Tato recenze se týká prvního večera 10. září, kdy byl na programu Brahmsův Houslový koncert D dur, op. 77 a Symfonické tance, op. 45 Sergeje Rachmaninova. Brahms v tomto roce slaví 190. výročí narození a jeho hudba se stala dramaturgickým pojítkem festivalových koncertů.
Brahmsův houslový koncert proti virtuózním koncertům devatenáctého století neupřednostňuje exhibici sólisty, ale dává důraz na prokomponovaný orchestr a symfonické vyznění díla. Což neznamená, že by to sólistovi autor nějak ulehčil. Jde o nesmírně náročný výkon, koncert má 45 minut a ve své době jej mnozí považovali za nehratelný. Dirigent Hans von Bülow jej označil za koncert „ne pro housle, ale proti houslím“ a houslový virtuóz Pablo de Sarasate jej odmítl se slovy, že nebude jen stát na pódiu a poslouchat, jak jedinou zdařilou melodii v celém díle hraje hoboj. Premiéry se nakonec ujal Joseph Joachim a navzdory jeho velkému talentu a snaze se dílo jen pomalu propracovávalo do houslového repertoáru.
Gil Shaham je pro takový úkol jako stvořený. Jeho dechberoucí virtuozita nezná překážek, přitom na pódiu působí velmi křehce a skromně. Neustále se usmívá, na publikum i na hráče v orchestru, je na ně napojen, pozoruje jejich hru a prožívá jejich pasáže stejně jako ty své. Nevypíná se nad orchestrem ve virtuózní póze. Ale jak položí prsty na hmatník, ukáže naplno své mimořádné schopnosti: šokující rychlost, hladké vyznění technicky náročných a pro housle nepohodlně strukturovaných figur, skoky do výšek, které prošlehnou skrumáží tónů jako chladný a přesný záblesk ocelové čepele. Vzorově čisté dvojhmaty v jakémkoliv tempu a poloze. A po tom všem další odzbrojující úsměv.
První větu koncertu Shaham zakončil dlouhou mistrovskou kadencí a líbezným zpěvem houslí v nejvyšších polohách. Druhá věta začíná vznešeným sborem dechových nástrojů, kde je i ono zmíněné hobojové téma. I zde se part houslí pohybuje většinou v závratných výškách, roztoužený a romantický. Třetí větu dirigent s houslistou nasadili v ďábelském tempu, běhy byly podle mě na hraně lidských možností, přesto dokonale provedené. A ještě tempo gradovalo. Opravdu nevím, kdy jsem něco tak virtuózního slyšela naposledy. Publikum tím doslova zvedl ze sedaček.
Samozřejmě jej po takovém výkonu nenechalo odejít z pódia jen tak. Jako přídavek si připravil roztomilý komorní kousek, Kreislerovu Schön Rosmarin, kterou zahrál s doprovodem dirigenta Lahava Shaniho u klavíru. A jako tradičně, když potlesk neustával, přidal navrch ještě Gavotu a rondo z Bachovy 3. houslové partity E dur, BWV 1006. Brahms a Bach patří k Shahamovým nejváženějším autorům. Brahmse miloval již od dětství a jak prozradil v rozhovoru, každou notu v jeho partituře považuje za dokonalou. Snad jedině Bach podle něj psal s takovou rozvahou a důsledností.
Rachmaninovovy Symfonické tance vznikly v roce 1940, kdy žil již léta v USA. Spojují v sobě energii a rytmy nového kontinentu s nostalgií široké slovanské duše. Nádherně to vyjadřuje v první větě světabolné téma plné ruské melancholie určené pro alt saxofon, nástroj ze světa jazzu. Sólistka jej zahrála zdařile a velmi citlivě. Je to barvitá hudba plná kontrastů a psychologických zvratů. Orchestrace si vyžádala velké obsazení – spousty bicích, gong, zvony, harfu, klavír. Dirigent Lahav Shani střídal tempa a hudební nálady, pohrával si s agogikou a těleso na jeho pokyn reagovalo velmi přesně. Později se mělo ukázat, jak velké přesnosti je schopno. Hezky vyzněla ve druhé větě sordinovaná žesťová sekce, houslové sólo koncertního mistra ad. Druhá věta ve valčíkovém rytmu se velkoryse odvíjela jako proud široké řeky. S postupem času se mi ovšem zdálo, že trochu ztrácí tah. I třetí věta Lento assai – Allegro vivace byla ve znamení rtuťovitého přelévání nálad a střídání výrazů na malých plochách a směřovala ke hřmotnému závěru, který vyvrcholil velkou ránou do gongu a jeho dlouhým dozníváním ještě po posledním taktu. Když slyším Rachmaninova z tohoto pozdního období, jeho široce rozmáchlé melodie, jímavé smyčce a energický tep rytmů, říkám si, nakolik asi ovlivnil hollywoodské skladatele. Moderní zvuk jeho orchestru jako by vycházel z filmového plátna.
Izraelský filharmonický orchestr nic neponechal náhodě a připravil si pro pražské publikum dva přídavky. Euforii vyvolal již první z nich – Tybaltova smrt z Prokofjevova baletu, respektive suity Romeo a Julie. Smršť úžasně rychlých smyčců a rázné akcenty celého orchestru byly sladěny na zlomek sekundy přesně. A ještě jemněji se souhrou si pohráli v půvabném hudebním „dezertu“, jak jej nazval dirigent Shani, evidentně nadšený vřelým přijetím Pražanů. Uvedli Straussovu Pizzicato polku, veselou miniaturu, kterou orchestr hraje jen drnkáním na struny. Tam se předvedli opravdu parádně a domů se hosté i posluchači rozešli s úsměvy a spokojeností.
Hodnocení autorky recenze: 85%
Dvořákova Praha
10. září 2023, 20:00 hodin
Rudolfinum, Dvořákova síň
Program
Johannes Brahms: Houslový koncert D dur, op. 77
Sergej Rachmaninov: Symfonické tance, op. 45
Účinkující
Gil Shaham – housle
Israel Philharmonic Orchestra
Lahav Shani – dirigent
