Unikátní vlámský klasicismus oslovil návštěvníky Svatováclavského hudebního festivalu

Belgický orchestr Terra Nova Collective vystoupil na Svatováclavském hudebním festivalu v Ostravě. Přední evropský ansámbl v interpretaci staré hudby vede dirigent a špičkový klarinetista Vlad Weverbergh, který se představil také v sólové úloze Mozartova Koncertu A dur. V druhé polovině večera je doplnil smíšený pěvecký sbor Ars Brunensis, který připravil sbormistr Dan Kalousek. Mezinárodní spolupráce proběhla iniciativně, příkladně a přinesla zajímavé výsledky.

Se soubory hrajícími na historické nástroje či jejich repliky je vždy trochu potíž. Na koncertě to trochu více trvá, než se ladění usadí, po několika skladbách se vše musí zase překontrolovat. Někoho nezasvěceného z publika může zaskočit zvuk přirozených lesních rohů apod. Jenže zvukovost a barevnou paletu, které takovýto orchestr (pokud je samozřejmě složen z kvalitních hráčů a instrumentů) může nabídnout, jsou unikátní a vždy neopakovatelné. Mají v sobě obrovské starodávné kouzlo. Rozdíl to je asi takový, jako kdybychom se dívali na barokní architekturu v obrázkové knize, nebo reálně byli přítomni v jejím úchvatném prostoru.

Orchestr Terra Nova Collective má svůj domov v belgických Antverpách a spolupracuje se světoznámými soubory a umělci. V roce 2016 představil světovou premiéru barokní mše Missa Maria Assumpta od skladatele Johana Adama Fabera, v roce loňském vydal novou nahrávku s dalšími veskrze neznámými autory. Objevnost a neúnavná aktivita v prosazování nekompromisní umělecké úrovně je filozofií uměleckého vedoucího Vlada Weverbergha, který se v první skladbě večera představil zaplněnému kostelu sv. Cyrila a Metoděje nejprve v roli dirigenta.

Symfonie D dur, op. 5/1 Pietera van Maldereho je svěží kompozice členěná do tří kratších vět s tradičním tempovým kontrastem rychlá – pomalá – rychlá. Po způsobu dobové praxe konce 18. století v symfonii figuruje i cembalo. Interpretace orchestru se nesla v dobré souhře a zajímavé dynamice, v níž nechyběly zvukové efekty na způsob mannheimské školy. Symfonie rovněž překvapila osobitou syntézou francouzských, vídeňských a italských vlivů. Galantní sloh Maldereho vynikl v ušlechtilých melodických liniích, jež získaly sofistikovanou interpretací ideálně zpěvné fráze a sametovou zvukovou barvu.

Už během symfonie se Weverbergh představil jako originální a svým způsobem veselý chlapík, který je evidentně hudbou a svou uměleckou profesí správně posedlý. Ať už to bylo v jeho trhavých pohybech, gestice či zajímavém způsobu komunikace a kontaktu s diváky, bylo zjevné, že to, co dělá, ho nesmírně baví, naplňuje a dává do toho celou svou osobnost. Něco v jeho extrovertním projevu připomínalo hobojistu Viléma Veverku, což je vzhledem k podobnosti příjmení obou hráčů skutečně zajímavá analogie.

Naplno se to vyjevilo v druhé skladbě večera, konkrétně v Koncertu A dur pro basetový klarinet a orchestr, KV 622 Wolfganga Amadea Mozarta, jehož sólového partu se Weverbergh sám chopil. Vzácný basetový klarinet se poštěstí slyšet živě jen velmi zřídka, proto mne velice zajímal jeho zvuk a výrazové možnosti. A musím říci, že mně specifická barva tohoto nástroje a její neuvěřitelné modulace i díky famóznímu výkonu Weverbergha přímo učarovaly. Basetový klarinet ve středním a vyšším rejstříku zní zjemněle, hebce a hladivě. Plnější obrysy a ostřejší témbr získává zejména v basových tónech, v nichž se také nejvíc prosadil v orchestrálním plénu (ve vyšších tónech někdy zůstával příliš „zabroděn“ v kontextu dalších nástrojů). Weverbergh Mozartův koncert rozezvučel s nevšední kantabilitou, zejména lyrické fráze a úseky působily v jeho interpretaci zakulaceně a líbezně. Přitom si hru opravdu užíval a dokázal se přirozeně radovat z této geniální hudby. Zvládnout hru na basetový klarinet podobně virtuózním způsobem muselo znamenat hodiny a hodiny tvrdého drilu, výsledek se ale dostavil a obecenstvo přijalo jeho citlivou a muzikální interpretaci jednomyslně pozitivně, což potvrdil i následný bouřlivý aplaus.

Třetí programovou položkou byla již zmíněná Missa Maria Assumpta vlámského mistra Johana Adama Fabera. Od tohoto zapomenutého autora v současné době známe pouze tři kompozice, o nichž lze s jistotou říci, že jsou jeho dílem. Nevšední instrumentace mše zahrnuje i v té době zcela nový nástroj – klarinet, zajímavé je rovněž celkové nástrojové obsazení. Faber spadá do generace hudebních mistrů pozdního baroka Bacha, Händela a Telemanna. Virtuózně koncipované sborové party dokázal Kalouskův Ars Brunensis zazpívat s vitální dynamikou, jež dala vyniknout nejdůležitějším hlasům ve fuze v Kyrie i na jiných místech s nádherně tvarovanou melodikou. V pozoruhodně instrumentovaných částech mše se představili někteří sboristé vlastně v sólově exponovaných úlohách, stejně jako některé melodické nástroje (flétny, klarinet). Sbor i orchestr zahrál Faberovu mši s perfektní jistotou, kolegiální komunikací a vyvážeností dynamických poměrů. Bylo až překvapivé, jak bohatá, mnohotvárná, technicky i výrazově nesmírně přitažlivá hudba se pod neznámým příjmením ukrývá. Evidentní doklad, že v bohaté barokní literatuře se mohou nalézat utajené drahokamy a skvosty.

Večer nesl název Unikátní vlámský klasicismus a svému názvu díky dvěma objevným kompozicím a nádherné interpretaci skutečně dostál. Příjemnou protiváhu k neznámému programu vlámských skladatelů zajistil geniální Mozart, jehož koncert tentokrát zazněl na vzácný basetový klarinet. Provedení Vlada Weverbergha bylo pro přítomné velkým zážitkem a není divu, že basetový klarinet učaroval skladateli natolik, že se rozhodl napsat svůj koncert pro tento nástroj. Terra Nova Collective se na festivalu představí i v dalších dnech s jiným, opět z velké části objevným programem. Už nyní je však jisté, že preciznost, obrovský muzikantský zápal a nadšení jsou jejich běžnými standardy.