“Uctili jsme génia Smetanova” – Slavnostní zahájení 74. mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro

Slavnostní zahájení 74. mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro patřilo tradičně hudební ikoně naší domoviny, symfonickému cyklu Má vlast Bedřicha Smetany. Uctili jsme Smetanova génia, který svůj záměr dát vlasti heroické zpodobnění krás i národní historie završil dílem, jaké ve světě nemá obdoby.

Má vlast v den Smetanova narození byla vlajkovým dílem už od prvého Pražského jara, tehdy pod taktovkou Rafaela Kubelíka, pravidelným zahájením festivalu je od roku 1952. Volba letošních interpretů je významná: Bamberští symfonikové a jejich šéfdirigent Jakub Hrůša.

Orchestr vznikl v roce 1946 z odsunutých hráčů Pražské německé filharmonie, dnes je orchestrem kosmopolitní rozmanitosti 21 národností, ovšem k tradici pokračovatele pražské hudebnosti se hlásí,  pod taktovkou šéfdirigenta Jakuba Hrůši smysluplně.

Smetanův vlastenecký záměr byl inspirovaný mocným hybatelem národního heroismu, tehdy ještě nezpochybněné rukopisy Královéhradecký a Zelenohorský a jejich novoromantické sdělení zní impozantně v každé jednotlivé části. Kompoziční dokonalost šestidílného cyklu však nejlépe doceníme vcelku a bez přestávky. Skladatel stručně formuloval děj jednotlivých básní, literárně mu jej  zpracoval novinář V. V. Zelený. Prvé provedení 5. listopadu 1882 na Žofíně znamenalo významný den pro posluchače i autora. Cyklus věnoval hlavnímu městu Praha a slyšet jej ve Smetanově síni, jíž právě podobizna Smetanova vévodí, je luxusní symbióza.

Jakub Hrůša je znalec, který respektuje programové určení skladeb a ještě víc kompoziční logiku Smetanova skvostu. Detailista s představivostí, cyklu dává pevný řád, Mou vlast Bedřicha Smetany ctí a miluje. Kvality své interpretace představil už při zahajovacím koncertu PJ roku 2010 a suverenitu vyznění Mé vlasti s Bamberskými filharmoniky zpečetil i nahrávkou.

Vyšehrad zněl elegicky zvýrazněním motivických návratů už od prvého napínavého vstupu harfové kadence, všemi dychtivě očekávané. Precizně artikulovaná, převzatá měkkými pozouny měla imponující poetickou razancí: …„harfy věštcův začnou, i zpěv věštcův o dějích na Vyšehradě…“. Ve smysluplné dynamice zvažuje Jakub Hrůša tempa, velmi rychlá i překvapivě pomalá. Kaskáda mohutně znělého orchestru, ztišená do napětí k návratu motivu Vyšehradu, dramata historie překlenutá do precizně deklamované poetiky naděje, byla impozantní.

Samozřejmě víme, že Smetanova Vltava není popisem „běhu Vltavy“, že slouží apotéoze vlasti. Přesto dobře slyšíme kloubení studeného a teplého pramene řeky, ta sóla flétny s klarinetem byla iluzivně, výrazově dokonalá. Hráčská vyváženost jednotlivých orchestrálních skupin a kvalita interpretace je u Bamberských vysoká. Prostá suverenita orchestru sloužila nejen klidovým pasážím, jemně natřásané polce, snivé luně, nejvíc imponovala dramatickými šlehy, takřka brutalitou nástrah Svatojanských proudů. Šárka, „bajka o dívce Šárce“, jak mínil Smetana, dostala u Bamberských vypravěčský šarm, slyšeli jsme vášnivou pomstychtivost i zdánlivě ležérní pochod, příjezd Ctiradových hochů. Velké plus Hrůšovy interpretace je práce s časem – motivy nechává doznít a dává prostor i jejich nástupům, účinně právě v úpěnlivém klarinetovém volání proradné Šárky, kdy  jemná odezva violoncell vykreslila Ctiradovo okouzlení naplno. Pak bacchanale reje, důmyslné střídání smyčců a skupin dechových nástrojů, chlapíky zpité až k spánku – a dirigent  zvýraznil hluboký fagot – jejich chrápání,  jako jsem dosud neslyšela (Smetana si na tomto detailu zakládal). Divoká pomsta, vpravdě vervní finiš skladby  opět podtrhl a zdůraznil Smetanovo motivické umění. Hymnus přírody – Z českých luhů a hájů, apoteóza české krajiny, přírody, života, lze zprostředkovaně brát i jako vyjádření životní naděje a razance skladatelovy odvahy z času kompozice, času totálního ohluchnutí: „ …jsem arciť odhodlán snášeti svůj smutný osud až do posledního okamžiku zmužile a klidně“. Netřeba bloumat mezi luhy a háji, Jakub Hrůša čte partituru nadčasově a Bamberští symfonikové hrají tuto oslavu domoviny takřka jako impresionistický hold života. Dvojdílný blok Tábor a Blaník měl pevnost a pravdivý pathos, odvíjený od důrazně, tajemně, tón po tónu deklamované citaci Kdož jste boží bojovníci. Baladicky odhalované pasáže hymnu, v relativně pomalejším tempu než jsme uvyklí, tvořily obdivuhodně zpracovaný symfonický proud, výtěžek kompoziční jednoty v rozmanitosti.

 

Jakub Hrůša se prokázal jako dramatik ve službě díla, jehož velikost odkrýval v neokázalém napětí. Nejenom nám, kteří známe citát závěru – „že konečně s ním vždycky zvítězíte“,  zněl závěr Mé vlasti jasnou nadějí. Zněl poselstvím kompozičního klenotu. Detailně sehraný orchestr hrál v kvalitě, v níž nejsou mezery. Jasná koncepční interpretace bez exkluzivní okázalosti, majestátní poselství s pečetí osobitosti.