Ve Vídni má premiéru Don Pasquale

Krása spočívá v detailu
(Der Standard – 25./26. 4. 2015 – Daniel Ender)

Před premiérou Donizettiho komické opery Don Pasquale ve Vídeňské státní opeře hovořil hudební referent listu Der Standard Daniel Ender s dirigentem a režisérkou. Dirigent Jesus López-Cobos působil jako šéf Německé opery v Berlíně, šéfdirigent Symfonického orchestru v Cincinnati a do roku 2010 byl hudebním ředitelem Teatro Real v Madridu. Režisérka Irina Brook je dcerou režiséra Petera Brooka a herečky Nataschi Parry, roku 1996 přešla od herectví k operní režii.

Don Pasquale se ve Státní opeře hrál naposled před třinácti lety. Je obtížné takové dílo oživit?

López-Cobos: Donizetti chtěl po dlouhé řadě tragických oper napsat zase jednou operu komickou, z díla je patrné, že ho psal s chutí a s velkou zkušeností. Je to koncentrované dílo, osoby jsou přesně vykreslené. Jediným problémem je velký orchestr, je to vlastně opera buffa s instrumentací tragické opery, a to už leccos vyžaduje. Hodně jsem s orchestrem pracoval, aby hudební charakter odpovídal.

Brook: V divadle je nejtěžší vybudovat rytmickou stránku představení. V opeře je rytmus dán hudbou, pro režii je to příjemnější. Snažím se, aby dění na jevišti ladilo s tím, co zní, ale nemá to být nějaké zdvojení jako při klasickém tanci. Donizetti se dá inscenovat zcela přirozeně, Don Pasquale je brilantně napsaná opera, text a děj jsou krásně v souladu. Jen ve finále se toho děje trochu moc najednou a není šance, aby se dalo zachytit všechno. Je to taková olympijská disciplína.

Je těžké lidi rozesmát?

Brook: Když režíruju komedii, nemůžu myslet na to, abych publikum rozesmála. Jak to funguje, zjistím až při představení. Mohu se jedině snažit předvést na scéně to, čemu bych se zasmála sama. Při zkouškách jsme se každopádně bavili dobře.

López-Cobos: Vždycky je snazší dirigovat tragickou operu než buffu. Komická opera je často nevděčný úkol, už proto, že si každý myslí, že Lazebník se hraje lépe než Tosca. Opak je pravdou! Na Donu Pasqualovi je krásné, že to není čistá buffa. Jsou tam také smutné chvilky, hlavně v titulní postavě.

Kolik svobody si dovolíte při interpretaci?

López-Cobos: To záleží na díle a jeho vlastních problémech – řekl bych, že volnost mám tak na 30 až 40 procent. Je jasné, že v partituře nemůže nikdy stát všechno. A jedná-li se o mistrovské dílo, pak je možností k jeho interpretaci ještě víc. Váš vídeňský učitel Hans Swarowsky byl ale názoru, že věrnosti dílu lze dosáhnout, pokud se partitura interpretuje pokud možno co nejobjektivněji, neboť všecko už je v notách zapsáno. Ovlivnil vás tím, pomáhá vám tato myšlenka?

López-Cobos: Pro jeho žáky bylo jeho objektivní vidění dobré, dal nám tím solidní základ – a pak jsme se mohli rozvíjet velmi rozdílně. A hlavně – Swarowsky odmítal dirigenty, kteří předvádějí show! Před třiceti čtyřiceti roky se Bellini a Donizetti hráli ještě značně jinak, hodně se škrtalo, vypouštěly se stretty kabalet a podobně. To je dnes jiné. Dnes vlastně hrajeme, pokud jde o partituru, mnohem autentičtěji.

A jak svobodná je režie?

Brook: Snažím se k dílu přistupovat pokud možno opravdově a podle jeho logiky. Nemá to co dělat s dobou vzniku díla ani s jeho kontextem, nýbrž s lidskými pocity, a ty se nemění. Lidé jsou pořád stejní – Shakespeare je naprosto současný. Nejde mi o vymýšlení gagů a o to, aby postavy běhaly po jevišti s mobily, ale o psychologické otázky, o citovou pravdivost – a v této opeře zvlášť. Je potřeba se vposlouchat. Jsou v ní místa, kde je text komický, ale k tomu zní úplně něžná hudba. Máme-li zjistit, jaký to má smysl, chce to hluboké zamyšlení.Jak daleko lze jít, když víte, že v příští sérii nastoupí jiní zpěváci?

Brook: Na to nesmím myslet. Někteří se mě ptali, proč pracuju tak detailně, když budou příště stát na jevišti jiní zpěváci. Jenže s takovou představou bych nemohla pracovat. Také mi říkali, že v tak velkém divadle nebudou ty detaily vidět. Já si to nemyslím. Jsem přesvědčena, že propracované detaily působí, i když si třeba každého gesta nepovšimneme. Krása spočívá v detailu.

López-Cobos: Státní opera je jedním z mála velkých repertoárových divadel, takových je čím dál méně. Dlouho jsem byl v Berlíně, ale tam se už hodně změnilo. Pro mě je úžasné, že je ve Vídni na repertoáru 40 děl v sezoně, přes potíže, které to přináší, například organizaci zkoušek. Zde je ještě cítit, že má soubor společného ducha – a to je skvělé.
Gaetano Donizetti:
Don Pasquale
Dirigent: Jesús López-Cobos
Režie: Irina Brook
Scéna: Noëlle Ginefri-Corbel
Kostýmy: Sylvie Martin-Hyszka
Světla: Arnaud Jung
Choreografie: Martin Buczko
Orchester der Wiener Staatsoper
Chor der Wiener Staatsoper
Premiéra 26. dubna 2015 Wiener Staatsoper Vídeň

Don Pasquale – Michele Pertusi
Ernesto – Juan Diego Flórez
Dr. Malatesta – Alessio Arduini
Norina – Valentina Naforniţa
Notar – Wolfram Igor Derntl

www.staatsoper.at

Přeložila a připravila Vlasta Reittererová
Foto archiv, FB J.D.Flóreze