Velikonoce s Wagnerem – tentokrát v Praze a ve Vídni

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Parsifala ve Vídni ztvárnili pěvci mnohdy specializovaní na německý či minimálně dramatický repertoár, což bylo cítit od prvního nástupu René Papeho. Tento držitel Grammy v současnosti obráží řadu světových scén s wagnerovským repertoárem. Při porovnání Papeho s nejvyhledávanějšími interprety současnosti má ovšem Georg Zeppenfeld ve výrazu ještě „něco navíc“ (viděno v Bayreuthu, 2016). V titulní roli exceloval heldentenor Simon O´Neill, jenž je skutečným Parsifalem především hlasově. Jeho výraz dává nápadně vzpomenout nejlepší léta hrdinného Reného Kolla. Spolu s Kundry Eleny Zhidkove tvořil O´Neill vyváženou dvojici, Zhidkova do pléna přidala svůj herecký talent a přirozenou krásu. Herecky O´Neill nedosahuje kvalit jiného ze současných Parsifalů – Klause Floriana Vogta, v porovnání s Vogtem a nakonec i Brisceinem je výrazně korpulentní a místy toporný, nicméně hlasově nad ostatními vítězí. Z výrazných elementů ještě vyzdvihněme Izraelce Boaze Daniela v roli Klingsora. Strhující herecký výkon plný emocí předvedl ostřílený Thomas Johannes Mayer, který se nám velmi pozdával již jako Telramund (viděno v Berlíně, 2016).

R. Wagner: Parsifal, Wiener Staatsoper 2019 (foto Wiener Staatsoper GmbH / Michael Pöhn)

K výkonu sboru
Zde „Deus ex machina“ zasadil ránu nejcitelnější. Sbor pražské inscenace pod vedením Pavla Vaňka a Adolfa Melichara byl znělý, to ano. V oblasti intonace ovšem značně detonoval, což v určitých pasážích, hlavně v kontrastu s osamocenou dechovou sekcí, tvořilo i čtvrttónové rozdíly. Napadlo nás, že za to může nedostatečný kontakt s orchestrem díky rozložení členů sboru po celém jevišti, nicméně tohle muselo být patrné již ze zkoušek. Je veliká škoda, že se s intonací nepracovalo výrazněji.

Naprostým kontrastem k tomu promlouvaly sbory pod vedením Martina Schebesty. Ač se superlativům snažíme vyhnout, vídeňský sbor lze skutečně nazvat excelentním. Od vokálů po konsonanty, s širokou dynamickou škálou (především směrem k fortissimu), vše znělo jako jednolité uskupení prvotřídních sólistů.

R. Wagner: Lohengrin, Národní divadlo Praha 2019 (foto Hana Smejkalová)

Jak vypadala režie
V případě režijních přístupů jde o dva vedle sebe stojící protipóly. Wolfgang Wagner pojal Lohengrina natolik tradičně, jak jen to bylo možné a v zásadě jde o proměny statických obrazů. Katharina Wagner se o žádné nové uchopení dále nesnažila, byť je jí moderní „deutsche reggie“ vlastní (vzpomeňme Tristana a Isoldu a Mistry pěvce norimberské – jedno úspěšné, druhé nikoliv; obojí Bayreuth). Za nás je toto cesta přijatelná a určitě by nebylo od věci zařadit do dramaturgie ND i jiné inscenace, jež by byly ohlédnutím za časy minulými. Ostatně do kina jde člověk také s oblibou zhlédnout Kmotra či Prázdniny v Římě, aniž by se zamýšlel, proč již někdo nenatočil remake a snímky „nevylepšil“. Jistě je toto přijatelnější cesta, nežli Lohengrin pobíhající po scéně s křídly na zádech (viděno Deutsche oper Berlin, 2016) či sbor obdařený stejnokroji silně připomínajícími sraz dělnické strany (viděno Wiener Staatsoper, 2016).

Upřímně nad režijním uchopením Parsifala Alvise Hermanise se nám ani nechtělo dlouze přemýšlet… hledat symboliku a logiku všude tam, kde zkrátka není, byť je vše v programu vysvětleno. Od děje odehrávajícího se ve špitálu, přes děvy svádějící Parsifala poté, co sotva opustí pitevní stoly, až po obří vymodelovaný mozek na scéně – tohle je i pro přesvědčeného liberála příliš. Jelikož úvodní fotografie v programu Parsifala i prezentace na webu WS vypadají tradičně, divákovi se nejspíš dostane (ne)milého překvapení.

R. Wagner: Parsifal, Wiener Staatsoper 2019 (foto Wiener Staatsoper GmbH / Michael Pöhn)

Dirigent a orchestr
Orchestr ND se uvedl přesvědčivě zdařilou předehrou. Ouvertura Lohengrina patří mezi náročné a často s ní bojují ta nejlepší tělesa! Vše nasvědčovalo tomu, že večer bude mít vysokou uměleckou úroveň. Zbyněk Müller odvedl kus práce, byť se jeho místy teatrální gesta minula účinkem. Především smyčce občas zdlouhavě hledaly při frázování stejnou cestu, objevovaly se též drobné chyby v dechové sekci. Každopádně představení si drželo umělecký standard, pod který nešlo. Především třetí dějství vyústilo v teatrální závěr, k němuž přirozeně směřuje i Wagnerova kompozice.

Valerij Gergijev byl pro mnohé (i občasné) návštěvníky opery velkým lákadlem. Není se čemu divit. Vždyť jde v současnosti o jednoznačně nejznámějšího ruského dirigenta, šéfa Mariinského Těatru v Petrohradu a zároveň šéfdirigenta Mnichovské filharmonie. Velkou část představení jsme díky místům k sezení (pro znalé balkón vprostřed zcela nad orlicí) sledovali s údivem jeho gesta. Bez taktovky, jako kupříkladu Pierre Boulez, je schopen vyjádřit v hudbě tak mnoho! V jeden moment tahá smyčci společně s violoncelly a zároveň konečky prstů levé ruky ukazuje šestnáctinové hodnoty příčným flétnám. Gergijev je skutečně přírodní úkaz a mohutný orchestr obohacený o členy Vídeňských filharmoniků mu doslova kvetl pod rukama. Jak se při našem osobním setkání po vystoupení svěřil, Parsifal v jeho životě zaujímá speciální místo pro svůj hudební jazyk, který byl jasným předobrazem některým slovanským skladatelům 20. století.

Valerij Gergiev a Martin Kajzar (foto autor recenze)

K chování publika
Speciální odstavec nám dovolte ještě krátce věnovat pohledu na současné divadelní publikum. To se v zásadě neliší ani u jedné ze scén. V Praze i ve Vídni je spousta turistů, kteří se nestydí dorazit do divadla v jakémkoliv oděvu a s pestrou dávkou vychování. Pražský extrém, který by se souhlasem GDPR stál za fotografii, předvedl mladík ve sportovním triku a kraťasech. Ve Vídni zase diváci s místy na stání – i v nejintimnějších místech – divadlo hlučně a hlavně průběžně opouštěli (nejspíš s vidinou další senzace, které město skýtá), což logicky rušilo všechny přítomné.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na