Velikonoce s Wagnerem – tentokrát v Praze a ve Vídni

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Náš poslední víkend se nesl ve znamení Lohengrina a Parsifala – titulů, které jsou fabulí provázané s tematikou Svatého grálu a nakonec spjaté i s dobou velikonoční. Zatímco v Praze byl k vidění tradiční Lohengrin v dobových kostýmech s různorodými výkony, ve Vídni jsme v případě Parsifala byli svědky moderní, místy nelogické režie, kterou ovšem zastínili světový orchestr a jistá ruka Valerije Gergijeva. Pokud se podíváme na uváděné tituly pohledem Wagnerovým, tedy s důrazem podřídit všechny složky umění výslednému efektu, u obou případů lze bez okolků hovořit o celistvě prezentovaném hudebním dramatu. Obě představení měla vzestupnou tendenci a lze je označit za zdařilá, ovšem jak si vedla při jejich vzájemném porovnání?
R. Wagner: Parsifal, Wiener Staatsoper 2019 (foto Wiener Staatsoper GmbH / Michael Pöhn)

Parsifala lze považovat za jakési Wagnerovo Requiem a jistě jde o jeho hudební drama s nejhlubším duchovním přesahem. Velikonoční symbolika, jak ji Wagner prezentuje ve své autobiografii, vypovídá známý příběh umělcovy inspirace v předvečer Velkého pátku, což se spolu s obsahem titulu logicky odráží v uvádění právě v čase svátečním. Mnozí „wagneriáni“ se shodují, že Parsifal obsahuje až příliš pasáží, které by se bez hudební újmy i ztráty logiky daly vypustit. Subjektivně tento názor nesdílíme a ať je to nakonec jakkoliv, o důležitosti poslední Wagnerovy opery vypovídá skladatelova poslední vůle s akcentem na uvádění Parsifala po třicet let od smrti autora pouze v Bayreuthu.

Lohengrin zase zrcadlí životní osudy Wagnera v době, kdy díky revolučním aktivitám s Ludwigem Feuerbachem a anarchistou Michailem Bakuninem musel opustit Německo. Stejně jako postava Lohengrina i Wagner byl tohoto času nucen tajit svůj původ a neobvykle dlouho čekal na uvedení své nově dokončené opery. Nakonec se tak stalo nikoliv v jeho oblíbených Drážďanech, kde do té doby úspěšně uvedl ve světových premiérách Rienziho, Tannhäusera (méně úspěšně pak Bludného Holanďana), ale ve Výmaru pod taktovkou Franze Liszta. Při rozhovoru s Wagnerovou pravnučkou a operní režisérkou Katharinou Wagner (pro jiné hudební periodikum) nám bylo řečeno, že Lohengrin, jenž v Praze dostane prostor, bude nikoliv nastudováním novým, nýbrž přeneseným z roku 1965, a to přímo z Bayreuthu. Jakkoliv se tato myšlenka některým líbit nemusí, stojí zde zásadní argumenty ve prospěch Národního divadla, proč takto výsostně tradiční inscenaci v Praze uvést.

R. Wagner: Parsifal, Wiener Staatsoper 2019 (foto Wiener Staatsoper GmbH / Michael Pöhn)

Silný vztah Wagnera k českým zemím je obecně známým faktem. Mnohá místa mu zde byla uměleckou inspirací, jiná zase prostorem pro odpočinek. Vazby skladatele na naši vlast s ohledem na umění jsou však o dost hlubší. Mrzí nás, že program ND v Praze při genezi Lohengrina neobsahuje sebemenší zmínku o angažmá Josefa Ticháčka v této opeře (psáno též Joseph Aloys Tichatscheck, Tichatchek ad.). Sám Wagner českého umělce považoval za celoživotního přítele a za vzor hrdinného pěvce vzezřením i hlasem. Postavu Lohengrina navíc psal přímo pro něj. Ticháčka lze označit za archetypální úkaz Heldentenora. Nejednou v dopisech skladatel pěvci děkoval se slovy, že za úspěchem jeho díla na evropských jevištích stojí právě Ticháček. V přímé linii Ticháčkových pokračovatelů bychom navíc mohli vidět další legendární české pěvce jako Leo Slezáka či Karla Buriana, kteří s rolí úspěšně vystupovali v Evropě i za mořem.

Obě produkce mají své premiéry již nějaký čas za sebou. I z tohoto důvodu nechceme předkládaný text pojímat jako klasickou kritiku. Zajímavé se nám tentokrát jeví pohlédnout na obě inscenace (viděné navíc v rozmezí pouhého dne) metodou komparace s definovanými základními parametry hodnocení. Jak si Národní divadlo vedlo ve srovnání s Wiener Staatsoper?

A. Briscein, R. Wagner: Lohengrin, ND Praha 2019 (foto Hana Smejkalová)

Sólisté a jejich výkony pěvecké i herecké
Jistě zde není prostor zastavit se u každého jednotlivce, přesto jsme v Praze byli svědky Lohengrina, kdy pěvci Dana Burešová s Alešem Brisceinem v ústřední milenecké dvojici působili vyrovnaně. Briscein v této roli vystupoval mimo jiné v Tyrolech a má ji dobře zvládnutou. Jeho „rytíř s labutí“ je přesvědčivý, byť jeho hlasová poloha zůstává především lyrická. Závěrečný výstup In fernem Land, kdy hrdina Else a ostatním prozradí svůj původ, patří mezi obtížná místa především díky obnaženým vysokým smyčcům a decentní dynamice v kontrastu s tím, co má sólista v posledním dějství již za sebou. I když se pěvec snažil tempově árii popohnat, zazpíval ji s jistotou. Dana Burešová byla v prvním aktu opatrnější, nicméně s postupujícími dějstvími její výkon eskaloval. Témbr hlasu nabíral na kulatosti, jak jsme u wagnerovských pěvkyň nejen zvyklí, ba přímo to vyžadujeme! Společné výstupy obou byly frázováním jednotné, což nelze konstatovat o ostatních ansámblech. Evě Urbanové role Ortrud svědčí. Vyzdvihněme především její přesvědčivé hraní. Martin Bárta v roli Telramunda rovněž svůj výkon stupňoval. Oproti přílišně fragmentární první části, která německé hudbě nesvědčí (jen vzpomeňme dnes neposlouchatelné dobové nahrávky z Bayreuthu pod vedením Cosimy Wagner s apelací na dikci!), se vyzpíval v přesvědčivý výkon. Ozdobou večera byl v roli Krále Heinricha Jiří Sulženko. Jeho objemný hlas se dokonale pojí s charakterem této role a takto kovové znění by mu mohl leckdo závidět. Ostatní členové již tak výrazné výkony nepodávali.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na