Ultima Vez v Arše a její hovory s démony

  1. 1
  2. 2

Známý vlámský soubor fyzického divadla Ultima Vez představil začátkem dubna v Divadle Archa světovou předpremiéru své nové inscenace Talk to the Demon. Jednalo se o koprodukční projekt, inscenace byla dokončována v Praze v rámci rezidenčního pobytu umělců, takže české publikum zhlédlo výsledek jako první. Nové dílo vzniklo pod režijním i choreografickým vedením zakladatele souboru Wima Vandekeybuse – Ultima vznikla v roce 1986 a partnerem Divadla Archa je také úctyhodnou dobu, od roku 1995. Archa letos sama slaví jubilejní dvacátou sezonu.Ultima Vez má zřetelný rukopis, vytváří typ divadla, kde se na diváka neberou žádné zvláštní ohledy – zapoj se, nebo odejdi, to je možná její radikální filosofie. Inscenace se vyznačují provokativností témat, ale především jejich provedení, hrají si s divadelním prostorem a nejrůznějšími prostředky. Někdy je součástí inscenací živá hudba, jindy je celé dílo vystavěné na ticho a zvuk, o který se starají sami interpreti, jako je tomu právě v případě nového titulu. Práce Ultimy Vez jsou plné fyzické akce, tance, který se vzdal estetiky zobrazování krásy, a naopak vše klasické potlačuje, stejně jako se tu dbá na zřejmou neupravenost zevnějšku interpretů. Inscenace se nezříkají nahoty, zobrazování krutosti, lidských vášní a vnitřních běsů, zobrazují groteskní a absurdní situace, stejně jako scény brutálně realistické.

Talk to the Demon je zvláštní především využitím dětských herců. Snad proto se v některých směrech drželo zpátky a nedocházelo zde ani k zobrazování extrémně patologických vztahů, ani k přílišnému odhalování těl tanečníků. Přesto byla inscenace pochmurná a vyvolávala v divácích nepokoj. Celá byla postavena více na herectví než tanci, a pokud by divák neovládal angličtinu, měl by brzy potíže s orientací v situacích, protože do rukou dostali návštěvníci jen výňatky a titulkovací zařízení používáno nebylo.

Na začátku si diváci mohou ze dvou dítek, asi desetiletých, vybrat, zda má ten večer důležitější roli sehrát děvčátko nebo chlapec. V průběhu představení se však do děje zaplétají obě. Sekunduje jim šest tanečníků a herec Jerry Killick (člen britského divadelního souboru Forced Entertainment), ale i samotní tanečníci jsou někdy nuceni se verbálně zapojit. Jak již bylo řečeno, herecké a pantomimické akce převládají. Všechny složky jsou ale propojeny do syntetického celku, který ubíjí spíš pochmurnou atmosférou než délkou či nedostatkem dramatické akce. O tu zde není opravdu nouze.Inscenace je založena na křehké hranici mezi rolí dospělého a dítěte a jejich pohledy na sebe navzájem. Na jedné straně je tu přítomna absurdita, kterou v sobě mají oba tyto světy, zejména z pohledu toho druhého, na druhé straně stojí poznání, že vnitřní démoni, které v sobě živíme, jsou součástí obou, protože si je pěstujeme a diskutujeme s nimi po celý život. Jen na sebe berou jinou podobu. Dítě se bojí strašidel, dospělý se utápí ve velkých příbězích o boji a válce. Rozdílná forma skrývá tutéž podstatu. Celá inscenace je vlastně přehlídkou obrazů těchto démonů, které v sobě máme, kteří k nám patří a je zbytečné se je snažit setřást.

Nejčitelnější je aspekt konfliktu vnějších světů a uvažování dětí a dospělých. V některých situacích se malý dětský interpret dostává do pozice vůdce či mentora, požadujícího poslušnost a projevy racionálního uvažování, jehož dospělý ne vždy musí být schopen, ačkoli je to hlavní atribut světa dospělých. Zároveň je dítě stále dítětem, chráněncem, kterého musí ostatní bránit před vším nebezpečím. Pronikavý dětský intelekt staví dospělý svět do kritického světla, což samo o sobě není nijak objevný postřeh, zajímavější jsou proměny, kterými procházejí postavy, když si tyto role neustále vyměňují. Žena s vlasy spuštěnými přes obličej pronásleduje dítě jako hororová příšera, aby jím pak byla osedlána. Skupina lidí projevuje živočišnou radost nad tím, může-li ubližovat svým slabším nebo jen házet kamením na zeď z plechu. Dítě připravuje dospělým smyčky k oběšení. Dítě si hraje v bunkru na generála, ale dospělý z nevinné hry přechází do děsivého monologu o útrapách bitevního pole. Zvláštní je scénka dítěte s mužem, který se rozhodl, že nebude nikdy spát, aby nepropásl důležitou událost, která by se zatím mohla stát. Nebo jsou tu postavy kroužící prostorem trochu jako akrobaté se smyčkami provazu kolem pasu, ale protože jde o pruženku, která jejich těla neunese, stává se z jejich pohybu bizarní tanec. Několikrát je sled scén přerušen tanečním duetem, který dává nahlédnout do intimnější roviny, oproštěné už zcela od příběhu.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Vandekeybus: Talk to the Demon (Ultima Vez)

[yasr_visitor_votes postid="101626" size="small"]

Mohlo by vás zajímat