U každé instituce si musíme položit otázku, zda má smysl

Texty Ivana Medka (154)

Po odchodu do rakouského exilu v roce 1978 se Ivan Medek stal dopisovatelem Hlasu Ameriky. „Měl jsem v podstatě jediné právo a zároveň povinnost: mluvit vždycky a za každých okolností pravdu a úzkostlivě si ověřovat pravdivost toho, co říkám. Protože kdyby se zjistilo, že neříkám pravdu, v ten den bych s tím skončil.“ V rozhlasovém vyprávění z roku 1990 se zamýšlel nad ohlasem a smyslem své vídeňské práce. Stejně tak nad otázkou, jaký význam má mít ve svobodné době. Je to přitom otázka mnohem širší: jaké poslání mají mít svobodná média?
***

Samozřejmě, že když člověk pracuje přes jedenáct let před mikrofonem, v malé místnosti, odkud není nikam vidět, a vlastně se vůbec nesetká s ohlasem toho, co sám říká, může v něm vyrůst představa, že to nemá ohlas. Jenomže já jsem si vždycky myslel, že čin a ohlas toho činu jsou dvě různé věci. Když napíšete například román a nikdo ho za váš život nečte, ještě to neznamená, že ten román je špatný. Jeden z úplně klasických příkladů pro oprávněnost tohoto tvrzení je van Gogh, velký malíř, jehož souborná výstava teď probíhá v Holandsku. Van Gogh neprodal za celý svůj život ani jeden obraz. A nikdy mu nikdo neřekl: „To je dobré.“ Dnes o tom nemusíte mluvit, každý víme… Takže otázka ohlasu práce je v každém případě relativní.

Já jsem se občas dozvěděl, že lidé poslouchají Hlas Ameriky. Ze začátku mně někteří říkali: „Lidé to poslouchají, pokračujte dál.“ Pak jsem se v posledních letech dozvídal absurdity, jako že to třeba každý den poslouchají čtyři miliony lidí. Možné to je. Pro to, co jsem dělal, to ale vlastně nebylo rozhodující. Samozřejmě jsme všichni věděli, že neposlouchá-li nás nikdo, v každém případě poslouchá Státní bezpečnost, která z vysílání dělá výpisy, a byl jsem rád, že to tam ti hoši musí opisovat a dávat na stůl příslušným úředníkům, kteří to čtou. Ale zároveň jsem se dozvěděl, prakticky nějakých šest neděl před 17. listopadem, z velice vysokých míst ústředního výboru takový názor „vždyť to vůbec nikdo neposlouchá, vždyť se tomu tady lidi jenom smějou“.

Dneska jde o to vybírat to nejpodstatnější. My nemůžeme vysílat něco, o čem by lidé v Československu nevěděli, pokud se to děje v Československu. Můžeme ale něco z toho, o čem lidé v Československu beztak vědí, zdůraznit anebo můžeme přinést pohled zvenčí. To je myslím důležité, protože velmi často se jeví některé věci doma jako mimořádně důležité a při pohledu zvenčí v podstatě jako partikulární, jako úplně okrajové. To jsou všechny otázky řekněme emocionální, kdežto konkrétní věci se jeví jako podstatné, důležité. Například: doma často vzniká pocit, že někteří úředníci na různých institucích, třeba národních výborech, věci brzdí, protože jsou nebo byli členy strany. Cizinec zvenku tu otázku takhle nevidí. On se nedomnívá, že by ti lidé spontánně brzdili, co já vím, soukromé podnikání, protože byli donedávna členy strany. On se domnívá, že to brzdí, protože jsou úplně neschopní anebo to neumí. On to nevidí jako politickou sabotáž, ale jako naprostý diletantismus.

Ivan Medek – dobové foto (zdroj archiv rodiny Medkovy)

Já se domnívám, že úplně obecně platí, že si musíme zvyknout klást otázky. Například z jakých důvodů existuje monopol na sjednávání uměleckých smluv literárních, výtvarných, hudebních? Proč? Ten monopol nemá smysl. My si musíme položit u každé instituce otázku, zda má smysl. U některé jasně řekneme ano. Všichni víme, že je nutná dobrá policie. A všichni víme, že je nejenom zbytečné, ale škodlivé sledovat občany v jejich soukromém životě. Že je to dokonce protizákonné. Jakmile si zvykneme klást tyto otázky, přijdeme na kořen problémů. Ale musíme jít nemilosrdně a do celé struktury. Do celé struktury! Musíme se zeptat, zda je nutné, abychom měli tolik mezičlánků mezi výrobcem a prodejcem. Upřímně řečeno, na jedné straně čteme v československých novinách, že komunistická strana, vláda a strana, přivedly Československo na pokraj ekonomické katastrofy. Na druhé straně cizinci přijíždějí a říkají: žádný stát na světě by si nemohl dovolit tak šílenou byrokracii a tak nesmyslný počet úředníků a pracovníků administrativy v různých podnicích. Upřímně řečeno, je to i v rozhlase a televizi. Čili snažme se jít doprostřed problému. Zeptejme se, zda vůbec mají ne ti lidé v institucích, ale ty instituce vůbec nějaký smysl.

Jedna z nejdůležitějších věcí, které se člověk musí naučit včas, je skromnost. Skromnost a překonávání překážek. A vůbec vědomí, že překážky existují, že nejsme vybaveni k jejich překonávání, ale že nám nic jiného nezbývá. Protože my přicházíme do světa bezbranní. Ale nejenom bezbranní, ale úplně nezkušení. Žijeme vlastně v omylu, domníváme-li se, že jedině rovná, urovnaná cesta je možná. Není to prostě pravda. Podobné je to s demokracií. My byli tak dlouhou dobu vychováváni k tomu, že o nás někdo rozhoduje, že si velmi často sami nedovedeme vůbec poradit. V době své práce v Traiskirchenu pro československé uprchlíky jsem měl každý den před sebou desítky lidí, kteří mně kladli otázky: „Kam můžeme jít? Kam budeme přiděleni? Jakou dostaneme práci?“ – A já jim říkal: „Můžete jít, kam chcete. Nikdo vás nebude nikam přidělovat a můžete dělat, co chcete. Otázka není, kdo vám přidělí jakou práci. Otázka je, co umíte. Nikdy vám nikdo ve svobodném světě žádnou práci nepřidělí. Buďte šťastni, že tomu tak je.“ Oni si s tím většinou nevěděli rady. To je dědictví více jak čtyřiceti let vlády “jedné strany”.

Ale problémy to byly mnohem hlubší, protože lidé se skutečně musí naučit, že je důležité, co dovedou. Je to svým způsobem mnohem důležitější, než jaké mají vysvědčení. Každý se vás zeptá: Co jste? Když řeknete „instalatér“, tak vás přivede k umyvadlu, dá vám „vercajk“ a řekne: Ukaž! A když to budete umět, tak řekne: Jsi instalatér. A když to nebudete umět, tak řekne: Nejsi instalatér! Ten papír, ten vám není vůbec platný. Nemůžu čekat, co mně společnost dá. Musím stále znovu a znovu uvažovat, co mohu společnosti nabídnout. V jakém smyslu jsem pro tu společnost užitečný. Co vlastně dovedu?

Ivan Medek – dobové foto (zdroj archiv rodiny Medkovy)


(pokračování)
Úvodní foto: archiv rodiny Medkovy

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat