Vasilij Sinajskij: Česko je v hudebním světě velkou zemí

V Rize, kde jsem v roce 2019 strávil půl roku v rámci studií, jsem měl příjemnou příležitost navštívit koncert Lotyšského národního symfonického orchestru se sborem Latvija, který jste dirigoval. Program mě opravdu zaujal: po lotyšském skladateli Plakidisovi následovala Tanějevova kantáta Jan z Damašku a po přestávce Don Quijote od Richarda Strausse. Jak vypadá proces plánování takových jedinečných koncertních programů?
No, program byl jen vhodnou kombinací. Tanějevova kantáta je velmi zajímavá, není příliš dlouhá. A Don Quijote Richarda Strausse je skvělá skladba a chtěl jsem ji provést se sólisty z orchestru (sólové party přednesli členové LNSO, violoncellistka Diana Ozoliņa a violista Arigo Štrāls). Byla to díky tomu opravdu výjimečná, svým způsobem edukativní příležitost. Snažil jsem se, aby koncert byl výjimečný, neobvyklý.

Máte za sebou bohatou a hvězdnou nahrávací kariéru u předních vydavatelství klasické hudby, jako je například Chandos. Váš cyklus Schmidtových symfonií u Naxosu je kritikou vysoce ceněn. Pro Chandos jste pak natočil mimo jiné balakirevovský nebo glierovský orchestrální cyklus s BBC Philharmonic. Jak vnímáte roli dirigenta při prosazování opomíjené hudby?
Natočil jsem mnoho skladeb pozdně-romantických evropských skladatelů, zejména těch německých, jako je Franz Schmidt nebo Franz Schreker. Od Schrekera jsme dělali Preludium k dramatu, což je vynikající skladba, na stejně vysoké úrovni jako jiná mistrovská díla z období začátku dvacátého století. Také jsme natáčeli Balakireva a Gliera, protože produkční tým Chandosu mě čas od času osloví s nabídkou nahrání ruské hudby. Ale nejde jen o tato relativně neznámá jména. Natáčel jsem také hudbu Ljadova, Rimského-Korsakova, Čajkovského, Skrjabina – tedy hudbu, která byla pro BBC Philharmonic z hlediska repertoáru nová a neobvyklá. Nahrál jsem s nimi asi padesát alb. Z novějších projektů bych zmínil novou nahrávku Rachmaninovových klavírních koncertů s Borisem Giltburgem a Bruselskou filharmonií, která je nyní ve fázi finalizování.

Co se týče ruské hudby, v poslední době se v západním klasicko-hudebním světě hojně diskutuje o tom, jak reagovat na ruskou invazi na Ukrajinu. Brzy po jejím začátku jste zveřejnil prohlášení, v němž jste odsoudil ruskou invazi do suverénního státu. V prohlášení jste krásně vyjádřil svou lásku k Ukrajině a k jejím lidem a poznamenal jste, cituji: „Cítím údiv a velkou hořkost, že nemohu vidět a slyšet názory našich předních hudebníků. Vždyť hudebníci, jako nikdo jiný, by měli být naladěni na atmosféru ve společnosti a reagovat na ni“. Změnila se nějak popisovaná situace v následujících měsících? Jak se s tím podle vás ruští hudebníci vypořádali?
Musím říct, že můj postoj se vůbec nezměnil. Vyjádřil jsem se tehdy pro JFO a mohu říci, že mé negativní dojmy z doby začátku války se bohužel opravdu naplnily. Z Ruska odešlo a stále odchází velmi mnoho mých kolegů dirigentů a hudebníků – myslím, že už tento fakt sám o sobě svědčí o probíhající situaci.

A nakonec otázka související s Vaším šéfdirigenstvím v Ostravě: co se vám líbí (anebo nelíbí) na české hudbě?
O tom bych mohl mluvit celé hodiny. Mohu bez obav prohlásit, že bez české hudby si nelze představit evropskou hudbu. Český styl, Smetana, Dvořák, Suk, Janáček a další, posunul vývoj evropské hudby kupředu. Víme, že Dvořák nejdřív kráčel v Brahmsových stopách, ale jeho Novosvětská, to je most do Ameriky. Vliv české hudby je všudypřítomný. Česko je v hudebním světě velkou zemí. Mám ji rád a jsem šťastný, že tu mohu být.

Děkuji vám za odpovědi, bylo mi ctí!