Kauza varhan ve Dvoře Králové pokračuje

  1. 1
  2. 2
Diskuzi o osudu varhan ve Dvoře Králové rozšířil nový příspěvek. Dalším, kdo cítil potřebu se vyjádřit, byl církevní organolog Václav Uhlíř. Zaslal nám následující článek.
Dvůr Králové – kostel sv. Jana Křtitele – prospekt (foto: Jaroslav Tůma)

Varhany v děkanském kostele ve Dvoře Králové byly postaveny firmou Rieger ve třicátých letech 20. století, tedy v období, kdy firma experimentovala s výpustkovými pneumatickými systémy. Je však evidentní, že tento systém ovládání se přes některé nesporné výhody (zejména rychlý ozev tónu a tichý chod) neosvědčil, o čemž svědčí mimo jiné i skutečnost, že od roku 1945 už firma Rieger žádný nástroj tohoto typu nepostavila. Ostatně nástroj ve Dvoře Králové byl značně poruchový již v roce 1978, kdy se uvažovalo o jeho generální opravě (viz zápis prof. V. Růta). Dílčí opravu provedla firma Melodia z České Lípy až v roce 1986, kdy vyměnila pouze některé vadné míšky.

Varhany ve Dvoře Králové byly zapsány do seznamu movitých památek údajně v roce 1970. V té době se však často zapisovaly varhany i tím stylem, že pracovnice památkového úřadu pohlédla z lodi kostela na kůr a nástroj zapsala pouze na základě vizuální stránky. Tím chci naznačit, že o památkové hodnotě funkční části nástroje ve Dvoře Králové před padesáti lety stěží někdo uvažoval. Kromě toho zápisy varhan do seznamu památek probíhaly v minulosti velmi nesystémově. Například v sousední farnosti Choustníkovo Hradiště je evidován další pneumatický nástroj z roku 1908, kde si památkář patrně popletl barokní skříň s pseudobarokní. A naopak bez povšimnutí ponechal vzácný králický nástroj v další sousední obci Vítězná. Podobných případů bychom v diecézi našli desítky. V některých případech památkář nástroj prohlédl důkladněji a uznal, že pneumatický stroj za mnoho nestojí a do evidence zapsal pouze varhanní skříň. To se však ve Dvoře Králové nestalo.

Otázkou ale je, co je zde kromě torza varhanní skříně hlavním důvodem památkové ochrany. Systém, který se v praxi neosvědčil? Nebo argument, že takových nástrojů se dochovalo jen velmi málo? Podle prof. Tůmy je to skutečnost, že tento tovární výrobek si zachoval vysokou uměleckou hodnotu, o které se později po druhé světové válce nikomu už ani nesnilo. O tom by se dalo polemizovat. Dispozice nástroje je ve srovnání s ostatní varhanářskou produkcí té doby jistě pozoruhodná. Zvuková stránka by mohla být rovněž zdařilá, pokud by vše hrálo, jak má. Ale že by továrně vyrobené součásti nesly stopy nějakého uměleckého řemesla, to se rozhodně říct nedá. Nehledě na to, že zde došlo k likvidaci daleko hodnotnějšího nástroje, a to poměrně brutálním způsobem.

Ale pojďme do současnosti. Královédvorští administrátoři farnosti rozhodně neselhali, jak se snaží čtenářům vnutit senzacechtivý a antiklerikálně laděný název příspěvku. Dělají, co mohou. Mají totiž na starost téměř 20 kostelů, mnoho dalších sakrálních objektů a kromě toho také 10 varhan. Nelze se tedy divit, že tak nákladnou investici do jednoho z nástrojů pečlivě zvažují. Zúčastnil jsem se mnoha jednání ohledně plánované opravy a rozhodně není pravda, že by o tuto problematiku farnost nejevila zájem. Ostatně již v roce 2008 podával děkan P. Jan Czekala žádost o krajskou dotaci, která bohužel nebyla schválena. Není tedy divu, že se několik dalších let nic nedělo. Farnost na opravu prostě neměla peníze a nástroj byl dosud pro liturgické potřeby vcelku použitelný.

V roce 2015 se o stav varhan začal živě zajímat tehdejší varhaník Vít Havlíček, který jistě v dobré víře prosazoval variantu pietního restaurování. Odhadované náklady (2 milióny korun) však přesahovaly možnosti farnosti a navíc byla zamítnuta klíčová žádost o dotaci na Ministerstvu kultury. Atmosféra při přípravě projektu byla navíc velmi hektická a těžko se hledala společná řeč. Vít Havlíček však dál vehementně usiloval o neodkladné zahájení prací a připravoval řadu návrhů, jak zajistit potřebné finance. Po mnoha jednáních se farnost rozhodla koncem roku 2016 zahájit 1. etapu prací, ale firmy s příslušnou licencí MK již měly kapacitu obsazenou nebo o tento druh zakázky nejevily zájem.

V roce 2017 se farnost po konzultaci s odborníky pokusila řešit situaci tím, že by se místo úplného restaurování realizovala pouze tzv. údržba, kterou původně připouštěl i organolog NPÚ Dr. Koukal.

Ovšem žádost o vydání závazného stanoviska na údržbu varhan, zpracovanou v roce 2017 ve spolupráci s restaurátorem Borisem Mettlerem, památkáři odmítli s odůvodněním, že mezi restaurováním a navrhovanou údržbou nevidí velký rozdíl (viz MUDK-ŠKS/51345-2017, ze dne 3. 8. 2017). To je asi pravda, protože ovládací systém varhan je natolik komplikovaný, že jej nelze do nekonečna udržovat. Kvůli jednomu nehrajícímu nebo visícímu tónu je totiž zapotřebí velkou část varhan rozebrat a zase složit, což je ve výsledku mnohem nákladnější, než celý systém kompletně restaurovat. Mimo jiné proto se také tento typ konstrukce neujal a většina varhanářů s licencí MK se mu logicky vyhýbá. To ostatně potvrdila i nedávná iniciativa pastoračního asistenta Zdeňka Bartoše, který oslovil všechny (!) varhanářské firmy s licencí MK a žádná firma se na nástroj ani nepřijela podívat. Problematický je i návrh NPÚ, který doporučil tzv. „dílčí restaurování, kdy by práce zahrnovaly jen nejohroženější části varhan“. Které to ale jsou? A jaký je pak v tomto konkrétním případě rozdíl mezi dílčím restaurováním a údržbou?

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
2 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments