Ukolébavky na hrazdách i v koruně stromu

Sny i noční můry máme všichni. Novocirkusová dívčí skupina AirGym Art Company se jejich častými bizarními motivy nechala inspirovat k vytvoření pásma, které plyne volně právě tak jako přelévající se útržky vzpomínek na události, které jsme nikdy neprožili. Obrazy, ze kterých se skládá NonSen(s), vycházejí především z pocitu nedosažitelnosti a převrácené fyzikality. Vrány souboru Holektiv zase připomínají pohádku, kterou si před spaním můžeme vyslechnout, aby sny byly hezké.

Sny. Jsou to situace, z nichž se zneklidněně probouzíme alespoň čas od času, zobrazené s nadsázkou a využívající bizarnost snové hyperboly. Jistě se nám už někdy v životě stalo, že jsme někam přišli pozdě nebo že jsme nenašli správná slova při veřejném projevu a se staženým ocasem zmizeli rychle z řečniště či jeviště. Jenže ve snu nabývají naše vzpomínky a strachy absurdních rozměrů. Křičíme, ale nevydáme ani hlásku, běžíme, ale zůstáváme na místě, vzdalují se nám domy, čtvrti i města, předměty ožívají a naše tělo se chová úplně jinak, než by mělo. A akrobatky z AirGym Art využívají právě skutečnosti, že naše sny se v něčem podobají. I ty příjemné, například sny o létání. Ale vznášení nad propastmi a létání vzduchem je v realitě světa rezervováno právě pro artisty.

• 

• 

Pravidelnou strukturu představení formuje opakující se motiv, který je pomyslnou spojovací linkou událostí, jakýsi sen na pokračování, jehož hrdinka (Zuzana Malina) se potřikrát – a pokaždé marně – pokouší převzít nablýskanou sošku Oskara. Její projev naruší právě ony typické situace nočních můr, absurdní a zahanbující, ale i hororové, které jsou rozehrávány jako komické skeče, a do třetice jako vzdušný duel se soupeřkou. Že má stoleček se soškou nohy a lehce uteče i z dosahu natahujících se rukou, je také obvyklý snový, ale i surrealistický prvek – protože sen je vstupenka do podvědomí a podvědomí je rezervoár asociací, které poprvé začali vědomě používat a provokovat surrealisté. Ve snu je každý z nás básníkem, ale pak nám selže paměť i jazyk. Ono je zatraceně těžké sny předávat i neverbální formou, i proto že o snech se píše a hraje už od počátku věků.

Druhou linku pásma tvoří výstupy Alžběty Tiché, která na ten velký artistický čeká až do závěru představení. V jeho průběhu má úlohu vypravěčky snů, která uvažuje nad různými bizarními otázkami, popisuje poetické vidiny snů o létání nebo předčítá tzarovské recepty. V této struktuře pak motivy rozvíjejí ostatní artistky v číslech vycházejících vesměs z jejich specializace na vzdušnou akrobacii. Výstup na hrazdě jištěné bílou šálou evokuje romantickou houpačku, v jiné části se naddimenzovaná sukně stává podsvícenou plochou černého divadla, což samo o sobě není nové, ale zapadá do konceptu. Akrobatka se může změnit v létající krávu i sněhovou pusinku. Nejvíce na diváky působí zřejmě poslední delší číslo, ve kterém se k akrobatkám na strapsech Pavlíně Podzimkové a Barboře Pintérové přidává právě Alžběta Tichá, aby spolu vytvořily jakousi idylu v pohybu a prostoru, řadu figur proměňujících se symetricky a v čistotě (a právě proto už nikdo nevnímá, že vytoužená soška mezitím našla svou majitelku).

O hudbu k představení se stará na jevišti Ester Valtrová s kytarou, syntetizátorem i vlastním hlasem. U novocirkusových inscenací i u mnoha projektů tanečního divadla není hudebník na scéně novinkou, pro interprety je někdy i oporou, která nestrhává pozornost na sebe, ale doprovází. V hudbě se nedějí žádné kontrasty vůči dění na scéně, jednoduše plyne.

• 

• 

• 

• 

Kolážovitý tvar inscenace je záměrem, skládá sny, které i my sami prožíváme jako útržkové situace, a nikoliv jako celé příběhy, a právě tak střídá více inscenačních prostředků. I v rámci této kaleidoskopičnosti by se mohly přechody mezi obrazy a situacemi více zahladit, možná urychlit. Výrazný propad v dynamice nastává po scéně s padajícími zuby, které by slušel razantní konec. Zrovna zde by to udělat snadno, kdyby nedobrovolná „uklízečka“ nastoupila na scénu ještě během výstupu zoufalé řečnice a rovnou ji vymetla i s poztrácenými kadeřemi a chrupem. Při bližším prozkoumání by se ještě pár takových úprav pro konzistenci mohlo provést, ačkoli věřím, že od první podoby se v pásmu už odehrálo mnoho úprav. Je to divácky nenáročná procházka údolím snů, ve kterém nic nezachází do extrému, kde ani noční můry příliš nevyděsí, jen uplynou a probuzení zanechá nostalgii. Kudy dál? Zajímalo by mne mnoho cest, i ta, kterou lze rozvinout v poetické laskavosti, i ta bizarní, která by slibovala odkrýt vážnější témata. A jakkoliv neholduji ani apriornímu aktivismu, zajímalo by mě, jestli se ženský nový cirkus dokáže zakousnout pod povrch a vytáhnout na světlo i nějaké ty opravdové vnitřní stíny, jako to umí současný tanec a fyzické divadlo.

---

Ze života černých vran
Do jiného druhu snu se už před delším časem vydal soubor Holektiv. Jeho kmenové autorky Andrea Vykysalá a Karolína Křížková a hudebnice Terezie Kovalová vystupovaly nyní s inscenací Vrány v prostoru Divadla X10, a nabídly tak alternativní polohu ženského pohybového divadla s prvky artistiky. Jejich projekt nese pečeť minimalismu a ozvuků folklóru.

Violoncellistka a zpěvačka Terezie Vodička Kovalová je se svým elektrickým instrumentem hudební a vokální průvodkyní, vycházející z lidové tvorby. Se zapojením techniky prokládá živou hudbu předtočenými pasážemi, zvukovými plochami i aktuálně tvořenými ruchy, na pozadí téměř neslyšitelné akustické mlhy tvořené ševelem ptačích hlasů. Diváky naladí sytý hlas v křehkém těle. Představení rámuje tma, jakoby jitro a stmívání, které obě interpretky zastihuje na konstrukci, již tvoří široká dřevěná kruhová dřevěná základna a na ní vztyčený stožár.