Úspěšný Kníže Igor ve Wroclawi

Slezská Vratislav má sice okolo 650.000 obyvatel, ale její operní aktivita je oproti poněkud tristnímu opernímu životu v Praze určitě progresivnější. V hlavním městě dolnoslezského vojvodství byla nedávno kompletně zrekonstruována pěkná klasicistní budova opery, postavená v roce1841 podle návrhů architekta Karla Ferdinanda Langhanse. Operní dění ale neprobíhá pouze na této mateřské scéně. Již řadu let slouží k velkým operním produkcím takzvaná Hala Ludowa nebo dříve Hala století. Dalším místem operních představení bývá předválečný olympijský stadion, na němž bude v červnu 2012 hrána Verdiho opera Maškarní ples. Chci také pro zpestření připomenout představení Pucciniho opery Tosca v roce 2004. První dějství se odehrávalo v autentickém prostředí  kostela Maří Magdaleny. Pak se diváci přesunuli přes vnitřní město asi jeden a půl kilometru dlouhou cestou  do bohatě zdobené renesanční auly vratislavské university(scény Toscy s baronem Scarpiou zde  proběhly díky historickému prostředí velice sugestivně). Poslední dějství pak bylo situováno již za tmy venku na hradebním bastionu.

Během několikaleté rekonstrukce divadla byl postupně obnoven divadelní provoz nejprve ve zrekonstruované jevištní části. Na polovici scény byla postavena tribuna pro diváky a v druhé půli bylo vlastní jeviště. Bylo to možno takto realizovat proto, že jeviště vratislavské opery je dostatečně hluboké. Hrály se zde opery i balety.  Současně pak probíhaly rekonstrukční práce v hledištní části budovy.

Podívejme se ale na takzvané Superwidowisko, nacházející se v Hale století, což je monumentální stavba  postavená v roce 1913 architektem Maxem Bergem na druhém břehu řeky Odry od historického centra Vratislavi. 

V druhé půli listopadu zde bylo, po úspěšném loňském uvedení Musorgského Borise Godunova, provedeno v šesti večerech další stěžejní historické ruské hudební dílo, výpravná inscenace opery Alexandra Borodina Kníže Igor. Díky obrovskému prostoru jeviště (šířka téměř 50 metrů) a tím i velkolepějším scénickým možnostem, dostalo představení úplně jiné dimenze, než by mělo uvedení v podstatně menším interiéru kamenného divadla. Ale pozor, takový prostor má také své úskalí. V důsledku daných architektonických dispozicí trochu chybí hloubka scény a vše je komponováno hlavně do šířky ve stylu panoramatického filmu. Ale početné Igorovo vojsko táhnoucí do boje proti Polovcům v čele s kavalkádou dvanácti jezdců a velkým počtem pěších ozbrojenců přes široké jeviště diváky jistě ohromí.Historická operní freska Kníže Igor, kterou tvořil Borodin skoro sedmnáct let a z důvodu smrti nedokončil, byla dokomponována Glazunovem a Korsakovem a uvedena v Petrohradě. Dílo je dlouhé a tak divadla přistupují v různé míře ke škrtům. Zejména se dost nešťastně vypouští druhý polovecký obraz (pamatuji se na představení před mnoha lety ve Velkém divadle v Moskvě, kde sice měli na jevišti dva koně, ale druhý polovecký obraz byl vypuštěn a letos v září v inscenaci v Oděse to bylo stejné). Ještě, že Valery Gergijev uvádí v Mariinském divadle inscenaci v původní kompletní verzi. V současné vratislavské inscenaci se tento obraz hraje a tím je také zajištěna jasná kontinuita a srozumitelnost děje. Režisér představení Laco Adamik pochází ze Slovenska a studoval na pražské FAMU. Je ale dlouhou dobu usazen a pracuje v Polsku. Igora již režíroval v roce 1989 ve Velkém divadle ve Varšavě a k vytvoření scény a kostýmů si možná proto pozval vynikající výtvarnici Barbaru Kedzierskou, která s ním již dříve spolupracovala právě ve varšavské inscenaci. V kombinaci se symbolickým, jednoduchým, do teplé barvy laděným prospektem vyniknou krásné, historicky laděné kostýmy (bylo jich ušito okolo tří set). Před zadním prospektem byly v dalším plánu zobrazeny hradby města Putivle, na nichž se odehrávaly zajímavě volené herecké akce (pobíhání stráží nebo dablérka s dlouhým závojem, která kopírovala herecké kreace kněžny Jaroslavny, zpívala v přední části jevištního prostoru). Režisér samozřejmě podtrhl velkolepost díla a v důsledku velikého prostoru hlediště byly detailní herecké akce protagonistů snímány kamerami a promítány na dvě veliké obrazovky. Oživení velkých sborových scén bylo dílem pohybové spolupráce ukrajinské choreografky Iriny Mazur, jejíž osobitý přístup se projevil také v prostorově velkorysejší choreografii legendárních Poloveckých tancích v podání baletního souboru vratislavské opery. Hudebně dílo nastudovala s velikým citem nejen pro monumentalitu, ale také pro řadu lyrických akcentů tohoto hudebního díla (příkladně podaná předehra s krásně se prolínajícím leitmotivem opery), ředitelka Vratislavské opery Eva Michnik. Tato známá polská dirigentka, která mimo jiné studovala ve Vídni u slavného dirigenta Hanse Swarowského, vede operu ve Vratislavi již šestnáct let a má na svém kontě nastudování celé řady operních a baletních inscenací. Do rolí náročné opery obsadila většinou členy mateřského souboru, ale i tři hosty polské, ruské a ukrajinské provenience. Zpívalo se samozřejmě v ruském originále a ve dvojím obsazení. Pro titulní roli knížete Igora Svjatoslaviče byl zvolen zkušený a na velkých polských i cizích scénách působící pěvec Boguslaw Szynalski, který často ve Vratislavi hostuje (zpíval například Wotana ve všech dílech Wagnerovy tetralogie Prsten Niebelungův, Borise Godunova a další). Szynalski stejnou roli zpíval v roce 1989 v Teatru Wielkim ve Varšavě. Možná i díky režisérovi představení vyzněla jeho role po herecké stránce poněkud matně. 

Výborně se dařilo jeho partnerce, Rusce Jevgeniji Kuzněcovové, která ztvárnila Igorovu ženu kněžnu Jaroslavnu (vroucně podaná árie v prvním dějství). V jejím partu se vyskytují vražedné výšky, ale pěvkyně se s nimi se vypořádala se ctí. Part knížecího syna Vladimíra byl svěřen ruskému tenoru Nikolajovi Dorozkinovi, který byl úspěšnější v duetu se svojí milou, dcerou chána Končaka, nežli ve své náročné árii. Mladá Jadwiga Postrožna dojímala v úloze zamilované Končakovny svým sametovým mezzosopránem. Pro jejího otce, orientálsky vychytralého, ale velkorysého poloveckého chána Končaka byl ideálním představitelem mohutný Radoslaw Žukowski vládnoucí také voluminózním basem. Velmi výrazně se uvedl mladý Bartosz Urbanowicz jako prostopášný kníže Galický. Ovlur, pokřtěný Polovec, který se nabízí vyvést Igora a jeho syna z poloveckého zajetí je sice malá role, ale lze z ní udělat příkladnou hereckou i pěveckou kreaci. A to se ve scéně s knížetem Igorem výborně podařilo Alexanderu Zuchowitzovi. V opeře Kníže Igor, tak jako v některých dílech jeho současníků, hrají důležitou roli sborové scény. Sbor je samozřejmě v menším nebo větším měřítku nedělitelnou součásti operního díla, ale vzpomínám si, jak v dobách minulého režimu byla ve velkých ruských operách neúměrně zveličována úloha lidu jakožto tvůrce dějin potažmo také sboru jako hlavního činitele v kontextu uměleckého díla. Třeba v programu k opeře Boris Godunov v pražském Národním divadle v padesátých letech dokonce stálo: ,, V hlavní úloze lid “. Ano, v Igorovi jsou také krásné sbory a ve vratislavském provedení bylo oněch devadesát sborových pěvců skutečně perfektně sezpíváno pod vedením zkušené sbormistryně Anny Grabowské-Borys. Ne úplně ideální se mi zdálo umělé ozvučení celé haly.Na závěr ještě několik údajů o hrazení nákladů náročné inscenace: 35% sponzoři, 15% městské a státní zdroje, 50% vstupné. Malým zázrakem, pro mne jako diváka znalého pražskýho operního života byl fakt, že výše uvedenou inscenaci navštívilo přes 25.000 diváků. Všechna představení byla vyprodána a na závěrečném se musela ještě přidávat sedadla. Neumím si ani ve snu představit, že v skoro dvojnásobně veliké Praze by navštívilo stejnou operní inscenaci během jednoho týdne padesát tisíc návštěvníků. V čem to asi je?

Alexandr Porfirjevič Borodin:
Kníže Igor
Dirigent: Eva Michnik
Režisér: Laco Adamik
Scéna a kostýmy: Barbara Kedzierska
Sbormistr: Anna Grabowska-Borys
Choreograf: Irina Mazur
Premiera 11.listopadu 2011 Hala Stulecia Wroclaw
(psáno z reprízy 20.11.2011) 

Kníže Igor Svjatoslavovič – Boguslaw Szynalski
Kněžna Jaroslavna – Jevgenyje Kuzněcova
Vladimír Igorjevyč –  Nikolaj Dorožkin
Kníže Galický – Bartosz Urbanowitz
Končak – Radoslaw Žukowski
Končakovna – Jadwiga Postorožna.
Ovlur, pokřtěný Polovec – Alexandr Zuchowicz
Skula – Marcelo Andrés San Martín
Jeroška – Edward Kulczyk
Polovecká dívka – Marta Brzeziňská
Chůva Jaroslavny – Alexandra Makowska

www.operawroclaw.pl

Foto M.Grotowski