Velikonoce s Wagnerem – tentokrát v Praze a ve Vídni

Parsifala lze považovat za jakési Wagnerovo Requiem a jistě jde o jeho hudební drama s nejhlubším duchovním přesahem. Velikonoční symbolika, jak ji Wagner prezentuje ve své autobiografii, vypovídá známý příběh umělcovy inspirace v předvečer Velkého pátku, což se spolu s obsahem titulu logicky odráží v uvádění právě v čase svátečním. Mnozí „wagneriáni“ se shodují, že Parsifal obsahuje až příliš pasáží, které by se bez hudební újmy i ztráty logiky daly vypustit. Subjektivně tento názor nesdílíme a ať je to nakonec jakkoliv, o důležitosti poslední Wagnerovy opery vypovídá skladatelova poslední vůle s akcentem na uvádění Parsifala po třicet let od smrti autora pouze v Bayreuthu.

Lohengrin zase zrcadlí životní osudy Wagnera v době, kdy díky revolučním aktivitám s Ludwigem Feuerbachem a anarchistou Michailem Bakuninem musel opustit Německo. Stejně jako postava Lohengrina i Wagner byl tohoto času nucen tajit svůj původ a neobvykle dlouho čekal na uvedení své nově dokončené opery. Nakonec se tak stalo nikoliv v jeho oblíbených Drážďanech, kde do té doby úspěšně uvedl ve světových premiérách Rienziho, Tannhäusera (méně úspěšně pak Bludného Holanďana), ale ve Výmaru pod taktovkou Franze Liszta. Při rozhovoru s Wagnerovou pravnučkou a operní režisérkou Katharinou Wagner (pro jiné hudební periodikum) nám bylo řečeno, že Lohengrin, jenž v Praze dostane prostor, bude nikoliv nastudováním novým, nýbrž přeneseným z roku 1965, a to přímo z Bayreuthu. Jakkoliv se tato myšlenka některým líbit nemusí, stojí zde zásadní argumenty ve prospěch Národního divadla, proč takto výsostně tradiční inscenaci v Praze uvést.

Silný vztah Wagnera k českým zemím je obecně známým faktem. Mnohá místa mu zde byla uměleckou inspirací, jiná zase prostorem pro odpočinek. Vazby skladatele na naši vlast s ohledem na umění jsou však o dost hlubší. Mrzí nás, že program ND v Praze při genezi Lohengrina neobsahuje sebemenší zmínku o angažmá Josefa Ticháčka v této opeře (psáno též Joseph Aloys Tichatscheck, Tichatchek ad.). Sám Wagner českého umělce považoval za celoživotního přítele a za vzor hrdinného pěvce vzezřením i hlasem. Postavu Lohengrina navíc psal přímo pro něj. Ticháčka lze označit za archetypální úkaz Heldentenora. Nejednou v dopisech skladatel pěvci děkoval se slovy, že za úspěchem jeho díla na evropských jevištích stojí právě Ticháček. V přímé linii Ticháčkových pokračovatelů bychom navíc mohli vidět další legendární české pěvce jako Leo Slezáka či Karla Buriana, kteří s rolí úspěšně vystupovali v Evropě i za mořem.

Obě produkce mají své premiéry již nějaký čas za sebou. I z tohoto důvodu nechceme předkládaný text pojímat jako klasickou kritiku. Zajímavé se nám tentokrát jeví pohlédnout na obě inscenace (viděné navíc v rozmezí pouhého dne) metodou komparace s definovanými základními parametry hodnocení. Jak si Národní divadlo vedlo ve srovnání s Wiener Staatsoper?

Sólisté a jejich výkony pěvecké i herecké
Jistě zde není prostor zastavit se u každého jednotlivce, přesto jsme v Praze byli svědky Lohengrina, kdy pěvci Dana Burešová s Alešem Brisceinem v ústřední milenecké dvojici působili vyrovnaně. Briscein v této roli vystupoval mimo jiné v Tyrolech a má ji dobře zvládnutou. Jeho „rytíř s labutí“ je přesvědčivý, byť jeho hlasová poloha zůstává především lyrická. Závěrečný výstup In fernem Land, kdy hrdina Else a ostatním prozradí svůj původ, patří mezi obtížná místa především díky obnaženým vysokým smyčcům a decentní dynamice v kontrastu s tím, co má sólista v posledním dějství již za sebou. I když se pěvec snažil tempově árii popohnat, zazpíval ji s jistotou. Dana Burešová byla v prvním aktu opatrnější, nicméně s postupujícími dějstvími její výkon eskaloval. Témbr hlasu nabíral na kulatosti, jak jsme u wagnerovských pěvkyň nejen zvyklí, ba přímo to vyžadujeme! Společné výstupy obou byly frázováním jednotné, což nelze konstatovat o ostatních ansámblech. Evě Urbanové role Ortrud svědčí. Vyzdvihněme především její přesvědčivé hraní. Martin Bárta v roli Telramunda rovněž svůj výkon stupňoval. Oproti přílišně fragmentární první části, která německé hudbě nesvědčí (jen vzpomeňme dnes neposlouchatelné dobové nahrávky z Bayreuthu pod vedením Cosimy Wagner s apelací na dikci!), se vyzpíval v přesvědčivý výkon. Ozdobou večera byl v roli Krále Heinricha Jiří Sulženko. Jeho objemný hlas se dokonale pojí s charakterem této role a takto kovové znění by mu mohl leckdo závidět. Ostatní členové již tak výrazné výkony nepodávali.

Parsifala ve Vídni ztvárnili pěvci mnohdy specializovaní na německý či minimálně dramatický repertoár, což bylo cítit od prvního nástupu René Papeho. Tento držitel Grammy v současnosti obráží řadu světových scén s wagnerovským repertoárem. Při porovnání Papeho s nejvyhledávanějšími interprety současnosti má ovšem Georg Zeppenfeld ve výrazu ještě „něco navíc“ (viděno v Bayreuthu, 2016). V titulní roli exceloval heldentenor Simon O´Neill, jenž je skutečným Parsifalem především hlasově. Jeho výraz dává nápadně vzpomenout nejlepší léta hrdinného Reného Kolla. Spolu s Kundry Eleny Zhidkove tvořil O´Neill vyváženou dvojici, Zhidkova do pléna přidala svůj herecký talent a přirozenou krásu. Herecky O´Neill nedosahuje kvalit jiného ze současných Parsifalů – Klause Floriana Vogta, v porovnání s Vogtem a nakonec i Brisceinem je výrazně korpulentní a místy toporný, nicméně hlasově nad ostatními vítězí. Z výrazných elementů ještě vyzdvihněme Izraelce Boaze Daniela v roli Klingsora. Strhující herecký výkon plný emocí předvedl ostřílený Thomas Johannes Mayer, který se nám velmi pozdával již jako Telramund (viděno v Berlíně, 2016).