Ve Vrchlabí skončil festival věnovaný významnému houslistovi Karlu Halířovi

Vynikající český houslista Roman Patočka a neméně vynikající belgický klavírista Aaron Wajnberg zahráli celkem šest skladeb, od skladatelů z období 1790–1920, které jsou nějakým způsobem vázány na Karla Halíře.

Skladby pečlivě vybral předseda Společnosti Karla Halíře, Eduardo García Salas. Tato společnost existuje od roku 2011, tvoří jí vedle výše uvedeného jeho žena Štěpánka García a ředitel ZUŠ Karla Halíře ve Vrchlabí, Radek Hanuš. Cílem společnosti Karla Halíře je všemožně propagovat vrchlabského rodáka a všestranného houslistu i pedagoga.

Na koncertě zazněly skladby Wolfganga Amadea Mozarta, Nicoly Paganiniho, Camilla Saint-Saënse, Charlese Gounoda, Maxe Brucha a Edvarda Griega. Souhra obou interpretů byla dokonalá. Byli to dva rovnocenní hráči, nikoliv sólista a doprovázeč, ale toto pojetí je dnes už samozřejmostí.

Roman Patočka patří bezesporu mezi špičkové houslisty mladší generace. Dovede zahrát brilantně Paganiniho, podle mého názoru je však jeho síla především v procítěnosti zvláště lyrických skladeb. To plně ukázal v přídavku impresionisty Clauda Debussyho. Jeho housle od Felixe Moriho Costy z roku 1809 zněly výborně ve všech polohách.

Belgický klavírista mladší generace Aaron Wajnberg se stal známým především jako korepetitor, nyní je to však dokonalý komorní hráč, o kterého je zájem všude ve světě. Jeho prstová technika je vytříbená, stejně jako dynamika. Souhra s houslistou byla bezchybná a přesná.

Koncert byl důstojným připomenutím českého houslisty Karla Halíře, který patřil ve své době ke špičkovým houslistům s celosvětovou reputací. Často se ujal světových premiér předních skladeb v hudební literatuře, jako například Dona Juana od Richarda Strausse nebo Houslový koncert Jeana Sibelia. Je škoda, že u nás není příliš známý.

O to víc je třeba vyzdvihnout záslužnou práci Společnosti Karla Halíře, která vyzdvihuje jeho odkaz především ve Vrchlabí, ale i jinde po republice a v zahraničí. Děje se tak i díky aktivitě Halířova Tria, kde Eduardo García Salas působí s první violoncellistkou Severočeské filharmonie Teplice Janou Podolskou a s Václavem Máchou, klavíristou České filharmonie. Záslužné aktivity spolčnosti ukazuje i výstava o Karlu Halířovi instalovaná v klášterním kostele, která podává mnoho zajímavých informací o jeho životě.

Garcíovi se podařilo pozvat do Vrchlabí přímé potomky Karla Halíře, kteří před publikum předstoupili na konci koncertu. Pravnučka Karla Halíře, multidisciplinární umělkyně Dorothea Seror z Mnichova předvedla performance Bloodline, a to spolu se svou matkou Mechthild Schreiber, svou dcerou Odelií Seror a vnučkou Ayelet Seror Silva. Ve Vrchlabí tedy byly přítomny čtyři generace potomků Karla Halíře v ženské linii. Rozmotávání upletených vlněných vzorků a následné smotávání do jednoho společného klubka bylo velmi působivé.

Na závěr bych se rád zmínil o několika mladých a velmi talentovaných českých houslistech. Patří mezi ně tři koncertní mistři České filharmonie – Josef Špaček (1986), Jiří Vodička (1988) a Jan Mráček (1991). Na místě koncertního mistra ČF už vystupuje také Olga Šroubková (1993). Všichni tito umělci jsou, anebo v příštích letech budou, součástí Hommage a Karel Halíř.