Ultima Vez: Prorůst ke kořenům

Divák vstoupil do sálu a na první pohled viděl ponurý prostor, či přesněji do šera zanořený. Scéna Divadla Archa připomínala ztracenou silnici. Na ní čároval muž. Nořil váleček do bílé barvy a poté táhlými posuny líčil na zemi pruhy. Zdařilou iluzi o pokračující cestě tvůrci podtrhli zavěšením podlahové krytiny až na boční balkony. Z tmavých ploch horizontu se postupně jako by optickým klamem plasticky vydělovaly stromy. Realistický pohled by řekl, že se před diváky rozpínala nekonečná vozovka, po jejíž jedné straně se táhl hustý lesní porost. Dále na scéně ležely pneumatiky a hojně byla využívána dřevěná bedna, ne nepodobná silničním zásobníkům na posypové hmoty. Důležitými rekvizitami dále byly například deky, matrace, rám postele a neméně zásadní pak masky medvědů. Témata jako člověk a zvíře, zvíře v člověku, animalita lidského konání a jednání prostupovala prostorem. S úvodním křikem performerky, s jejím vytrvalým řevem vstoupil strach, se zákmitem dvou světel naznačujících automobil, se ohlásila smrt. Zranitelnost a křehkost v srdci surové divočiny.

Tvůrci Traces významně vsadili na tanec s akcentem na gestiku, na dráždivě motivovaný pohyb a bezeslovné i textem pokryté herecké akce. Pro Vandekeybuse je ostatně typický až bezlimitní přístup k tělesnému nástroji performera, tělo ve svých inscenacích ohlazuje a obnažuje na samou dřen. Hlas a řeč zaznívaly také, a často konkrétně, ovšem s převažující silou paralingvistiky bez tlaku na porozumění významu slov. S oporou v hudbě a v rytmizaci akcí se formoval obraz rozvířených vztahů člověka k člověku, lidí k přírodě, obecně lidstva ke světu a člověka k sobě samému. Tak jako celek či atmosféra mohla svádět myšlenky a představy až k mytické krajině čili jakémusi nadčasovému univerzu, objevovaly se krutě realistické metafory současnosti, které dokázaly vybalancovat „nadpříběh“ krutosti bez záškubů k patosu.

Lidský gang či hejno, tlupa nebo kmen se vyznačoval ohromnou fyzickou energií, silou a zdatností. V každém okamžiku tepal životní silou, vzpurnou odvahou čelit příkoří a strachu. Bít se za sebe, do nich, do všeho okolo. Valivá realita jeviště jako by rozpíjela jakékoli pilíře stability, současně neopomíjela dotknout se něhy a pokoušet se o blízkost. Je paradoxem, že se tíha sdělení na pohled nesla v tělesné lehkosti provedení, ať v sólových výstupech nebo synchronizovaných skupinových kreacích. V tomto disponibilita tanečníků jako by opravdu neměla hranice a „porušovala“ i zákon gravitace. Dramaturgie uváděla do souvislostí mnohé smělé kontrasty, které přispívaly vzrušivé gradaci. Jen z pohledu diváka nenastávala chvíle k vydechnutí a degustaci.

Středobodem dění se stala silnice a přilehlá divočina. Žánrové vymezení by patrně volilo slova jako horor, thriller, psychofyzický rituál zkázy. Zvolené výrazové prostředky, zejména tanec nemusel nutně vyprávět jeden příběh, dějové linky se stékaly jako míza stromu, jen dolů a ještě hlouběji. Objevení medvěda, jakkoli by mohlo být překvapivé, organicky podtrhlo motivy hrůzy, a zároveň dodalo element komiky. Přiznaná maska vytvářela dokonalou iluzi šelmy, a také v ní hledala nejen to zvířecí, ale i lidské. Principu pokřiveného zrcadlení napomáhalo i volné párování osob, motivů, situací, návraty do výchozích bodů, jen posunutých o metry dál či výš.

Ultima Vez a Wim Vandekeybus jsou stálicemi v programu dlouholetého trvání Divadla Archa pod vedením Ondřeje Hraba. Práci vlámského souboru bylo možné díky progresivní programové dramaturgii sledovat od jeho raných prací až dodnes. Například, ikonický počin What The Body Does Not Remember (Co si tělo nepamatuje) z roku 1987, Archa představila v roce 1997, v novém nastudování pak o šestnáct let později. Jedním z posledních hostování v roce 2016 byla prezentace také znovu obnoveného projektu zkoumajícího maskulinitu. V inscenaci In Spite of Wishing and Wanting vystupovali výhradně muži a za hudbou stál David Byrne z Talking Heads. Vandekeybus je režisérem a choreografem, jenž propojuje různorodé i pocitově protichůdné prostředky, jimiž nejlépe vyjádří téma, emoce, atmosféru, a to nejen tancem či pohybem, ale vším, co cítí a potřebuje. Jde mu o vizualizaci základního divadelního principu, a to vyjevovat neviditelné a tělem, akcí, zvuky, světlem, prostorem vyprávět nevyslovitelné. Je mu blízké osahávání hranic lidského těla, vyjevování mentálního rozsahu člověka, rozkrývání jeho temných stránek, agrese, pudů. Nezřídka se právě u jeho díla obecně na mysl vkrádá myšlenka transformace člověka ve zvíře.

Představení Traces, chaotické a zaplněné, ale také strukturované a niterné, zanechalo intenzivní zážitek, snad až fyzický prožitek s vkrádajícími se pocity frustrace, kolik vrstev, hlubinných slojí zůstalo nepovšimnuto. I to je jistě jedním z důvodů, proč si autor vybírá tanec, pohyb a tělo, aby vytvářel silné multisenzorické obrazy, a nekladl kauzálně-kontextuální fakta. Ultima Vez atakuje, podněcuje, provokacemi vyvolává nebo spouští myšlenkové pochody ukryté i hluboko v nás divácích.

Traces
Režie a choreografie: Wim Vandekeybus 
Performeři: Alexandros Anastasiadis, Borna Babić, Maureen Bator, Davide Belotti, Pieter Desmet, Maria Kolegova, Kit King, Anna Karenina Lambrechts, Magdalena Oettl a Mufutau Yusuf 
Hudba: Marc Ribot, Trixie, Whitley, Shahzad Ismaily, Ben Perowski a Daniel Mintseris 
Pohybový asistent: German Jauregui a Iñaki Azpillaga 
Scénář: Wim Vandekeybus 
Dramaturgie: Erwin Jans 
Kostýmy: Isabelle Lhoas 
Asistentka: Isabelle De Cannière 
Scénografie: Wim Vandekeybus a Tom de With
Technická koordinace: Tom de With 
Zvuk: Bram Moriau 
Light design: Wim Vandekeybus a Francis Gahide 
Světla (tour): Helmut Van den Meersschaut 
Stage manager: Tom de With 
Design kostýmu medvěda: Jan Maillard 
Malba scény: Patrick Vantricht
Produkce: Ultima Vez
Světová premiéra: 8. prosince 2019, December Dance Brugy
Psáno z představení 26. 5. 2023, Divadlo Archa.