Kritická reflexe VV (2)
Se závěrem školního roku, nabízí se – možná více než kdy jindy – vytáhnout ze šuplíku jedno zastrčené téma, které zatím (?) není úplně oficiálně součástí „celospolečenské“ debaty, nicméně téma, které není nezajímavé a neaktuální. Jaký je stav českého hudebního školství v roce 2016, jak moc odpovídá poptávce, jaký je zájem o to studovat hudbu, respektive se hudbou později fakticky, tedy výkonnostně zabývat?
Odkud vlastně začít rozplétat klubko těchto otázek? Ještě jako student HAMU jsem si zvolil pro seminární práci téma Výchova sólistů v Čechách. Zjednodušeně řečeno, symbolicky (nebo akademicky?) jsem se zabýval asi následující „rovnicí“: jak široká musí být základna pyramidy, aby na jejím vrcholu mohl stanout jeden interpret formátu Martina Kasíka (svého času jistě nejúspěšnější student HAMU, dnes také můj fantastický komorní partner), který je shodou okolností produktem a skvělou vizitkou čistě českého vzdělávacího systému (bez studia alespoň dvou semestrů na zahraniční univerzitě)?
Mnohdy slýchám/-e, že síla českého hudebního školství tkví v silné síti základních uměleckých škol. Je jednoznačné, že podobný zájem, jako je hra na nástroj, člověka/dítě významně kultivuje a obohacuje. Domnívám se však, že s postupem času se bude stále častěji jednat „jen“ o zájmovou činnost, bez předpokladu a záměru následného studia na konzervatoři (komplexnější formu studia na středním stupni představují hudební gymnázia). Dovolím si na tomto místě vyslovit první, pro někoho možná kontroverzní otázku: Je současný počet konzervatoří adekvátní a odpovídá skutečné poptávce, lépe řečeno i možnostem naší země?
Není tajemstvím, že některé obory se mimo tři velká centra dlouhodobě potýkají s úbytkem studentů. S lehkou ironií se můžeme ptát, jaký důvod je dnes, aby šel člověk po základní škole studovat třeba fagot, hoboj nebo harfu a vrhl v patnácti letech kostky jedním, dost nejistým směrem? Co čeká mladého člověka, jaké jsou skutečné možnosti jeho uplatnění? Nestálo by za detailní analýzu pokusit se zodpovědět některé otázky? Předně, co se děje s těmi všemi absolventy konzervatoří – kromě toho, že odcházejí učit na základní umělecké školy, či, to v lepším případě, pokračují v následném studiu na vysoké škole? V obecné rovině – jsou vůbec po absolutoriu šťastní? Jaké byly jejich představy (v patnácti letech asi značně romantické, tedy zkreslené) a jaká je realita po šesti letech drahého studia, kdy studium hlavního oboru spočívá v individuální výuce? Obdobně bychom se mohli ptát i absolventů HAMU, JAMU…
Vzpomínám si na mého někdejšího pedagoga, skutečného kantora, Františka Xavera Thuriho, který mi na začátku studia na Pražské konzervatoři řekl: „Chlapče, uvědomuješ si, ale, že je to řehole?“ Tenkrát jsem snad ani pořádně neznal pravý význam slova řehole a rád jsem mu to rychle odkýval (neuvědomoval jsem si nic). Za současného stavu společnosti a jejího systému hodnot si nejsem jistý, zda bych celý ten proces dvanácti let následného studia chtěl sám znovu podstoupit. Mému případnému dítěti bych studium hudby pravděpodobně nedoporučil. Tím spíš vlastně považuji za svého druhu „kuriózní“, že celý ten systém nadále existuje v takové podobě a měřítku.
Abych příliš neodbočoval, za problematické považuji fakt, že konzervatoře přestávají být (nebo dokonce již přestaly) výběrovými vzdělávacími institucemi. Je pak logické, s ohledem na určitou setrvačnost systému, že v menší míře se tento fakt dotýká i vysokých škol, dokonce i HAMU. Připusťme, že může jít o krátkodobou vlnu či výkyv (osobně tomu moc nevěřím). Vytrácí se však onen elitní charakter a klima, uchazeči o studium jak na konzervatoři, tak na vysoké škole již nemusí podstupovat formu soutěže, aby se na tu či onu školu vůbec dostali (ještě začátkem devadesátých let to byla skutečná výhra jít studovat například k profesorovi Ivanu Klánskému). Jinými slovy: Co by mělo následovat, jaký systémový a konstruktivní krok by vedl k posílení a vyšší efektivitě hudebního vzdělávání? Byl by logickým krokem menší počet škol? A byl by takový krok správný? Jaký ideální počet konzervatoří by systém ještě unesl, tak, aby se výrazně zlepšila kvalita absolventů, ale zároveň se ještě nezačala „hroutit“ síť základních uměleckých škol?
Na tomto místě znovu podotýkám, že si jsem vědom kontroverze, kterou toto téma a podobné otázky s tím spojené mohou vyvolat. Případná jiná, tedy legitimní (re)organizace systému, by měla primárně vést k výraznému nárůstu kvality absolventů (filtr by byl zkrátka mnohem kritičtější) – interpretů, k navýšení mzdových prostředků pro pedagogy, v konečném důsledku i k vyšší kvalitě uchazečů, kteří budou usilovat o místa v orchestrech (další konsekvence nechť si doplní každý čtenář sám).
Jako značně problematické vnímám financování škol podle počtu studentů. Odtud je již velmi blízko ke vzorci kvantita na úkor kvality. Doposud jsem nepochopil, z jakého důvodu jsou platové podmínky právě na HAMU tak tristní a její pedagogové patří k nejhůře ohodnoceným v rámci celého spektra vysokých škol u nás. Jistě, souvisí to se specifikem, které nenajdeme snad u žádného jiného oboru, kdy jeden přednášející má jednoho posluchače.
Na jindy si nechám úvahu, která se bude týkat tématu úrovně financování českých orchestrů, respektive toho, jaká je dnes vůbec atraktivita takového povolání. Je však jasné, že zde skutečně platí ona otřepaná fráze, že vše souvisí se vším (mimo orchestr České filharmonie nedosahuje nástupní plat tutti hráče ani zdaleka průměrné mzdy, o průměrné mzdě vysokoškoláka ani nemluvě, dokonce nedosahuje ani takzvaného mediánu!). Proč dnes tedy ještě studovat hudbu, když uplatnění je takové, jaké je? Je ostatně jasné, že více Martinů Kasíků ani Lukášů Vondráčků nakonec vlastně nepotřebujeme…
Paulo Coelho říká: „Vítěz je sám“. Nevolám po tom, aby školy vychovávaly jen samé vítěze. Mé dnešní zamyšlení má otevřít určitá témata, která ve druhé dekádě třetího tisíciletí a prostředí, ve kterém se pohybuji, čekají na další smysluplná a konstruktivní řešení.
www.vilemveverka.cz
www.ensemble-berlin-prag.com
www.facebook.com/VeverkaVilem
