Týden s tancem

Nederlands Dans Theatre nabízí premiérový stream
Ve dnech 6., 7. a 8. ledna se mohou diváci na celém světe připojit k vysílání tanečního filmu Mist, který pro soubor NDT 1 vytvořil belgicko-francouzský choreograf Damien Jalet. Mist měla být jeho choreografickým debutem v souboru, ale premiéra se po celé dvě sezony nemohla kvůli pandemii uskutečnit. Proto vznikl z jeho choreografie nový tvar, film v žánru dance for camera, který natočil Rahi Rezvani. Filmová i světová premiéra choreografie bude přenášena pouze přes vlastní platformu ndt.nl, kde je možné si vybrat z několika dat a časů, stream stojí 15 eur.

Mist je multižánrový taneční film inspirovaný fenoménem zamlžených břehů, úkazem spojeným s nizozemským pobřežím: stálá přítomnost větru, moře i skutečnost, že vlastně třetina území Nizozemí se nachází pod úrovní mořské hladiny, jsou choreografovou inspirací. Mist je částí projektu Damiena Jaleta a japonského umělce Kohei Nawa, kteří spolu již vytvořili VESSEL a PLANET [wanderer]. Jejich práce zkoumá prchavý prostor mezi realitou a přeludem, fyzikalita pohybu připomíná dynamiku vypařování a srážení tekutiny, tekoucí vodu a podobné reminiscence. V Mist Jalet spolupracoval také s choreografem Aimiliosem Arapoglousem, skladatelem Fenneszem, light designérem Ursem Schonebaumem, kostýmním designerem Sruli Rechtem a fotografem a vizuálním umělcem Rezvanim.

DOX zve divadelníky na velký workshop: 5 dnů s legendou Odin Teatret, dílna Bridge of Winds s Iben Nagel Rasmussen od 19. ledna
Legenda světového divadla Iben Nagel Rasmussen si vypracovala jedinečný způsob tréninku performera, který boří hranice mezi divadlem, tancem a vokální performancí. Iben je od roku 1966 členkou Odin Teatret, který se pod vedením Eugenia Barby stal fenoménem světového divadla díky komplexnímu přístupu k práci souboru. Existuje už pětapadesát let.

Iben Nagel Rasmussen fascinuje jako performerka i osobnost. Již několik let nevyučuje a věnuje se jen uzavřené skupině Bridge of Winds. „I proto je DOX poctěn možností nabídnout neopakovatelnou příležitost: zažít výjimečný trénink rozvoje hereckých, tanečních a vokálních možností Bridge of Winds s jeho autorkou,“ uvádějí organizátoři. Pětidenní dílnu povede s houslistkou Elenou Floris, také členkou Odin Teatret. Workshop je pro všechny zájemce, nejen pro studenty divadla/tance nebo pro profesionály. Účastník rozvíjí silnou přítomnost a dynamiku jednání svým pohybem i hlasem v prostoru a objevuje tak svou osobní poetiku. Na práci Bridge of Winds vyrostly už dvě generace divadelních/tanečních tvůrců od Latinské Ameriky přes Evropu po Asii.

Ve cvičeních Bridge of Winds se rozvíjejí rozličné typy energií. Performer generuje jejich tok, tvoří a předává sdělení svou fyzickou i hlasovou akcí, rytmem, prací s prostorem, rekvizitou a textem, a to v kontaktu s ostatními účastníky cvičení. Po každodenním tréninku bude osobní konzultace a videoseminář. Dílnu uzavře v pondělí 24. ledna 2022 od 19 hodin komponovaný večer s Iben: její work demonstration White as Jasmine a diskuse. Workshop bude veden v angličtině.

Termín: 19.–23. 1. 2022, denně 10–13.30, následuje pauza na oběd a poté mezi 15 a 17 hodinou konzultace a videoseminář.

Kde: DOX– Osadní 34, Praha 7, účastníci mají v termínu konání workshopu volný vstup do Centra současného umění DOX na všechny výstavy.

Pro koho: pro herce, tanečníky, hudebníky, performery, studenty dramatických oborů, zájemce o autentický projev bez ohledu na zamýšlené uplatnění. Nejsou nutné předchozí zkušenosti, potřeba je jen zdravé tělo, pohodlné oblečení pro trénink a oblíbený text, který zná účastník zpaměti.

Zájemce prosí DOX o zaslání životopisu a krátkého motivačního dopisu (max. 1 800 znaků / 250 slov)s předmětem „Dílna s Iben“ na email [email protected]

Cena: 5 900 Kč / 240 €. V ceně je 18 hodin tréninku, každé odpoledne možnost konzultace a účast na videosemináři, vstup na závěrečný komponovaný večer, během konání dílny volný vstup do všech výstav Centra současného umění DOX.

IBEN NAGEL RASMUSSEN, herečku – emblém Odin Teatret, jsme v Praze viděli na festivalu Farmy v jeskyni roku 2007 s autorským představením Itsi Bitsi. Je o jejím životě i jejím životem. Vrací se v něm k šedesátým létům: mladým se zdálo, že revoluce je za rohem, a tak prý s přáteli a s Eikem Skaløe, dánským bítníkem a básníkem, rozpouštěli „poválečné ledovce“ účastí v mírovém hnutí – debatami a poesií. Četli, poslouchali Boba Dylana, experimentovali s drogami a jejich životním stylem bylo nomádství. „Eik hrál a já vybírala peníze. Poušť… vesnice, poušť… města, poušť. Maroko, Alžírsko, Libye. Beduíni nám dávali pít kozí mléko,“ říká Iben, jejíž milostné jméno Itsi Bitsi je jménem populární Eikovy písně. Evokace buřičského života a vzpomínky na divadelní postavy se prolínají. V Itsi Bitsi říká: „Narkotika měla otevírat dveře, ale zavírala je. Někdo stál na špatné straně, když zaklaply.“ Eik zemřel v pětadvaceti letech v Indii, na kraji džungle, roku 68.

V roce 1966 přichází Iben do Odin Teatret v dánském Holstebro. Jako herečka i jako učitelka chce oprostit pohyb těla i ducha od dřiny a hledá proudění a kvality energie pomocí přesných úkolů – nepřestává hledat „průzračné tělo“. Své zkušenosti z projektů dlouhodobé práce s interkulturními skupinami (Farfa, Vindenes Bro, New Winds) shrnujev dokumentu Claudia Colobertiho The Transparent Body (2002). Od osmdesátých let se opakovaně setkává se stejnými lidmi na delší dobu a rozvíjí jejich schopnosti až ke společné tvorbě různých představení; nerežíruje, spíš dbá na tvorbu herců, interakci spřízněných skupin a vzájemnou inspiraci. „Základním cílem je získat tak koherentní a hluboké dovednosti, aby z nich mohly plynout technické, etické, pedagogické, společenské i humanistické hodnoty,“ charakterizuje její učení divadelní teoretik Lluís Masgrau. Zakladatel Odin Teatret Eugenio Barba by spíš řekl: Iben ví, že kytky nerostou proto, abychom měli co strkat do vázy.

Své profesní zkušenosti shrnula Iben Nagel Rasmussen v knize The Actor’s Way (Hercova cesta, eds. Erik Exe Christoffersen, 1993), zkušenosti životní v knihách Den Blinde Hest (Slepý kůň, 1998), Breve til en Veninde (Dopisy příteli, 1993), a také v autorských představeních Itsi Bitsi, Ester’s Book a White as Jasmine. Roku 1986 získala na festivalu BITEF v Bělehradu cenu za nejlepší herecký výkon a roku 1991 dánské vyznamenání Håbets Pris (Cena naděje). Její hereckou práci v bílé masce v kontaktu s lidmi i krajinou italského venkova zachytil Torgeir Wethal ve filmu Dressed in White. A chapter of the story of a town crier (1974–76).

ELENA FLORIS se narodila v italské L’Aquile v roce 1982. Na housle hraje od šesti let. Kromě klasiky hraje na housle také jazz, folk, klezmer a lidovou hudbu – například balkánskou. Hrála s komorními soubory i s kapelami (Gretadieu, TNT Orchestra, Taraf, Nidi D’arac, AnimalTango, Orchestra di Piazza Vittorio) i se slavnými italskými sólisty jako Daniele Silvestri, Dente, Emma Marrone. Elena Floris spolupracuje s Iben Nagel Rasmussen jako herečka-houslistka v italské verzi inscenace Ester’s Book i v dalších inscenacích Odin Teatret; je členkou skupiny The Bridge of Winds.

Taneční inscenace Srdce dnes na Nové scéně
V roce 2022 uplyne 100 let od narození jihoafrického kardiochirurga Christiaana Neethlinga Barnarda, který jako první v roce 1967 provedl úspěšnou transplantaci srdce. Taneční divadlo o dvou lidech, jejichž životy různým způsobem ovlivnila transplantace srdce, vychází ze skutečného příběhu studentů medicíny. V premiéře ho uvede dnes v koprodukci agentura Srdce a Divadlo J. K. Tyla, a to v Praze na Nové scéně Národního divadla.

Taneční drama Srdce vypráví o studentech Erice a Sebastianovi, kteří se na čas odloučí. Naposledy spatří Sebastian svou milovanou Eriku jako člen transplantačního týmu. Autorce příběhu, lékařce Milaně Pokorné, osud Eriky zkřížil profesní a životní cestu a hluboce jí zasáhl. Po mnoha letech nalezla způsob, jak silný zážitek sdělit prostřednictvím tanečníků souboru Divadla J. K. Tyla v Plzni. K realizaci oslovila Richarda Ševčíka, choreografa a sólistu baletu DJKT. Velký prostor ponechala autorům hudební předlohy, rockovým hudebníkům a skladatelům Janu Rejentovi a Pavlu Lochmanovi. Jejich hudební kompozice propojí pocity hlavních postav s divákem. Tvůrčí tým doplňuje scénograf a kostýmní výtvarník Marek Cpin.

„Transplantace srdce je jedním z neuvěřitelných zákroků moderní medicíny. Tíha osudu a chvíle, kdy se člověk stane dárcem srdce, jsou tak emotivní, že se slovy nedají popsat. Snad hudba a tanec vyjádří radost, ale i smutek a bolest, které provázejí toto vítězství lékařské vědy. Dílo je věnováno lidem celého světa, kteří své srdce darovali, když již sami nemohli dál,“ říká Milana Pokorná.

Taneční film THROUGH GLASS souboru 420PEOPLE získal cenu na festivalu v Los Angeles
Taneční film THROUGH GLASS se dostal do oficiální soutěže festivalu krátkých filmů v Los Angeles a odnesl si cenu festivalu „Pick Of The Fest“ 2021! „Máme velkou radost, protože tohle nikdo z nás nečekal, a je neskutečné, že díky filmu, který vznikl v pandemické době, můžeme prezentovat Českou republiku v zahraničí tímto způsobem. To je ta největší výhra,“ říká Václav Kuneš, umělecký ředitel souboru 420PEOPLE.

THROUGH GLASS vznikl v režii Marka Partyše a v choreografii Sylvy Šafkové. Věnuje se spojení současného tance a vizuálního příběhu, který popisuje obraz pokřivené reality. „Avšak podržíte-li ji proti zrcadlu, půjdou písmena opět správným směrem. Through Glass tak může být zároveň vnímáno jako určitá reminiscence na knihu Za zrcadlem, a co tam Alenka našla, i na druhou knihu Lewise Carrola o dobrodružstvích Alenky v pohádkových světech. Film nevypráví příběh o světě za zrcadlem, ale o světě, kde současný tanec dokáže vytvořit novou realitu, která pohádkové světy připomíná,” vysvětluje Václav Kuneš, který ve filmu hraje i tančí spolu se svými kolegyněmi Simonou Machovičovou a Francescou Amante.

Vyšla studie věnovaná lidovému tanci v ČR
Institut umění – Divadelní ústav mapuje v rámci své výzkumné činnosti další oblast českého profesionálního tance. Studie Lidový tanec autorek Jarmily Teturové a Kateřiny Černíčkové popisuje vývoj vedoucí k současné situaci tanečního folkloru v Česku.

Lidový tanec je sedmou studií on-line edice Český tanec v datech, která od roku 2019 mapuje český tanec z hlediska aktuálního vývoje infrastruktury, produkce, profesních a ekonomických podmínek. „Estetickým hlediskům se v edici věnujeme jen rámcově a spíše optikou historického vývoje, kdy se pokoušíme shrnout větší časové období daného tanečního žánru či oboru, a snažíme se vystihnout jeho současné hlavní rysy. Daleko více nás zajímají ekonomické, sociální podmínky, v nichž umělci tvoří, a také problémy, na které narážejí,“ říká jeden z editorů Roman Vašek.

Situace lidového tance je specifická tím, že v něm pracuje jen deset profesionálů v rámci poloprofesionálního souboru Ondráš, jehož zřizovatelem je Ministerstvo obrany ČR. Další projevy tohoto kulturního fenoménu jsou čistě amatérské. Autorky přibližují novodobý vývoj a objasňují, jaká rozhodnutí a události vedly k současné podobě tanečního folkloru v Česku. Samostatná kapitola je věnována historii profesionálních souborů, které vznikaly po roce 1945. Nejvýznamnější postavení mezi nimi měl početný Československý státní soubor písní a tanců, který často propagoval československou kulturu v zahraničí a který zanikl po roce 1989. Studie vymezuje problematiku i terminologii a přináší i statistiky počtu folklorních kolektivů, lokalizaci jejich působení v rámci územně-správních celků (krajů); zabývá se jejich repertoárovým zaměřením a věkovou strukturou aj. Studie věnuje pozornost i festivalové infrastruktuře a přináší pro komparaci informace o postavení lidového tance v okolních státech.

Edice Český tanec v datech bude pokračovat dalšími studiemi, například sborníkem textů o problematice publika nebo studií o uplatnění tance v eventové kultuře. Studii lze stáhnout na tomto odkazu.

Jurij Grigorovič se dožil 95 let
V neděli 2. ledna oslavil 95. narozeniny tanečník a choreograf Jurij Grigorovič, jedna z nejvýraznějších osobností poválečné baletní scény. Jeho působení bylo sice spojeno především s největšími ruskými, respektive sovětskými scénami, ale jeho věhlas celosvětový.

Grigorovič absolvoval na leningradském učilišti v roce 1946 a svou kariéru zahájil v tehdejším Kirovově, dnes opět Mariinském divadle. Stal se brzy sólistou a také velmi brzy začal inscenovat vlastní verze baletů – Kamenný kvítek (1957), Legenda o lásce (1961), v letech 1961–1964 byl rezidenčním choreografem.

V letech 1964–1995 se pak stal hlavním choreografem Velkého divadla v Moskvě, kde působil od roku 1988 také ve funkci uměleckého ředitele. K dílům, která nastudoval, patří Louskáček (1966), Spartakus (1968), Ivan Hrozný (1975), Angara (1976), Romeo a Julie (1979), Zlatý věk (1982), vytvořil také vlastní verze vrcholně romantických baletů, jako jsou Spící krasavice (1963, 1973), Labutí jezero (1969, 2001), Raymonda (1984, 2003), Giselle (1987), Bajadéra (1991), Korzár (1994), Don Quijote (1994). V letech 1974–1988 byl také profesorem na leningradské konzervatoři Rimského-Korsakova a pak od roku 1988 vedl choreografické oddělení na Moskevské státní akademii tance.

V letech 1991–1994 vedl svůj vlastní baletní soubor: The Bolshoi Theatre – The Yuri Grigorovich Studio. Od roku 1996 byl ředitelem souboru s názvem Yuri Grigorovich Ballet Theatre se sídlem v Krasnodaru. Stal se předsedou řady porot baletních soutěží a cen: Mezinárodní baletní soutěže v Moskvě, International Serge Lifar Ballet Competition, Young Ballet of the World v Soči, předsedal mnoha dalším porotám a zůstal hlavou cen Benois de la danse. Jeho obě ženy byly tanečnice, první Alla Šelest z Kirovova divadla, druhou byla slavná ruská primabalerína Natalia Bessměrtnova.