Večer pod šťastnou hvězdou: Tosca v St. Margarethen

Nejprve se asi sluší uvést na pravou míru informaci, uvedenou v názvu tohoto článku. V sobotu 1. srpna 2015 se sice v open airové inscenaci Tosky v rakouském Sankt Margarethen rozloučil malíř Cavaradossi se životem slavnou árií E lucevan le stelle (Mile svítily hvězdy), ale skutečných hvězd se do noci mihotalo jen několik. Stalo se tak zřejmě vinou silného měsíčního svitu, který den po úplňku (mimochodem druhého v rámci téhož měsíce, což je jev relativně vzácný) ozářil na obloze doslova každý mrak. Kromě nebeského „rybího oka“ se tak nad hlavami pěti tisíců návštěvníků vznášelo cosi, co ze všeho nejvíc připomínalo velkolepá andělská křídla. Už samo teplé letní počasí bez hrozby deště by bylo pro ideální průběh představení v bývalém římském lomu dokonalým požehnáním. Dramatická obloha ovšem přidala obří scéně v podobě otočné sochy anděla s perutěmi, pod nimiž se Pucciniho operní thriller odehrával, na netušené působivosti. Jednalo se tedy možná spíše o večer „pod šťastným měsícem“, nebo ještě poetičtěji „pod ochranou andělů“.Novému pojetí Tosky v Sankt Margarethen i změnám ve vedení festivalu a jeho novým ambicím už se dostatečně podrobně a fundovaně věnoval kolega Pavel Unger ve svém textu Tosca v St. Margarethen s Orchestrem pražské Státní opery. Repríza, jíž jsem byl svědkem, měla ovšem kromě zmíněné přízně počasí několik dalších kladů, které stojí za připomenutí. Především se jednalo o první představení celé prázdninové série, v němž převzal po autoru hudebního nastudování Michaelu Güttlerovi taktovku Daniel Hoyem-Cavazza. Ačkoliv byl Orchestr pražské Státní opery divákům skryt a jeho zvuk se k posluchačům dostával jen reprodukovaně, zněl výkon tělesa ve všech nástrojových skupinách překvapivě vyváženě a jistě. Dirigent – rodák z německého Kielu se zkušenostmi s operními produkcemi především ve vídeňské Volksoper a Kammeroper – si zjevně výtečně porozuměl s orchestrem i specifiky Pucciniho partitury, takže se pověstným dramatickým kontrastům i čistě hudebním krásám slavného díla dostalo velmi dobrého provedení. Když uvážíme, že zkoušky na festivalová představení probíhaly souběžně s těmi, které musel orchestr odehrát v závěru minulé sezony v domovském divadle (takže hráči trávili konec června neustále na trase Praha–Sankt Margarethen a zpět), a že bezprostředně po posledním uvedení Tosky 15. srpna začíná ve Státní opeře sezona nová, je třeba před výkonem hudebníků a jejich profesionalitou uznale smeknout.

Bývalý intendant Wolfgang Werner se svého času na internetových stránkách festivalu chlubil košatým seznamem celebrit, které nechyběly na žádné z premiér po celou dobu jeho téměř dvacetiletého vedení. Nevím, kolika známými osobnostmi v publiku se chlubila letošní – deštivá – premiéra Tosky 8. července. První srpnový večer však mohla nová ředitelka Maren Hofmeister přivítat na Tosce tak vzácné hosty, jakými byli pěvci Anna Netrebko, Piotr Beczała a Sergej Skorochodov, nechyběl ani umělecký ředitel pražské Státní opery Martin Leginus.Jak předpokládám, zmínění návštěvníci se právě na tomto představení neobjevili náhodou. Avizované obsazení totiž slibovalo jednu z nejatraktivnějších sestav, jakou si bylo možné v průběhu celého festivalu přát. I když v rolích Tosky, Cavaradossiho, Scarpii a Angelottiho alternují v Sankt Margarethen téměř výhradně pěvci zvučných jmen (jmenujme například sopranistku Alexii Voulgaridou, tenoristy Andreu Carèho a Marcela Puenteho nebo barytonisty Davida Damianiho a Clemense Unterreinera), lze myslím bez uzardění tvrdit, že tentokrát se jednalo o skutečný „dream team.“Vídeňačka Martina Serafin účinkovala v titulní roli už ve zmíněné červencové premiéře (její výkon zachycuje i před několika dny vydané DVD) a není divu, že se této cti dostalo právě jí. Když odhlédneme od poněkud kuriózního faktu, že její otec Harald Serafin vede už dlouhá léta operetní festival v sousedním Mörbisch am See, takže má sopranistka k této lokalitě ve spolkové zemi Burgenland více než vřelý vztah, jsou tím pravým důvodem její nezpochybnitelné pěvecké přednosti a zkušenosti. Tosku zpívala Serafin na těch nejvýznamnějších světových scénách včetně Vídně, Londýna, Milána, Říma, Paříže či Berlína, takže je zřejmé, že má tuto roli dokonale zažitou a propracovanou. Přestože jejímu charakteristicky zabarvenému hlasu vyhovují nejlépe lyrické pasáže (tedy zejména rozsáhlá dueta s Cavaradossim v prvním a třetím dějství), opírá se zpěvačka o výtečnou pěveckou techniku a zřejmě i přirozenou inteligenci, takže dokáže obdivuhodně rozvrhnout síly a podat roli v celém rozsahu naprosto přesvědčivě. Árii Vissi d’arte zazpívala Serafin s úžasně vygradovaným přechodem od něžného úvodu v podobě pokorné modlitby až po zoufalé odhodlání a připravenost k nejvyšší osobní oběti v závěru. Díky promítání detailů obličejů ústředních protagonistů na LED obrazovkách na pozadí scény bylo možné sledovat, že Martina Serafin není své Tosce nic dlužna ani po herecké stránce.Ve svých výrazných rudých šatech by však tato půvabná dáma nepochybně opanovala celou plochu „největšího přírodního jeviště v Evropě“ i bez pomoci kamer – konec konců má bohaté zkušenosti s podobně velkolepou scénou zmíněného Mörbisch am See, kde účinkovala v produkcích Čardášové princezny, Cikánského barona, Ptáčníka a dalších klasických operet.

Vedle Serafin se v hlavní tenorové úloze objevil muž, jehož mediální atraktivita by rozhodně neměla plynout jen ze stále připomínané skutečnosti, že je snoubencem Anny Netrebko. Osmatřicetiletý rodák z Baku Yusif Eyvazov na sebe výrazněji upozornil teprve v loňském roce právě s touto sopranistkou po boku v inscenaci Pucciniho Manon Lescaut v Římě (recenzi jsme uveřejnili zde), ale kvality jeho spinto tenoru ho do budoucna zjevně předurčují k pozoruhodné kariéře. V sanktmargarethenské Tosce zpočátku působil dojmem, že se pěvecky necítí příliš komfortně a že mu ne zcela spolehlivě vycházejí zejména přechody mezi vyšší a střední polohou. Ve druhé polovině představení (tvořené druhým a třetím dějstvím, spojeným bez přestávky) se však rozezpíval k úctyhodnému výkonu. Jeho vrcholem byl ve druhém aktu bezvadně provedený krátký výstup Vittoria!, ve třetím se pak stal Martině Serafin naprosto rovnocenným partnerem pěvecky i herecky. Velmi přesvědčivě mu vyšlo i ztvárnění Cavaradossiho jako hrdiny smířeného s tragickým osudem, navzdory přesvědčení jeho milenky, že je možné oba ještě zachránit. Yusifa Eyvazova čeká v brzké době debut na celé řadě významných scén včetně Metropolitní opery v New Yorku, nedávno se podílel i na vzniku nové nahrávky Anny Netrebko s všeříkajícím názvem Verismo. Nezbývá než litovat, že v minulé sezoně nedošlo k tenoristovu avizovanému hostování v pražských produkcích Mefistofela a Turandot. Snad tedy příště.

Skvělým protihráčem se stal uvedenému páru další umělec, jehož Scarpiu už také měli možnost poznat diváci těch neprestižnějších scén. Barytonista Marco Vratogna z italské La Spezie má pro tuto roli úlisného padoucha a zvrhlíka se šlechtickým titulem předpoklady především v podobě znělého hlasu s pravým italským zabarvením. Výrazné jsou i jeho herecké schopnosti – svého policejního šéfa pojímá jako brutálního manipulátora, jehož umění být vždy pragmaticky o několik kroků dál než lidé z jeho okolí narušuje jen nezvladatelná milostná vášeň (která ho nakonec stojí život). Pěvecky bezchybným výkonem na sebe ovšem v roli Angelottiho upozornil i ruský barytonista Alexander Krasnov. Ten spolu s Vratognou a Damianim alternuje také v úloze Scarpii, a rozhodně právem – určitě o něm ještě uslyšíme. Komický talent pak ve vděčné roličce Kostelníka prokázal Horst Lamnek, v menších úlohách předvedli výkony na slušné úrovni i Christian Koch (Spoletta), Christian Lusser (Sciarrone a Žalářník) a Bernhard Sengstschmid (Pasáček).

K samotné inscenaci jen tolik: tak jako pan kolega Unger, ani já jsem se neztotožnil s popisnou režií Roberta Dornhelma, který se patrně vždy cíleně snaží zobrazit do svých divadelních produkcí jakési filmové vidění reality. Problém vidím zejména v tom, že režisér je tvůrcem po hříchu pouze televizním. Dokazuje to nejen většina jeho dosavadní audiovizuální tvorby (do níž letos přispěl například epizodou ze seriálu Místo činu), ale i poměrně ploché a neinvenční pojetí jeho „filmové“ verze Pucciniho La bohèmy, stejně jako fakt, že nominaci na Oscara neobdržel svého času za film hraný, ale dokumentární. Konvenční aranžování pěvců na ploše, jejíž mohutnost rozbíjí LED obrazovkami, na nichž jsou kromě detailních záběrů pěvců promítána dějová pozadí či nejrůznější banální symboly (vějíř při monologu Scarpii v prvním dějství, divadelní sál při Tosčině Vissi d’arte), v tom všem spatřuji spíše uvažování režiséra, tvořícího pro malou plochu televizní obrazovky a nikoliv pro filmové plátno. Ovšem za jednoznačné klady považuji nápaditou a po technické stránce dech beroucí scénu Amry Bergman a také vynikající zvukové zázemí, o něž se stará Martin Mayer. Předpoklady pro budoucnost festivalu v Sankt Margarethen v podobě umělecky hodnotných a zároveň vizuálně atraktivních operních produkcí zkrátka jednoznačně existují, a budou-li se opírat o podobně skvělé pěvecké a hudební výkony, jakých jsem byl tentokrát svědkem, určitě mohu budoucí návštěvy někdejšího římského kamenolomu vřele doporučit. A co se mě týče, určitě se nebudu zlobit, když součástí všech dalších inscenací zůstane i obligátní ohňostroj a když sklidí od publika opět suverénně největší aplaus.

Hodnocení autora recenze: 80%

Opernfestspiele St. Margarethen 2015
Giacomo Puccini:
Tosca
Dirigent: Daniel Hoyem-Cavazza
Režie: Robert Dornhelm
Scéna: Amra Bergman
Orchestr Státní opery Praha
Philharmonia Chor Wien
Sbormistr: Walter Zeh
Bratislavský chlapecký sbor
Sbormistr: Magdaléna Rovňáková
Premiéra 8. července 2015 Steinbruch St. Margarethen
(psáno z reprízy 1. 8. 2015)

Tosca – Martina Serafin
Cavaradossi – Yusif Eyvazov
Scarpia – Marco Vratogna
Angelotti – Alexander Krasnov
Sagrestano – Horst Lamnek
Spoletta – Christian Koch
Sciarrone – Christian Lusser
Pasáček – Bernhard Sengstschmid

www.arenaria.at

Foto FB Steinbruch St. Margarethen, © 2014 arenaria GmbH