Večer pod šťastnou hvězdou: Tosca v St. Margarethen

  1. 1
  2. 2

Nejprve se asi sluší uvést na pravou míru informaci, uvedenou v názvu tohoto článku. V sobotu 1. srpna 2015 se sice v open airové inscenaci Tosky v rakouském Sankt Margarethen rozloučil malíř Cavaradossi se životem slavnou árií E lucevan le stelle (Mile svítily hvězdy), ale skutečných hvězd se do noci mihotalo jen několik. Stalo se tak zřejmě vinou silného měsíčního svitu, který den po úplňku (mimochodem druhého v rámci téhož měsíce, což je jev relativně vzácný) ozářil na obloze doslova každý mrak. Kromě nebeského „rybího oka“ se tak nad hlavami pěti tisíců návštěvníků vznášelo cosi, co ze všeho nejvíc připomínalo velkolepá andělská křídla. Už samo teplé letní počasí bez hrozby deště by bylo pro ideální průběh představení v bývalém římském lomu dokonalým požehnáním. Dramatická obloha ovšem přidala obří scéně v podobě otočné sochy anděla s perutěmi, pod nimiž se Pucciniho operní thriller odehrával, na netušené působivosti. Jednalo se tedy možná spíše o večer „pod šťastným měsícem“, nebo ještě poetičtěji „pod ochranou andělů“.Novému pojetí Tosky v Sankt Margarethen i změnám ve vedení festivalu a jeho novým ambicím už se dostatečně podrobně a fundovaně věnoval kolega Pavel Unger ve svém textu Tosca v St. Margarethen s Orchestrem pražské Státní opery. Repríza, jíž jsem byl svědkem, měla ovšem kromě zmíněné přízně počasí několik dalších kladů, které stojí za připomenutí. Především se jednalo o první představení celé prázdninové série, v němž převzal po autoru hudebního nastudování Michaelu Güttlerovi taktovku Daniel Hoyem-Cavazza. Ačkoliv byl Orchestr pražské Státní opery divákům skryt a jeho zvuk se k posluchačům dostával jen reprodukovaně, zněl výkon tělesa ve všech nástrojových skupinách překvapivě vyváženě a jistě. Dirigent – rodák z německého Kielu se zkušenostmi s operními produkcemi především ve vídeňské Volksoper a Kammeroper – si zjevně výtečně porozuměl s orchestrem i specifiky Pucciniho partitury, takže se pověstným dramatickým kontrastům i čistě hudebním krásám slavného díla dostalo velmi dobrého provedení. Když uvážíme, že zkoušky na festivalová představení probíhaly souběžně s těmi, které musel orchestr odehrát v závěru minulé sezony v domovském divadle (takže hráči trávili konec června neustále na trase Praha–Sankt Margarethen a zpět), a že bezprostředně po posledním uvedení Tosky 15. srpna začíná ve Státní opeře sezona nová, je třeba před výkonem hudebníků a jejich profesionalitou uznale smeknout.

Bývalý intendant Wolfgang Werner se svého času na internetových stránkách festivalu chlubil košatým seznamem celebrit, které nechyběly na žádné z premiér po celou dobu jeho téměř dvacetiletého vedení. Nevím, kolika známými osobnostmi v publiku se chlubila letošní – deštivá – premiéra Tosky 8. července. První srpnový večer však mohla nová ředitelka Maren Hofmeister přivítat na Tosce tak vzácné hosty, jakými byli pěvci Anna Netrebko, Piotr Beczała a Sergej Skorochodov, nechyběl ani umělecký ředitel pražské Státní opery Martin Leginus.Jak předpokládám, zmínění návštěvníci se právě na tomto představení neobjevili náhodou. Avizované obsazení totiž slibovalo jednu z nejatraktivnějších sestav, jakou si bylo možné v průběhu celého festivalu přát. I když v rolích Tosky, Cavaradossiho, Scarpii a Angelottiho alternují v Sankt Margarethen téměř výhradně pěvci zvučných jmen (jmenujme například sopranistku Alexii Voulgaridou, tenoristy Andreu Carèho a Marcela Puenteho nebo barytonisty Davida Damianiho a Clemense Unterreinera), lze myslím bez uzardění tvrdit, že tentokrát se jednalo o skutečný „dream team.“Vídeňačka Martina Serafin účinkovala v titulní roli už ve zmíněné červencové premiéře (její výkon zachycuje i před několika dny vydané DVD) a není divu, že se této cti dostalo právě jí. Když odhlédneme od poněkud kuriózního faktu, že její otec Harald Serafin vede už dlouhá léta operetní festival v sousedním Mörbisch am See, takže má sopranistka k této lokalitě ve spolkové zemi Burgenland více než vřelý vztah, jsou tím pravým důvodem její nezpochybnitelné pěvecké přednosti a zkušenosti. Tosku zpívala Serafin na těch nejvýznamnějších světových scénách včetně Vídně, Londýna, Milána, Říma, Paříže či Berlína, takže je zřejmé, že má tuto roli dokonale zažitou a propracovanou. Přestože jejímu charakteristicky zabarvenému hlasu vyhovují nejlépe lyrické pasáže (tedy zejména rozsáhlá dueta s Cavaradossim v prvním a třetím dějství), opírá se zpěvačka o výtečnou pěveckou techniku a zřejmě i přirozenou inteligenci, takže dokáže obdivuhodně rozvrhnout síly a podat roli v celém rozsahu naprosto přesvědčivě. Árii Vissi d’arte zazpívala Serafin s úžasně vygradovaným přechodem od něžného úvodu v podobě pokorné modlitby až po zoufalé odhodlání a připravenost k nejvyšší osobní oběti v závěru. Díky promítání detailů obličejů ústředních protagonistů na LED obrazovkách na pozadí scény bylo možné sledovat, že Martina Serafin není své Tosce nic dlužna ani po herecké stránce.Ve svých výrazných rudých šatech by však tato půvabná dáma nepochybně opanovala celou plochu „největšího přírodního jeviště v Evropě“ i bez pomoci kamer – konec konců má bohaté zkušenosti s podobně velkolepou scénou zmíněného Mörbisch am See, kde účinkovala v produkcích Čardášové princezny, Cikánského barona, Ptáčníka a dalších klasických operet.

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Puccini: Tosca (Opernfestspiele St Margarethen 2015)

[yasr_visitor_votes postid="176488" size="small"]

Mohlo by vás zajímat