Varhany ve Dvoře Králové počtvrté

Po prvním článku Jaroslava Tůmy „O varhanách ve Dvoře Králové“ vyšly na Opeře Plus k danému tématu ještě další příspěvky. Druhý z nich byl opatřen redakčním titulkem „Zničili duchovní vzácné varhany? Kauza ve Dvoře Králové dále pokračuje.“ V něm dostala příležitost pro formulování svého názoru farnost ve Dvoře Králové a zároveň jsme o reakci požádali opět Jaroslava Tůmu. Poté jsme uveřejnili článek organologa Královéhradecké diecéze Václava Uhlíře „Kauza ve Dvoře Králové pokračuje“. Jsou v něm vyjádřeny diametrálně rozdílné pohledy na věc. Rozuzlení zatím nepřišlo, proto se tamnímu dění věnujeme i nadále.

Pojďme se znovu podívat, v čem vlastně tkví spor o budoucnost varhan ve Dvoře Králové. Příspěvkem Václava Uhlíře, královéhradeckého diecézního organologa, se totiž mnohé vyjasnilo. Nemohu na něj nereagovat. Úvodem musím podotknout, že když jsem ve svém prvním článku o tamních sporech uvedl jako příklad poctivě a pečlivě provedeného restaurování varhan v Terezíně, nešlo mi samozřejmě o srovnávání systému mechanické kuželky či pneumatické výpustky. V těchto termínech se širší veřejnost pravděpodobně moc neorientuje. Chtěl jsem spíše upozornit, že někde si svých vzácných varhan váží a jinde nikoli.

Věcné meritum sporu ve Dvoře Králové i leckde jinde často spočívá v tom, zda za cenné považujeme pouze barokní a starší varhany, nebo i daleko novější. Zda budeme chránit také významné nástroje s trakturou pneumatickou, nebo dokonce třeba elektrickou. Především si dovoluji oponovat názoru Václava Uhlíře, že pneumatická výpustka byla pouze experimentem, který se přestal stavět proto, jelikož se neosvědčil. Vývoj šel totiž rychle kupředu, mimo jiné cestou k návratu mechanické traktury, jakožto jistě nejspolehlivější a zároveň nejpřesnější. Ovšem dobová hudba zní na dobových nástrojích zpravidla nejideálněji, každá epocha je něčím cenná a svébytná, a proto nelze žádnou totálně zatratit. Mnoho významných varhaníků a organologů, zejména v zahraničí, jednoznačně uznává nejen dílčí přednosti systému pneumatické výpustné traktury, které ostatně mimoděk potvrzuje i Václav Uhlíř, ale dbá také na to, aby se dodnes dochované nástroje tohoto typu zachovaly i budoucím generacím. Jsou-li totiž správně udržovány, vydrží bez větších oprav zhruba sto let, což byl i případ Dvora Králové. Jenže právě nedávno tam nastala situace, kdy nástroj dosluhuje a je třeba jej restaurovat kompletně. Dá se předpokládat, že po restaurování nás bude zase sto let víceméně spolehlivě obšťastňovat. Že čistě mechanické nástroje vydrží dokonce až tři sta let bez většího zásahu, to je sice pravdou, ale nikoli zároveň pokynem, aby se varhany s jiným systémem traktury nesmyslně likvidovaly.

S varhanami je to totiž stejné jako s lidskou společností. Života a rozvoje schopná je varhanní kultura stejně jako společnost hlavně tehdy, kdy je rozmanitá a mnohovrstevnatá. Nabízí pak mnoho impulzů, příležitostí k uplatnění a k vzájemnému ovlivňování se. Monolitní společenství je vždy méně hodnotné a méně inspirující.

Uvědomme si dále, že ač někteří argumentují proti ochraně královédvorských varhan údajně hojným až masovým výskytem podobných riegrovek, a to v řádu stovek až tisíců vyrobených kusů, neříkají zároveň celou pravdu. Jednak se jich totiž do dnešních časů třeba v Královéhradecké diecézi zachovalo jen nemnoho, řada z nich je navíc nevábně přestavěna, jednak inkriminovaný konkrétní kus patří k těm dispozičně bohatě vybaveným. Široko daleko nenajdete jiný podobný, k tomu je navíc disponovaný i jazykovými rejstříky. Pak ovšem neobstojí především argument o údajné bezcennosti doličného nástroje kvůli továrnímu způsobu jeho výroby. Kdo zná třeba dokonale zrestaurované varhany německých firem Sauer nebo Walcker, či kdo hrál na krásně restaurované varhany firmy Rieger ve Vídni, nedovede si podobné myšlení organologa vůbec vysvětlit, zejména proto, že nástroj ve Dvoře Králové se dochoval v podstatě beze změn. Cožpak může být způsob tovární výroby varhan důvodem pro jejich apriorní dehonestaci? I továrny přece vyrábějí buď kvalitně, nebo naopak šunt, stejně jako i dávnější rukodělná výroba vykazovala podobný rozptyl v kategoriích řemeslného umu a umělecké invence.

Rád bych zdůraznil, že svojí aktivitou ve prospěch budoucího kvalitního restaurování cenného nástroje se pouze připojuji k trendu, který není ve světě ojedinělým, ani není výplodem nějakých proticírkevních nálad. Hrál jsem v nedávné minulosti koncerty na řadě nástrojů s pneumatickou výpustkou, například v Německu a v Polsku. V této souvislosti rád připomínám a doporučuji k poslechu také jedno ze svých cédéček vyšlé před dvěma lety v Polsku. Obsahuje soubor nahrávek improvizací na témata kostelních písní. Název je Car-l-men, což jednak odkazuje k inspiraci C. M. von Weberem, který v hornoslezském městečku Carlsruhe (dnes Pokój) pobýval, jednak i na jméno tohoto městečka. Carmen je zase latinsky píseň. Varhany jsou poměrně malé, byly vestavěny do původní barokní skříně firmou Schlag und Söhne ze Svídnice na přelomu 19. a 20. století. Tamní systém pneumatické výpustky nedávno spolu s celými varhanami restaurovala firma Jehmlich z Drážďan. Je nutné konstatovat, že jsou skvostné zvukově i technicky.

Rozhodně není pravda, že by naše firmy neměly o zakázku ve Dvoře Králové zájem. Spíše se stáhly a vyčkávají, co bude. Národní památkový ústav totiž nejen vydal posudek o překročení kompetencí nelicencovaným varhanářem panem Mišoněm, ale po odvolání vlastníka varhan vůči z toho důvodu udělené pokutě dokonce potvrdil původní verdikt poukazem na to, že pan Mišoň dané varhany skutečně nesmí restaurovat, protože nemá licenci a kromě toho práci nezvládl na požadované odborné úrovni.

Vypadá to však v současné době, že vztahy farnosti a pana varhanáře Mišoně jsou netransparentně nadstandardní. Jak jinak bychom si nyní mohli vysvětlit, že vlastník varhan spolu s diecézním organologem, místo aby respektovali daný verdikt, snaží se podle všech indicií zbavit varhany zákonné památkové ochrany a hodlají poté opravu svěřit opět panu Mišoňovi? A pokud se zdejší varhany nepodaří zbavit ochrany, tak prý farnost plánuje zavřít kůr kostela, nikoho tam už nevpustit, na údržbu varhan rezignovat, což by bylo vlastně protizákonné, a potřebu varhanního doprovodu liturgie řešit pořízením nástroje jiného, který by byl umístěn dole. Mně přijde něco takového dost nesmyslné i vzhledem ke zbytečně vyhozeným penězům.

Nynější situace dokonale koresponduje s vyhoštěním Královédvorského chrámového sboru z kůru kostela, o čemž jsem psal už v prvním článku doufaje, že snad všem dojde, o jak velký morální, společenský i věcný přešlap a hazard vlastně šlo. Náprava mimochodem dodnes nenastala, a to přes opětovné žádosti členů sboru, na které správa farnosti prostě nereaguje. Komické jsou zejména hlasy některých členů farní rady donekonečna tvrdící, že už by se měla věc uzavřít, nikoho prý nezajímá, chrámový sbor nepotřebujeme, hlavně je důležité mít radost z víry a tak podobně. Nejhorší ze všeho je údajně publicita, zapomeňme na spory, zameťme vše pod koberec.

Člověk zvenčí s tím vším ale souhlasí těžko. Varhany patří také ke všeobecnému kulturnímu dědictví. Už minule jsem vzpomínal, o jak mnohé se připravili z nerozumu v minulosti třeba Němci, které jinak považujeme za důležité nositele nejlepších tradic varhanní hudby a varhanářství.

Přál bych proto všem lidem dobré vůle ve Dvoře Králové, a není jich tam jistě málo, aby se pochlapili, vzali rozum do hrsti, nevzdali se a pokusili se i ty nejzarytější majitele jedné pravdy přesvědčit, že smysluplné řešení existuje, že není sice levné a nenastane hned, ale vyplatí se je hledat, třeba s pomocí jiných nepodjatých rádců, kteří těmto věcem opravdu rozumějí. Mám na mysli hledání řešení otázek nejen odborných, ale i koncepčních, personálních a finančních. Podobných varhan opravdu není tak mnoho, aby jim i nám přespolním mohl být jejich osud lhostejný.