Operní panorama Heleny Havlíkové (54)

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Týden od 12. do 18. prosince 2011

 – Ostravský Romeo v texaskách
 – Image s letenkou do ráje
 – Další inspirace na dny příští, tentokrát předvánoční i mezivánoční

***

Ostravský Romeo v texaskách

Ostravská opera uvedla 15. prosince premiéru Romea a Julie Charlese Gounoda (1818-1893). Tento velký francouzský operní romantik ovšem použil drama velkého Alžbětince po svém. Jeho libretisté Jules Barbier a Michel Carré zacházeli se slavnými literárními předlohami bez větších skrupulí: s řemeslným fortelem, se znalostí dobové konvence a hlavně diváckého vkusu v jeho touze po sentimentu a jevištní podívané. Tak nakládali s Goethem a jeho Faustem – pro Gounodovu dnes nejslavnější operu, a také Goethovým Vilémem Meisterem pro Thomasovu Mignon, se šťastným koncem. Útlocitným respektem k velkému renesančnímu dramatikovi se netrápili ani v případě Hamleta pro Thomase, ani u Romea a Julie, kterým Gounod osm let po Faustovi rozšířil svůj věhlas. Opera měla premiéru v Paříži v roce 1867.

Navzdory pravidlům velké francouzské opery je Romeo a Julie vlastně „komorní“: soustřeďuje se v nezvykle vysokém počtu čtyř rozsáhlých výstupů na ústřední zamilovanou dvojici – na úkor srážek znepřátelených rodů a především závěrečné katarze smíření. Gounod ji na poslední chvíli nakonec v redukované podobě předsadil celé opeře ve sborovém prologu, který shrnuje hned na začátku celý příběh. Opera tak končí velkým efektním duetem umírajících milenců, protože Romeo tu na rozdíl od Shakespeara neumírá dříve, než Julie procitne. Gounod nepromarnil příležitost pro blažené valčíkové melodie, cituplná dueta, nadýchané koloraturní kaskády, roztoužené kavatiny, uvzdychané vzlyky nad třídobými přiznávkami, slzavé smuteční marše, ale i pro rozverně ironickou ranní serenádu Romeova pážete, která předchází souboji se zavražděním Merkucia a Tybalta.

V Národním divadle moravskoslezském bylo ze základu hudebního nastudování mladého dirigenta Tomáše Braunera možné vycítit cit pro francouzskou lehkost, eleganci, citovost, které se snažil dodat i mladistvý švih. Bohužel orchestr ne vždy toto jeho pojetí naplnil a především smyčcové skupiny zněly hodně nesourodě už od úvodní předehry. Těžko překonatelnou laťku inscenování Romea a Julie Charlese Francoise Gounoda nastavil v pražském Národním divadle v roce 1994 režisér Josef Bednárik. Každý inscenátor této Gounodovy opery to má u nás obtížné, protože se nevyhne porovnání s jeho strhující dynamickou show. Bednárik tehdy pojal Romea a Julii jako apoteózu čisté lásky ve světě bez lásky, ve špíně podzemních garáží s celým arzenálem nejrůznějších dopravních prostředků (včetně kolečkových bruslí pro Merkucia), v pragmatické devastaci lidských vztahů agresivní nesnášenlivostí, brutální odcizeností, redukcí milostného citu na konzumaci sexu maskáčového komanda. Dřívější inscenace Romea a Julie, ale i ta nedávná Fausta z Metropolitní opery byly jen důkazem, že takové bednárikovské inscenace našich režisérů by ve světě rozhodně nezapadly – pokud by ovšem dostali příležitost.

Také slovenský režisér Peter Gábor, který se v Ostravě velmi dobře uvedl v loňské sezóně Giordanovou Fedorou, se pokusil přiblížit francouzské sentimentální balení tragického příběhu milenců dnešku a dát inscenaci komorní výraz. Na scéně vystačil s málem: se soustavou praktikáblů, jejichž vyrovnané schodovité sestavení do čtverce po obvodu jeviště se s postupujícím vršením konfliktů rozpadá a boří do neuspořádané změti. Hlavním scénografickým prvkem výtvarníka Jozefa Cillera je „budka“ ve tvaru kvádru bez přední a zadní stěny, spouštěná do různých výšek z provaziště do středu jeviště. Je místem prvního nesmělého setkání milenců, kteří si přes jeho stěnu dávají svůj první polibek, Juliiným prozářeným oknem i postelí novomanželů. Barevnost inscenaci dodávají efektní a slušivé kostýmy Kataríny Holkové.Luciano Mastro v džínách, tričku a sportovní bundě i odvážně jen v černých slipech a rozepnuté košili a Kateřina Kněžíková v elegantní kolekci šatů i průsvitné košilce nejsou sošní operní hrdinové, ale pohybují se jako současní mladí lidé rozverně skotačící, mrštně prchající, něžně stydliví, prudce vášniví i odhodlaní obětovat vše pro svoji lásku. Mastrův tenor zní plně ve všech polohách včetně výšek, ale na francouzskou operu možná až příliš pucciniovsky hutně. Pro naturel Kateřiny Kněžíkové je Julie ideální rolí, větší pěveckou překážkou pro ni však znamenala úvodní rozverná árie „Ecoutez! Ecoutez!“ s nástrahami koloratur a výšek. Přitom velkou Juliinu árii ve 4. dějství „Dieu! Quel frisson court dans mes veines“, v níž váhá nad vypitím zdánlivě smrtícího nápoje, která bývá pro svoji obtížnost vynechávána, zvládla výborně a patřila k vrcholům inscenace. 

Po úvodním sboru, který Gábor s divadelní imaginací rozdělil na znepřátelené tábory světlem, se už nepodařilo dodat ostatním postavám zřetelnější charakteristiky a vytvořit tak v inscenaci další vrstvu, která by zdůvodnila neodvratný tragický osud milenců uprostřed znepřátelených rodů. David Szendiuch má sice pro otce Kapuleta plně znělý bas, ale vypadá spíš jako Juliin bratr a jeho vztah k ní je dobrosrdečně indiferentní. Ani Aleš Jenis nevyužil árie o královně Mab ke zřetelnější charakteristice prchlivého Romeova přítele a soustředil se – úspěšně – na pěvecké zvládnutí role. Frater Vavřinec se sonorním basem Martina Gurbaľa zůstal ve své mnišské kutně vznešeným duchovním. Ani Erika Šporerová, které neměla s partem chůvy žádné pěvecké problémy, nepřekročila rámec starostlivé tety, byť počáteční mužský kostým sliboval neobvyklé uchopení této role. Z této plejády postav tak nakonec jasně vynikla Marianna Pillárová se zvonivě subretním sopránem jako rošťácké páže, které si pro brilantní serenádu „vystačí“ s jednou prázdnou pet lahví.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Gounod: Romeo a Julie (NDM Ostrava)

[yasr_visitor_votes postid="11929" size="small"]

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
2 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments