Varhanní koncert Ivety Apkalny nadchnul perfekcí i promyšleností

Pořadatelé koncertu poskytli jeho průběhu i vizuální krásu, když okolí hracího stolu na pódiu obohatili bohatou květinovou výzdobou umístěnou do tří obřích váz. Za hrací stůl pak zasedla krasavice, která všechny přítomné nadchla brilancí i inteligencí své hry. Do programu zařadila notoricky známé kusy i dramaturgické příspěvky. Nebála se hrát ani diskutabilní transkripce. Vše, co se na pódiu zrodilo, bylo technicky čisté a především obsažné, a to do té míry, že koncert mohl klidně sloužit jako instruktážní akce pro studenty nejen varhan, ale i dalších instrumentálních oborů. Kouzlo vlastního kompetentního interpretačního vhledu předvedla Iveta Apkalna již v úvodní Toccatě a fuze d moll od Johanna Sebastiana Bacha. Slavný vstup v houpavé klesající sekundě nezahrála v jednoduché podobě, ale počet houpavých sekund zmnožila. Tím poněkud šokovala zastánce tradiční zvukové vizáže začátku. Její pojetí nelze zpochybnit vzhledem k improvizační povaze raných Bachových děl, mezi které tento opus patří. Návraty k podobným melodickým ozdobám interpretka prováděla analogickým způsobem. Více mne však zaujal promyšlený agogický život uvnitř skladby. Byly zde zapojeny účelné místní agogické výkyvy. V toccatě umělkyně jemně prodlužovala tóny melodie v pravidelné figuraci, jen ale do té míry, aby se tóny melodie výrazněji projevily na úkor tónů doprovodných (viz partituru po první koruně d moll). Ve fuze byla užita epizodická tempová zvolnění pouze v souladu se stavbou skladby. Tím interpretka podala posluchači celé dílo v té nejsrozumitelnější struktuře. Její přístup mi připomněl některé nahrávky Bachových skladeb pianisty Svjatoslava Richtěra ze 60. let minulého století.

Varhanice řešila skladby romantické a moderní s rozvinutým koncepčním dynamicko-barevným myšlením. Gradace a barevné zlomy zdobily především Lisztovu skladbu Funérailles z cyklu Harmonies poetiques et religieuses. Z původně klavírní podoby ji transkriboval Lionel Rogg. Franz Liszt se v ní vyznává ze svého smutku z porážky revoluce v Uhrách v roce 1849, a tak měla interpretka velký prostor k vyjádření bojovných i tragických nálad. Docílila toho bohatou registrací směřující od barev zamlžených až po barvy trubkové fanfárovité. Vznikla témbrově pestrá barevná freska, která však přece jen sdělila poněkud jinou výpověď než původní klavírní verze. S polemickým podtónem se též obracím k jinak sympaticky přijaté varhanní transkripci slavné Ciaconny z Partity č. 2 d moll pro sólové housle z pera Matthiase Kellera. Zde se stává, že některé původně dozněvší tóny v sólových houslích ve varhanách dále znějí – a tím je narušena Bachova harmonická výstavba. S uvedenými úvahami se setkáváme permanentně i v případě jiných nástrojů. Rozhodnutí o oprávněnosti či neoprávněnosti nástrojového přepisu není cílem této recenze.

Mezi dalšími romantickými skladbami se s pokorou k formě i obsahu rozezněly dvě chorálové předehry Johannesa Brahmse Herzlich tut mich verlangen a O Welt, ich muss dich lassen, svázané s pietou k zemřelé Claře Schumannové. Byla dlouholetou autorovou přítelkyní. Zde Iveta Apkalna vystihla výraz původních melodií a transparentně je barevně vpojila do složité harmonicko-polyfonní faktury. Brahmsovy opusy vytvořily lyricky nejniternější bod koncertu. Naopak nejefektnějším bodem večera se stalo provedení Suite gothique od francouzského romantického skladatele Léona Boëllmanna, především však Toccata, finální část cyklu. Zazněla ve strhujícím tempu figurace, která byla pregnantně nasycená hlavní melodickou myšlenkou. Toccata se mírou údernosti v hlavní melodii silně odlišuje od ostatních částí svity. Ty svojí hudební řečí totiž zdaleka nedosahují kvalit dalších prováděných autorů.

Zaměříme-li se na hrané autory 20. a 21. století, zmíníme se o Petru Ebenovi a lotyšském skladateli Péterisi Vasksovi (nar. 1946). Skladby od uvedených autorů měly sice programní podtext a současně mimohudební účel, ale později se plně emancipovaly do koncertních podmínek. Více to platí o Ebenově cyklu Faust. Zaznělo z něj Requiem a Valpuržina noc. V uvedené dvojici vět mohly posluchači ocenit jejich hluboké obsahové i stylizační odlišnosti, protože jejich zdroje vyplývají z propastně odlišných divadelních situací (Ebenův cyklus byl totiž původně scénickou hudbou ke stejnojmenné Goethově hře). Homogenitu koncertního opusu má především Requiem. Interpretka jej podala v kompaktní verzi, jejíž geneze spočívá v kompozici kontrapunktických variací. Jejich stále se opakující téma bylo ve skladbě dobře rozpoznatelné a připojovaly se k němu postupné variační nánosy. Základní strukturující interval tématu je čistá oktáva. Je však melodicky naplněna čtyřmi půltóny a klesajícím rozloženým zvětšeným kvintakordem. Pro zvukovost uvedeného tématu hraje důležitou roli poněkud skrytý fakt, že v nitru oktávy jsou uplatněny prvky, které jsou schopny ji rozdělit na stejné díly (12 tónů chromatiky v rámci oktávy, stejně tak samé velké tercie zvětšeného kvintakordu, do oktávy rozšířeného o další velkou tercií). V podání Ivety Apkalny se tak Requiem rozeznělo do disonantně bolestné, až s clusterem korespondující výrazové sféry. Účinek skladby byl ohromující.

Te Deum pro varhany Péterise Vaskse mělo oslavný tón, neboť autor skladbu napsal u příležitosti vyvázání Lotyšska z područí Sovětského svazu. Je prodchnuto velebnými akordy i lidovou melodikou pocházející ze země autora. Efekt jejích velebných akordických sfér tkví ve velkém varhanním zvuku, uplatněných konsonantních souzvucích a tzv. diatonických disonancích, vyskytujících se v běžných tóninách hraných akordicky v úplnosti nebo po výsečích (v jejich stavbě vznikají vždy disonující sekundové vztahy). Především ve zvuku takové verze skladby, která vyznívá v hlavní tónině b moll, jsou generovány poutavé akustické efekty, jež zapříčiňují tzv. zázněje. Skladba Pétirise Vaskse Te Deum nabízí velké výrazové zlomy a poutavou lyrickou melodiku s modálním doprovodem. V duchu jejího historického kontextu i hudebního zobrazení mám poněkud pochybnosti, zda bude promlouvat stále s neztenčenou silou. Interpretace Ivety Apkalny jí však k životu výrazně napomohla.

Varhanní koncert se setkal s velkým zájmem publika a přinesl interpretce velké ovace. Jako přídavek předvedla virtuózní kreaci pouze pro pedál. Stal se efektní tečkou za vydařeným večerem.

Monumentální varhany
26. května 2024, 20:00 hodin
Obecní dům – Smetanova síň, Praha

Program:
Johann Sebastian Bach: Toccata a fuga d moll BWV 565
Franz Liszt: Funérailles z cyklu Harmonies poétiques et religieuses S 173
Johannes Brahms: Chorálové předehry op. 122 (výběr)
Petr Eben: Requiem a Valpuržina noc z cyklu Faust
Léon Boëllmann: Gotická suita op. 25
Pēteris Vasks: Te Deum
Johann Sebastian Bach: Ciaccona z Partity č. 2 d moll BWV 1004 (v úpravě pro varhany)

Účinkující:
Iveta Apkalna – varhany