V Jaroměřicích nad Rokytnou na opeře jako za hraběte Questenberga

Hrabě Jan Adam Questenberg, který v 17. století vlastnil zámek v Jaroměřicích nad Rokytnou a žil zde, se od ostatní šlechty odlišoval svým aktivním vztahem k hudbě. Byl výborným loutnistou a zamiloval se do opery, která v té době začala chodit prvními krůčky. Nechával ji hrát na svém zámku a dokonce dělal produkce pro poddané. Jednu takovou operu měli možnost návštěvníci, ne už poddaní, za to v rouškách, v rámci Hudebního festivalu Petra Dvorského v Jaroměřicích nad Rokytnou.

C. Monteverdi: L’Arianna – Kristána Vylíčilová a Filip Dámec – MHF Petra Dvorského (foto František Hruška)

V sále předků jsou obrazy Questenbergů, Jan Adam je uprostřed a sledoval představení jistě stejně zvědavě, jako diváci, kterých se vešlo do sálu něco přes 100. Před nimi improvizované pódium a pulty s notami a tři hudebníci, v roli dirigenta a hráče na značně historický pozitiv Martin Smutný, na theorbu a kytaru Marek Kubát a na violu da gamba Jakub Michl – všichni tři členové souboru Damian, který se od roku 1995 zaměřuje na autentickou interpretaci barokní hudby, nevyjímaje hudbu soudobou, neboť úzce spolupracují se skladateli Tomášem Hanzlíkem a Vítem Zouharem.

Tomáš Hanzlík byl v tomto případě také režisérem, scénáristou i kostýmním výtvarníkem. Je pedagogem na katedře hudební výchovy Univerzity Palackého v Olomouci a nadšeným objevovatelem starých oper. V tomto případě sáhl po jedné z nejstarších oper z pera Claudia Monteverdiho L´Arianna a spolu s Vítem Zouharem ji zrekonstruovali. Z celé opery se totiž dochovalo jen slavné Lamento, nářek Ariadny, opuštěné Théseem a zanechané na ostrově Naxos a to i bez hudby sboru, kterým je nářek prokládán a komentován.

C. Monteverdi: L’Arianna – Martin Ptáček – MHF Petra Dvorského (foto František Hruška)

Opera byla rekonstruována na základě jedné árie, ale za pomoci textu Ottavia Rinucciniho, který se dochoval. Jde o dílo o pěti dějstvích s prologem. Hudebně je obdivuhodné, jak se podařilo domyslet a podle slov Tomáše Hanzlíka „dosnít“ celou operu. Jednoduché, ale i taneční, až bakchické rytmy, ostinátně opakované, jsou základem prosté melodiky, většinou několikrát se opakujícího jednoduchého tématu. Vládne tu monodie, což ale nevylučuje sborové scény obstarávané celým ansámblem, který tvoří 5 účinkujících, z nichž většina zastává alespoň 2 postavy. Postavami jsou především Ariadna, v podání sopranistky Kristýny Vylíčilové. V roli Venuše a Dorilly, společnice Ariadny, rovněž soprán, vystoupila Juliana Synková, pro niž bylo vystoupení premiérou. Postavy Amora, prvního rybáře a Bakcha se zhostil Martin Ptáček, kontratenor. Apollonem a také Théseem byl Filip Dámec, tenor. V roli Rádce, druhého rybáře a Jupitera se představil Jiří Poláček, bas.

C. Monteverdi: L’Arianna – Filip Dámec – MHF Petra Dvorského (foto František Hruška)

Společným jmenovatelem pro všechny účinkující bylo nadšení. Radostnost a hravost, se kterou se zhostili představení, zakryla technické nedostatky, se kterými se všichni statečně vyrovnali.  Především používali při zpěvu rovné hlasy, přirozeně vedené, i když šlo o mnohdy rozsahově velké úkoly. Hlasově si dobře vedla Kristýna Vylíčilová, která nezapřela, že je profesionál a to jak herecky, tak pěvecky. Její společnice, kterou zpívala Juliana Synková, byla nejprve svázaná trémou, kterou ale brzy odhodila a ukázala příjemný a barevný hlas a přirozené komediální schopnosti. Martin Ptáček své zábrany ze vstupní scény také brzy překonal a byl neodolatelný jako Amor i jako Bakchus. Filip Dámec v roli proradného Thésea byl poněkud stažený a nesmělý, ale v rámci nadšení i tohle se postupně poddalo a předvedl, že vládne hlasem sice nevelkým, ale s příjemnou barvou a potřebným rozsahem. Jiří Poláček překvapil sonorním basem a přirozeným hereckým projevem.

C. Monteverdi: L’Arianna – Juliana Synková – MHF Petra Dvorského (foto František Hruška)

Všichni rozehrávali příběh na improvizované scéně bez kulis a jediné, co navozovalo historickou představu, byly kostýmy. Rovněž improvizované – „spíchnuté“ z triček či jen z kusu látky, přesto bezchybně navozovaly potřebnou situace a postavu. Nejvíce byly – historicky věrně – používané atributy jednotlivých postav, především pokrývky hlavy či jen trikoty se zvýrazněnými pohlavními znaky, jako v případě Venuše a Amora. Soustředění a nadšení zpěváků se lehce přenášelo na publikum, které elektrizovala poslední scéna, finále ve stylu satyrského bakchanále. Jak jinak, když se ženil Bakchus s Ariadnou!

V Jaroměřicích se povedl skvělý večer, který nejenže výborně zapadl do místa provozování, ale i do atmosféry festivalu. Radost z povedeného večera měli všichni, publikum, účinkující i pořadatelé.

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments