Vášniví dříči Arno Ferrera a Gilles Polet

Vaše představení otevírá tabuizovaná nebo stále skrytá zákoutí (nejen) lidských vztahů. Jaké téma jste si za výchozí určili vy?
Arno Ferrera: My jsme si na začátku položili poměrně obecnou otázku dominance a submisivity v mezilidských vztazích. Ale pak jsem začal vyhledávat a oslovovat lidi, kteří ještě dnes pracují se zvířaty na poli. A najednou se k původnímu záměru přidaly roviny jako zvířecí síla a její využití, vztah člověka a zvířete, kdo vlastně ovládá koho. A z rozhovorů jsem zjistil, že to není tolik o jednoznačné manipulaci a dominanci, ale o spolupráci a naslouchání zvířeti. Jasně vyšlo najevo, že pokud by zvíře nedostalo potřebnou péči, prostě by nepracovalo.

Gilles Polet: Není to tedy o síle, ale o dialogu, kde je patrná starost o druhého. A to je stejné v jakémkoli vztahu, který chceme udržovat.

Arno Ferrera: Vztah dvou osob je, řekněme, universum. A tím, že jsme na scéně dva muži, tak se samozřejmě otevírají další roviny. Pracujeme s převahou jednoho nad druhým, čímž se samozřejmě dotýkáme mužství, vlastní identity. Navíc jdeme skrze vrstvy, hledáme různé úhly pohledu a vše umocňujeme. Ale tím myslíme nejen zmiňovanou sílu a dominanci, ale poukazujeme i na zranitelnost, křehkost.

Specifickou pomůckou ve vašem představení jsou kožené postroje…
Gilles Polet: Jsou naprosto zásadní, protože nám dovolují dělat věci, kterých bychom jinak nedocílili. Využití protiváhy, delší výdrže v balančních pozicích, šplhání jeden po druhém… Řemeny nám nabídly strašně moc možností ke hře, stejně jako jsme díky nim zjistili, kde mají svůj limit. Je to rámec, který dosyta inspiruje naši tvorbu.

Nejen z vás tekl pot, ale i z vaší scény jako by sálalo teplo…
Arno Ferrera: Scénografii našeho představení v podstatě tvoří světla a taneční plocha. Významnou úlohu pak plní kožené postroje inspirované právě prací se zvířaty a které vyrobil sedlář. Chtěli jsme, aby světelná instalace příliš nekonkretizovala, ale aby mohla vizuálně odkazovat k „Osmdesátkám“, nebo k aréně ve starověkém Řecku, ale taky třeba k blízké budoucnosti nebo dokonce sci-fi prostoru, každopádně jsme usilovali o čistotu. A protože jsme si vybrali neony, které mají spíš chladné odstíny a v jejich světlech všechno víc bledne, rozhodli jsme se proto pro oranžovou podlahu, která je na barevné škále mezi červenou a žlutou, a naopak povzbuzuje a prohřívá studená světla.

Gilles Polet: Hrajeme na nejrůznějších místech, také venku a máme i zkušenost z arény býčích zápasů. Občas je souboj s místem náročnější.

Diváky jste rozesadili do dvou protilehlých hledišť. Jak se mezi nimi cítíte?
Arno Ferrera: My velmi dobře, ale samozřejmě, jak se publikum mění představení od představení, proměňuje se i atmosféra. Stává se v hledišti, protože se opravdu nelze vyhnout pohledu z protilehlých lavic, že se vzájemně zrcadlí nálada a že se lidé dokonce zkontaktují.

Gilles Polet: Zažíváme i to, že se zajiskří mezi pohledy, že se objeví odvaha zahledět se do něčích očí, a to nás hodně baví, když probouzíme smysly a emoce.

Arno Ferrera: Myslím si, že je to velmi přirozené, co se s publikem děje, když jsou na nás napojení. Ostatně naše energie je vidět nebo cítit i při jakémkoli záběru nebo momentce z našeho představení. Dva muži na scéně. Kožené řemeny. Někomu připomínáme gladiátory, jiní v tom vidí BDSM, někdo krotitele zvěře, nebo jezdce a koně…

Naběhly mi představy, že v určitých chvílích vidím mytologická zvířata…
Arno Ferrera: Ano, nazýváme je Chimérami, jsou pro nás nekonkrétními bytostmi spojenými ze zvířete a člověka. Mají různý počet končetin, hlav, jsou divného tvaru a přímo odkazují k mytologii. Ale pořád se točíme kolem maskulinity, u které podtrhujeme, že není jen černo-bílá, ale že i muži zažívají pocity osamělosti, jsou zranitelní, mohou prožívat hluboké přátelství i lásku, trpět pro ni a toužit po opečovávání. Pracujeme se vztahem jako s polem, které je potřeba orat, starat se. A to je opravdu těžká práce. Ve všech ohledech. 

Jak zde zacházíte s bolestí? Přece jen jste většinu času opravdu „tělo na tělo“, přitahujete se navzájem řemínky, vyvažujete…
Gilles Polet: Jsme k sobě navzájem velmi opatrní. Jakmile se objeví drobné nehody, snažíme se jich dál vyvarovat. Netlačíme se na sílu do překračování limitů a snažíme se vyhnout i malým bolestem.

Kde došlo k vašemu setkání?
Arno Ferrera: V Bruselu. Známe se jinak velmi dlouho, ale stejně tak dlouho jsme si říkali, že spolu chceme vytvořit projekt.

Gilles Polet: A nyní plánujeme společné pokračování. Tentokrát půjde o trio na téma „armour“ (brnění) a „amour“ (láska). Opět se budeme dotýkat citlivých témat, jako je ochrana, co znamená přílišná (sebe)obrana a jak se takové ochrany a opečovávání zbavit. Chceme zase ukazovat mužský svět, ale současně se v něm neuzavírat, protože téma vnímáme jako nad genderové.

Arno Ferrera: Rozhodně nechceme jít prvoplánově, ale za vším, co je za tím; ponořit se do tématu.

Oba jste velmi úspěšní a vyzrálí performeři. Co vám tvorba a jeviště nyní (před dosažením čtyřicítky) přináší?
Gilles Polet: Stále se cítím velmi dobře, ale nyní mám pocit, že je vše, jak psychicky, tak fyzicky, jak má být. Rozhodně nejsem manipulován vlastním egem a cítím velkou vděčnost, že moje tělo a zkušenosti se propojují. A čím dál víc miluji scénu, sdílet myšlenky, témata a pocity.

Arno Ferrera: Určitě souhlasím. A čeho si víc všímám, je, jak silné máme důvody pro to vstoupit na jeviště, jaké nároky jsou vyvíjeny na kvality pohybu, uvědomuji si i každý dotek. Rozhodně jde o jakousi uměleckou dospělost, která dovoluje mnohem víc experimentovat, a zároveň zasazovat do už získaných zkušeností.

Arno Ferrera se deset let věnoval gymnastice, šest let studiu barokní hudby na Conservatorio della Svizzera Italiana. Na Scuola Teatro Dimitri ve Švýcarsku absolvoval obor fyzické divadlo. V současnosti působí v Bruselu a ve své umělecké činnosti se soustředí na dotek, analyzuje motoriku zvířat a partnerské vztahy.

Gilles Polet je vystudovaný herec, tanečník, režisér a pedagog. Po absolvování studia současného tance v P.A.R.T.S. v Belgii se zajímá o projekty na pomezí tance, fyzického divadla, často s přesahem k výzkumu performativity, terapie uměním. V roce 2014 se například vydal do Íránu zkoumat tanec a súfismus.