Umělci bojují s roboty o vlastní autorskou svobodu

Zejména v době koronaviru se hudební osobnosti i kulturní instituce celého světa snažily neztratit kontakt se svým publikem a alespoň vysílat hudbu i svá představení v různých formách online. V situaci, kdy se pro ně stal internet jediným prostředníkem mezi nimi a veřejností, narazili hudebníci na dalšího protivníka: algoritmy naprogramované k ochraně autorských práv.
Camerata Pacifica (zdroj Twitter)

Pro množství hudebníků byl internet jediným prostředkem, jak zůstat ve spojení se svým publikem během celosvětových opatření proti šíření pandemie koronaviru. Pro mnohé z nich to byla i jediná možnost jak si zajistit přivýdělek formou online koncertů. Řadu těchto pokusů však sabotovaly systémy identifikace obsahu (content identification systems – CID), tedy algoritmy identifikující obsah uvnitř sociálních médií, aby skenovaly nezákonné užívání obsahu pod autorskou ochranou. O některých z těchto případů informoval deník The Washington Post.

Adrian Spence z amerického města Santa Barbara v Kalifornii se před časem pokusil vysílat videozáznam provedení Mozartova „Kegelstattského“ Tria in Es (KV 498) v provedení vlastního souboru Camerata Pacifica (CP), kde působí jako umělecký vedoucí.

I Spence během koronavirových restrikcí přistoupil k modelu, který zavedly i jiné kulturní instituce: streamovat online archivní nahrávky z archivu souboru. Přesto, že kanál CP nepatří k těm nejsledovanějším, i tak se jedná o cenný způsob, jak v takové situaci zůstat v kontaktu se svým publikem.

V průběhu dalších dní se však online publikum CP začalo ztrácet. Po čase přišlo Spenceovi upozornění z Facebooku (FB), že originální videozáznam hodinu dlouhého kusu (zkomponovaného Mozartem v roce 1786) obsahoval údajně „jednu minutu a 18 sekund díla, které vlastní společnost Naxos.“

Viníkem jsou algoritmy, které jsou naprogramované, aby vyhledaly zvukové podobnosti zejména v populární hudbě, a slouží tak nahrávacím společnostem či právním subjektům jako „referenční soubory“ dokazující porušení autorských práv u řízení na ochranu práv.

Hudebníci ve sféře klasické hudby však postupně poznávají, že analýza automatizovaných systémů ve sféře klasické hudby nefunguje tak, jak by měla. Klasická hudba existuje ve formě rozsáhlého, nekonečně opakovaného repertoáru děl, rozlišitelných pouze prostřednictvím nuančních variací výkonu. „Jednoduše řečeno, roboti nejsou ti nejlepší posluchači,“ říká Michael Andor Brodeur v deníku The Washington Post.

Blokují mi užívání mého vlastního autorského materiálu,“ říká Spence, který se s FB pustil do sporu poté, co FB vymazal jeho videozáznam. Spence vyplnil formulář na stránkách FB, tomu následovala šestihodinová, avšak bezvýsledná konverzace s různými pracovníky FB. Po čtyřech dnech se podařilo nedorozumění vysvětlit, mezitím však FB zcela zakázal profilu souboru CP možnost živého vysílání či vysílání hudebních záznamů.

Od té doby je pro Adriana Spence vyřizování záležitostí okolo autorských práv na denním pořádku: YouTube zablokoval přenos provedení Dechového kvintetu, op. 43 od Carla Nielsena poté, co záznam zaujal pět automatizovaných robotů několika nahrávacích společností. Následkem svých četných zkušeností řeší CP tuto situaci upozorněním na začátku svých online přenosů, varující posluchače z možného přerušení záznamu z uvedených důvodů.

Spence je znepokojen: „Nemám žádnou ochranu vlastního autorského materiálu. Jsem ochotný na upozornění o autorských právech odpovídat a případ vysvětlit, ale pokud mi okamžitě zablokují videa či přenosy, negativně tak ovlivňují naše poslání, a to zejména v době, kdy je naše poslání kriticky ohroženo.“

Tyto systémy nejen ohrožují vztahy mezi uměleckými organizacemi a jejich institucemi, ale ovlivňují i životy samostatných hudebníků, kteří se v době krize snaží zůstat „přítomní“ a profesionálně přežít.

Podobné zkušenosti má i klavírista a skladatel Michael Sheppard z Baltimore, který v květnu 2020 vysílal živý přenos svého provedení Beethovenovy Sonáty C dur č. 3, op. 2, když mu FB zablokoval stream s tím, že porušil zákon o použití „2:28 minut hudby ve vlastnictví společnosti Naxos,“ a to specificky v interpretaci francouzského klavíristy Jeana-Efflama Bavouzeta. Podobnou zkušenost zaznamenal Sheppard se svými nahrávkami Bacha, Faurého či Chopina. Své rozhořčení publikoval 9. května 2020 na svém Twitteru. Naxos mu po dvou dnech odpověděl, že jeho video bylo opět povoleno.

Krize koronaviru přiměla klasické hudebníky k experimentování v online prostředí a tím se zvýšila i četnost případů mylného porušení autorských práv, tento jev se však objevoval již dříve.

Případ klavíristy Jamese Rhodese byl medializován poté, co společnost Sony tvrdila, že vlastní autorská práva na záznam provedení Bachovy Partity č. 1 h moll (BWV 1002) z Rhodesova vlastního obývacího pokoje, který umělec vyvěsil na FB v roce 2018.

V témž roce hudebník a blogger Sebastian Tomczak obdržel pět obvinění z porušení autorských práv na jím vytvořenou desetihodinovou nahrávku bílého šumu, kterou nahrál na svůj YouTube kanál. Přestože žádný z nároků netrval na odstranění nahrávky, všechny si dělaly nárok na peněžitou odměnu za doprovodné reklamy.

Případ měl – pravděpodobně i díky své absurdnosti – patřičnou publicitu a společnost Google tak sama odstranila všechna obvinění. Ne každému uživateli se však podaří vyvolat svým případem takový rozruch a řada z postižených tak nedosáhne úspěchu ani skrze systém komunikačního formuláře.

V lednu roku 2019 studenti dirigenta Jonathana Girarda na Univerzitě Britské Kolumbie ve  Vancouveru uvedli živé vysílání orchestrálních děl Ludwiga van Beethovena a Pjotra Iljiče Čajkovského, které FB uprostřed přenosu přerušil a zablokoval. „Když vezmeme v úvahu všechno, co se děje, zdá se, jako by to byla jen další věc, která marginalizuje schopnost umělců komunikovat se světem,“ říká Girard.

Systém CID využívají primárně sociální sítě: uživatel nahraje videonahrávku, která je zařazena do databáze dalších nahrávek na této síti a je porovnána s podobnými nahrávkami, u kterých se evidují autorská práva. Pokud algoritmus zjistí shodu, sociální síť informuje držitele autorských práv. Držitelé pak mohou požádat o stažení nahrávky, či žádat profit za reklamu připojenou k videu. Tyto nástroje však mají k dokonalosti daleko. Mohou sice identifikovat určitou shodu, nikoliv však rozdíl mezi řádným a nezákonným užitím.

Zdá se, že nejjednodušším řešením by pro někoho bylo obvinit společnosti, jejichž autorská práva roboti „hájí“. Vedení těchto společností má ale fungování těchto nástrojů pod kontrolou stejně málo, jako uživatelé či provozovatelé sociálních sítí.

Společnost Naxos spravuje okolo 2.5 milionu jednotlivých hudebních kusů. Vedoucí manažer videí a nových médií Naxosu Duncan Hammons považuje ochranu autorských práv za hlavní povinnost společnosti ve vztahu s jejich distribuovanými klienty. Zároveň však uvedl: „Abychom dodrželi své závazky vůči našim klientům, jsme odkázáni na milost plné automatizace.“ A stejně jako jiné společnosti, i Naxos spoléhá na systémy CID k identifikaci potenciálního nelegálního užití materiálu chráněného autorskými právy.

Podle Hammonse funguje většina této technologie správně, ale míra chybovosti a přemrštěných shod je natolik velká, že by si zasloužila lidské posouzení, které by inkriminované případy snadno rozlišilo. Tvrdí, že většina případů chybných obvinění ze zneužití je vyřešena do týdne, včetně „vyhodnocení legitimity statutu uživatelů jako entity hudebního či divadelního umění, nebo že jejich kanál představuje nízké riziko pro zneužití autorských práv.“

Vedení sítě YouTube v uplynulém roce investovalo do vylepšení CID více než 100 milionů dolarů. Po posledních úpravách by podle vedení YouTube měl být schopen vyřešit téměř všechny problémy týkající se autorských práv před fází, kdy přicházejí na řadu právní řízení. YouTube tak v současnosti aktivně nezprostředkovává spory o obsah, ale pouze je pasivně umožňuje.

FB v průběhu května 2020 zveřejnil aktualizace zásad pro publikaci nahrávek a videí, včetně pravidel užití hudby ve videu. Nabízí zde svůj vlastní archiv nahrávek, které lze bezplatně použít k výrobě videí a oznámil i zdokonalení systému restrikčních oznámení, aby měli uživatelé čas své nahrávky přizpůsobit a vyhnout se přerušení vysílání v případě, že Facebook zjistí, že mohou porušovat uživatelská pravidla. Bližší informace však zůstávají veřejnosti nejasné (ostatně jako i v jiných případech fungování této sociální sítě).

Aby FB zjistil autorská práva, skenuje nahraný obsah dvěma systémy. Prvním z nich je systém zvaný Rights Manager, který zajišťuje ochranu děl pod autorským právem, druhým je Audible Magic, užívaný též v platformách Twitch, SoundCloud či Vimeo, a který automaticky blokuje audiovizuální nahrávky, které se shodují s obsahem v databázi. Přes promyšlenost těchto nástrojů, nahrávky klasické hudby v nich zůstávají nevyřešeným problémem.

V současnosti neexistuje vhodné řešení,“ říká Meredith Rose z advokátní kanceláře Public Knowledge specializující se na otázky intelektuálního vlastnictví. Podle ní se snad v blízké budoucnosti vyvine technologie, ve které bude možné odlišit například dvě různé interpretace Beethovenovy Deváté. „Tam ale zatím nejsme,“ říká Rose.

Pražské jaro 2020 (foto Petra Hajská)

Boji s roboty se nevyhnuli ani hudebníci v České republice, a to dokonce i festival největší – Pražské jaro. Již několik hodin před vysíláním záznamu koncertu BBC Symphony Orchestra 17. května 2020 zablokoval streamování kanál YouTube a Facebook stejným způsobem zablokoval přenos recitálu kanadského houslisty Jamese Ehnese, který byl 24. května streamován z Floridy. Ředitel festivalu Roman Bělor uvedl: “Dnes je na internetu možné napsat, že Hitler nebyl tak zlý, a projde to. Ale když James Ehnes dvě minuty hraje Bacha podobně jako někdo jiný, hned je to zablokované.”

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat