Velikonoce s Wagnerem – tentokrát v Praze a ve Vídni

  1. 1
  2. 2
  3. 3
R. Wagner: Parsifal, Wiener Staatsoper 2019 (foto Wiener Staatsoper GmbH / Michael Pöhn)

Parsifala lze považovat za jakési Wagnerovo Requiem a jistě jde o jeho hudební drama s nejhlubším duchovním přesahem. Velikonoční symbolika, jak ji Wagner prezentuje ve své autobiografii, vypovídá známý příběh umělcovy inspirace v předvečer Velkého pátku, což se spolu s obsahem titulu logicky odráží v uvádění právě v čase svátečním. Mnozí „wagneriáni“ se shodují, že Parsifal obsahuje až příliš pasáží, které by se bez hudební újmy i ztráty logiky daly vypustit. Subjektivně tento názor nesdílíme a ať je to nakonec jakkoliv, o důležitosti poslední Wagnerovy opery vypovídá skladatelova poslední vůle s akcentem na uvádění Parsifala po třicet let od smrti autora pouze v Bayreuthu.

Lohengrin zase zrcadlí životní osudy Wagnera v době, kdy díky revolučním aktivitám s Ludwigem Feuerbachem a anarchistou Michailem Bakuninem musel opustit Německo. Stejně jako postava Lohengrina i Wagner byl tohoto času nucen tajit svůj původ a neobvykle dlouho čekal na uvedení své nově dokončené opery. Nakonec se tak stalo nikoliv v jeho oblíbených Drážďanech, kde do té doby úspěšně uvedl ve světových premiérách Rienziho, Tannhäusera (méně úspěšně pak Bludného Holanďana), ale ve Výmaru pod taktovkou Franze Liszta. Při rozhovoru s Wagnerovou pravnučkou a operní režisérkou Katharinou Wagner (pro jiné hudební periodikum) nám bylo řečeno, že Lohengrin, jenž v Praze dostane prostor, bude nikoliv nastudováním novým, nýbrž přeneseným z roku 1965, a to přímo z Bayreuthu. Jakkoliv se tato myšlenka některým líbit nemusí, stojí zde zásadní argumenty ve prospěch Národního divadla, proč takto výsostně tradiční inscenaci v Praze uvést.

R. Wagner: Parsifal, Wiener Staatsoper 2019 (foto Wiener Staatsoper GmbH / Michael Pöhn)

Silný vztah Wagnera k českým zemím je obecně známým faktem. Mnohá místa mu zde byla uměleckou inspirací, jiná zase prostorem pro odpočinek. Vazby skladatele na naši vlast s ohledem na umění jsou však o dost hlubší. Mrzí nás, že program ND v Praze při genezi Lohengrina neobsahuje sebemenší zmínku o angažmá Josefa Ticháčka v této opeře (psáno též Joseph Aloys Tichatscheck, Tichatchek ad.). Sám Wagner českého umělce považoval za celoživotního přítele a za vzor hrdinného pěvce vzezřením i hlasem. Postavu Lohengrina navíc psal přímo pro něj. Ticháčka lze označit za archetypální úkaz Heldentenora. Nejednou v dopisech skladatel pěvci děkoval se slovy, že za úspěchem jeho díla na evropských jevištích stojí právě Ticháček. V přímé linii Ticháčkových pokračovatelů bychom navíc mohli vidět další legendární české pěvce jako Leo Slezáka či Karla Buriana, kteří s rolí úspěšně vystupovali v Evropě i za mořem.

Obě produkce mají své premiéry již nějaký čas za sebou. I z tohoto důvodu nechceme předkládaný text pojímat jako klasickou kritiku. Zajímavé se nám tentokrát jeví pohlédnout na obě inscenace (viděné navíc v rozmezí pouhého dne) metodou komparace s definovanými základními parametry hodnocení. Jak si Národní divadlo vedlo ve srovnání s Wiener Staatsoper?

A. Briscein, R. Wagner: Lohengrin, ND Praha 2019 (foto Hana Smejkalová)

Sólisté a jejich výkony pěvecké i herecké
Jistě zde není prostor zastavit se u každého jednotlivce, přesto jsme v Praze byli svědky Lohengrina, kdy pěvci Dana Burešová s Alešem Brisceinem v ústřední milenecké dvojici působili vyrovnaně. Briscein v této roli vystupoval mimo jiné v Tyrolech a má ji dobře zvládnutou. Jeho „rytíř s labutí“ je přesvědčivý, byť jeho hlasová poloha zůstává především lyrická. Závěrečný výstup In fernem Land, kdy hrdina Else a ostatním prozradí svůj původ, patří mezi obtížná místa především díky obnaženým vysokým smyčcům a decentní dynamice v kontrastu s tím, co má sólista v posledním dějství již za sebou. I když se pěvec snažil tempově árii popohnat, zazpíval ji s jistotou. Dana Burešová byla v prvním aktu opatrnější, nicméně s postupujícími dějstvími její výkon eskaloval. Témbr hlasu nabíral na kulatosti, jak jsme u wagnerovských pěvkyň nejen zvyklí, ba přímo to vyžadujeme! Společné výstupy obou byly frázováním jednotné, což nelze konstatovat o ostatních ansámblech. Evě Urbanové role Ortrud svědčí. Vyzdvihněme především její přesvědčivé hraní. Martin Bárta v roli Telramunda rovněž svůj výkon stupňoval. Oproti přílišně fragmentární první části, která německé hudbě nesvědčí (jen vzpomeňme dnes neposlouchatelné dobové nahrávky z Bayreuthu pod vedením Cosimy Wagner s apelací na dikci!), se vyzpíval v přesvědčivý výkon. Ozdobou večera byl v roli Krále Heinricha Jiří Sulženko. Jeho objemný hlas se dokonale pojí s charakterem této role a takto kovové znění by mu mohl leckdo závidět. Ostatní členové již tak výrazné výkony nepodávali.

Parsifala ve Vídni ztvárnili pěvci mnohdy specializovaní na německý či minimálně dramatický repertoár, což bylo cítit od prvního nástupu René Papeho. Tento držitel Grammy v současnosti obráží řadu světových scén s wagnerovským repertoárem. Při porovnání Papeho s nejvyhledávanějšími interprety současnosti má ovšem Georg Zeppenfeld ve výrazu ještě „něco navíc“ (viděno v Bayreuthu, 2016). V titulní roli exceloval heldentenor Simon O´Neill, jenž je skutečným Parsifalem především hlasově. Jeho výraz dává nápadně vzpomenout nejlepší léta hrdinného Reného Kolla. Spolu s Kundry Eleny Zhidkove tvořil O´Neill vyváženou dvojici, Zhidkova do pléna přidala svůj herecký talent a přirozenou krásu. Herecky O´Neill nedosahuje kvalit jiného ze současných Parsifalů – Klause Floriana Vogta, v porovnání s Vogtem a nakonec i Brisceinem je výrazně korpulentní a místy toporný, nicméně hlasově nad ostatními vítězí. Z výrazných elementů ještě vyzdvihněme Izraelce Boaze Daniela v roli Klingsora. Strhující herecký výkon plný emocí předvedl ostřílený Thomas Johannes Mayer, který se nám velmi pozdával již jako Telramund (viděno v Berlíně, 2016).

R. Wagner: Parsifal, Wiener Staatsoper 2019 (foto Wiener Staatsoper GmbH / Michael Pöhn)

K výkonu sboru
Zde „Deus ex machina“ zasadil ránu nejcitelnější. Sbor pražské inscenace pod vedením Pavla Vaňka a Adolfa Melichara byl znělý, to ano. V oblasti intonace ovšem značně detonoval, což v určitých pasážích, hlavně v kontrastu s osamocenou dechovou sekcí, tvořilo i čtvrttónové rozdíly. Napadlo nás, že za to může nedostatečný kontakt s orchestrem díky rozložení členů sboru po celém jevišti, nicméně tohle muselo být patrné již ze zkoušek. Je veliká škoda, že se s intonací nepracovalo výrazněji.

Naprostým kontrastem k tomu promlouvaly sbory pod vedením Martina Schebesty. Ač se superlativům snažíme vyhnout, vídeňský sbor lze skutečně nazvat excelentním. Od vokálů po konsonanty, s širokou dynamickou škálou (především směrem k fortissimu), vše znělo jako jednolité uskupení prvotřídních sólistů.

R. Wagner: Lohengrin, Národní divadlo Praha 2019 (foto Hana Smejkalová)

Jak vypadala režie
V případě režijních přístupů jde o dva vedle sebe stojící protipóly. Wolfgang Wagner pojal Lohengrina natolik tradičně, jak jen to bylo možné a v zásadě jde o proměny statických obrazů. Katharina Wagner se o žádné nové uchopení dále nesnažila, byť je jí moderní „deutsche reggie“ vlastní (vzpomeňme Tristana a Isoldu a Mistry pěvce norimberské – jedno úspěšné, druhé nikoliv; obojí Bayreuth). Za nás je toto cesta přijatelná a určitě by nebylo od věci zařadit do dramaturgie ND i jiné inscenace, jež by byly ohlédnutím za časy minulými. Ostatně do kina jde člověk také s oblibou zhlédnout Kmotra či Prázdniny v Římě, aniž by se zamýšlel, proč již někdo nenatočil remake a snímky „nevylepšil“. Jistě je toto přijatelnější cesta, nežli Lohengrin pobíhající po scéně s křídly na zádech (viděno Deutsche oper Berlin, 2016) či sbor obdařený stejnokroji silně připomínajícími sraz dělnické strany (viděno Wiener Staatsoper, 2016).

Upřímně nad režijním uchopením Parsifala Alvise Hermanise se nám ani nechtělo dlouze přemýšlet… hledat symboliku a logiku všude tam, kde zkrátka není, byť je vše v programu vysvětleno. Od děje odehrávajícího se ve špitálu, přes děvy svádějící Parsifala poté, co sotva opustí pitevní stoly, až po obří vymodelovaný mozek na scéně – tohle je i pro přesvědčeného liberála příliš. Jelikož úvodní fotografie v programu Parsifala i prezentace na webu WS vypadají tradičně, divákovi se nejspíš dostane (ne)milého překvapení.

R. Wagner: Parsifal, Wiener Staatsoper 2019 (foto Wiener Staatsoper GmbH / Michael Pöhn)

Dirigent a orchestr
Orchestr ND se uvedl přesvědčivě zdařilou předehrou. Ouvertura Lohengrina patří mezi náročné a často s ní bojují ta nejlepší tělesa! Vše nasvědčovalo tomu, že večer bude mít vysokou uměleckou úroveň. Zbyněk Müller odvedl kus práce, byť se jeho místy teatrální gesta minula účinkem. Především smyčce občas zdlouhavě hledaly při frázování stejnou cestu, objevovaly se též drobné chyby v dechové sekci. Každopádně představení si drželo umělecký standard, pod který nešlo. Především třetí dějství vyústilo v teatrální závěr, k němuž přirozeně směřuje i Wagnerova kompozice.

Valerij Gergijev byl pro mnohé (i občasné) návštěvníky opery velkým lákadlem. Není se čemu divit. Vždyť jde v současnosti o jednoznačně nejznámějšího ruského dirigenta, šéfa Mariinského Těatru v Petrohradu a zároveň šéfdirigenta Mnichovské filharmonie. Velkou část představení jsme díky místům k sezení (pro znalé balkón vprostřed zcela nad orlicí) sledovali s údivem jeho gesta. Bez taktovky, jako kupříkladu Pierre Boulez, je schopen vyjádřit v hudbě tak mnoho! V jeden moment tahá smyčci společně s violoncelly a zároveň konečky prstů levé ruky ukazuje šestnáctinové hodnoty příčným flétnám. Gergijev je skutečně přírodní úkaz a mohutný orchestr obohacený o členy Vídeňských filharmoniků mu doslova kvetl pod rukama. Jak se při našem osobním setkání po vystoupení svěřil, Parsifal v jeho životě zaujímá speciální místo pro svůj hudební jazyk, který byl jasným předobrazem některým slovanským skladatelům 20. století.

Valerij Gergiev a Martin Kajzar (foto autor recenze)

K chování publika
Speciální odstavec nám dovolte ještě krátce věnovat pohledu na současné divadelní publikum. To se v zásadě neliší ani u jedné ze scén. V Praze i ve Vídni je spousta turistů, kteří se nestydí dorazit do divadla v jakémkoliv oděvu a s pestrou dávkou vychování. Pražský extrém, který by se souhlasem GDPR stál za fotografii, předvedl mladík ve sportovním triku a kraťasech. Ve Vídni zase diváci s místy na stání – i v nejintimnějších místech – divadlo hlučně a hlavně průběžně opouštěli (nejspíš s vidinou další senzace, které město skýtá), což logicky rušilo všechny přítomné.

Závěrem
Obě představení měla své klady i zápory. V rovině pěvecké v pražském Lohengrinovi vévodily výkony některých jednotlivců nad ostatními, nicméně i titulní postavy měly pozvolný nástup a do svých rolí se dostávaly v průběhu představení. Vídeňské obsazení bylo o poznání vyrovnanější, nemělo slabých míst a zpěváci působili od první chvíle suverénně, byť si v současnosti umíme u některých postav představit vhodnější představitele. Nejznatelnější rozdíl mezi oběma nastudováními jsme pocítili u prezentace sboru. Zatímco sbor ND byl až tristně intonačně nestabilní a rozkolísaný, vídeňský sbor předvedl špičkový výkon. Režii Národního divadla v podání „klanu Wagnerů“ považujeme za přínosnou
a děkujeme, že divadlo dalo nahlédnout i mladší generaci na tradici promlouvající dnes již více než padesátiletým odstupem. Vídeňská režie nestojí za přílišnou analýzu, snad jen stroze: „takhle již Parsifala v životě vidět nemusíme“. Orchestr ND působil pod dirigentem Müllerem vyrovnaně, přestože byl místy nejednotný a objevovaly se zde drobné chyby. Vídeňský orchestr předvedl jeden ze svých nejlepších výkonů posledních let, nejspíš i díky auře jménem Valerij Gergijev. Gergijevovo vystoupení považujeme za životní zážitek, který navíc vyvrcholil osobním setkáním s dirigentem.

Suma sumárum jsme viděli dvě wagnerovská představení, z nichž jsme nakonec odcházeli spokojeni. Výhody celistvosti hudebního dramatu budiž spatřovány ve střídání slabších míst se silnějšími momenty bez fatálního dopadu na celkové hodnocení. V italské opeře bychom si těžko uměli představit Toscu bez špičkové dramatické sopranistky. A my můžeme pouze konstatovat: „takto se dělá v současnosti Wagner a berme, nebo nechme být“.

 

Hodnocení autora recenze:

Lohengrin (ND v Praze): 70%
Parsifal (Wiener Staatsoper): 90%

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3