie. Máte v tomto rodinné zázemí?
Táta je fyzik, který dělal aktivně muziku, maminka pochází z rodinného hospodářství na Valašsku, ale učila elektrotechniku. Když jsem byl malý, tak jsme měli slepice, králíky, brojlery nebo kachny, ale taky ještě před rokem 1989 počítač ATARI ST s programem Notator. To je celkem inspirativní průsečík všech možných směrů a zájmů, které mě od dětství formovaly. Okolo svého pětadvacátého roku jsem konvertoval ke křesťanství a to posunulo zmíněné věci do nových kontextů. Poslouchám úplně všechno, ale téměř nikdy „pro relax“. Spíš mě zajímá objevovat nové skladby, skladatele, které neznám napříč historií a nejrůznějšími styly. Hodně mě baví prostředí komunity soundscape. Vlastně se často přistihnu, když jdu sám do lesa nebo do hor, že naslouchám podobně, jako když poslouchám nějakou skladbu. Čím dál méně v tom vidím rozdíl. Moje inspirace se v poslední době často váže k nějaké konkrétní prostorově-poslechové zkušenosti. K určitému zlomovému momentu, pocitu, uvědomění si nějaké spojitosti. Trochu zjednodušeně by se dalo říct, že pak přemýšlím, jak napsat hudbu, abych dosáhl při poslechu něčeho podobného. Není to ani tak moc programní přístup, jak by si někdo mohl myslet, jako spíše analýza a hledání kompozičních strategií, a to mě baví.

5 1 vote
Ohodnoťte článek

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments