Velká mše h moll ve velkém zvuku

Soubor se představil v adekvátním „komorním“ obsazení smyčců (koncertní mistryně Elen Machová), s pozitivem (Marek Čermák) a cembalem (Monika Knoblochová) v continuu a devatenácti zpěváky včetně sólistů. Obsazení vokálního ansámblu bylo proměnlivé, část prvního Kyrie po tutti vstupu bylo, jak bývá celkem obvyklé, svěřeno sólistům (Markétě Böhmové, Pavle Radostové, Lucii Netušilové-Karafiátové, Jiřímu Miroslavu Procházkovi, kteří se představili i v áriích a duetech, a dále též naprosto spolehlivě zpívajícímu Ondřeji Holubovi), redukované vokální obsazení bylo použito též v části „Et in terra pax“ v Gloria i na jiných místech. Tyto změny přinášely jisté oživení a žádoucí kontrasty. Provedení se totiž, i přes „autenticky bachovské“ obsazení orchestru a sboru, vyznačovalo velkým zvukem, především v orchestru, někdy až hraničně rychlými tempy, obecně energičností, jíž však scházela na některých místech elegance. Předivo jednotlivých hlasů v orchestru a sboru se často příliš ztrácelo v mase zvuku, což nebylo podle mého soudu dáno jen akustickými podmínkami. Určitá větší vzdušnost ve frázování, ukázněnost v dynamice, větší změny v síle i na malých plochách by celkovému dojmu možná prospěly. Rozsáhlejší ztišené pasáže naopak vycházely dobře (například v Credu působivé „Et incarnatus est“ a navazující „Crucifixus“ obsahující hudbu z kantáty „Weinen, Klagen, Sorgen, Zagen“ BWV 12 se snad až příliš polopaticky podaným sforzatovým zvukovým efektem „zatloukání hřebů“ ve smyčcích). Dále je třeba pochválit Sanctus (se sóly v „Pleni sunt coeli et terra…“) a pompézní, ale nikoli zatěžkané, dvojsborové Osanna.

Pěvečtí sólisté večera se zhostili svých úkolů v áriích a duetech vesměs úspěšně. To, že zároveň zpívali v souladu s dobovou praxí i sborové party, na ně samozřejmě kladlo specifické nároky, pokud jde o soustředění a hlasovou výdrž. Nejprve se v duetu „Christe eleison“ představily mladé sopranistky Markéta Böhmová a Pavla Radostová. Tato část byla přednesena s velkým afektem, zároveň jí trochu scházel klid (což mohlo být dáno i poměrně rychlým tempem). U první jmenované též jako by se projevovalo, že Bachova hudba patrně nepatří k repertoáru, na němž se pěvecky profiluje. „Laudamus te“ v Gloria zazpívala Lucie Netušilová-Karafiátová (houslové sólo Elen Machová). Její výkon patrně poznamenala mírná nervozita (občasné narážené nasazování tónů), nicméně i tak podala dobrý výkon. Vzhledem k tomu, že nebyla jmenovitě uvedena v programu, se mohlo jednat o „záskok“. V části „Domine deus“ s traversovým sólem dominovala sopranistka Pavla Radostová, jež celkově zaujala i zdravě sebejistou pódiovou prezentací.

Jakub Kubín byl se svým tenorem poněkud upozaděn. Kubín se pak představil v Benedictus se sólovou flétnou (Lucie Dušková). Tento zpěvák se typově jistě hodí na bachovský repertoár. Jeho hlas se však jakoby až příliš falzetově vytrácel ve výškách, což bylo pro přesvědčivý přednes sólových árií poněkud limitující. Altistka Monika Jägerová se prezentovala průrazným, nosným hlasem zajímavé barvy. Více se jí, i interpretačně, dařilo v první árii („Qui sedes…“) z Gloria s doprovodem hoboje d’amore (Rastislav Kozoň) nežli v Agnus Dei, kde některé její nástupy nebyly úplně přesvědčivé. Zpěv barytonisty Jiřího Miroslava Procházky v „Et in spiritum sanctum“ v Credu, působivě dynamicky odstíněný, patřil k nejlepším momentům večera. Naopak jeho árie s přirozeným lesním rohem a fagoty („Quoniam tu solus sanctus“ v Gloria) byla problematická. Zvuk lesního rohu se chvílemi ztrácel nebo byl překryt a trochu se zdálo, že zvolené hybné tempo přesahuje v daném okamžiku možnosti hráče, ne-li jeho nástroje. Celé číslo pak působilo upachtěným dojmem. Pochvalnou zmínku si pak zaslouží zdařilé „Et iterum venturus est“ v podání Martina Vaculy.

Kvalitní výkon podal sbor připravený Terezou Válkovou. Vyzdvihnout je třeba zvláště zvukově kompaktní basovou skupinu, dobře napojenou na hlas concertisty Jiřího Miroslava Procházky, i plně a zároveň kultivovaně znějící soprány. I orchestr si vedl dobře, někdy však, zejména v rychlých pasážích, až příliš překrýval sbor.

Koncert měl přestávku po Gloria, což má i určité hudebně-historické opodstatnění (Kyrie a Gloria vznikly současně v roce 1733, ostatní části byly zkomponovány, respektive zkompletovány až v posledních letech Bachova života). I hudebníci jistě uvítali možnost nabrat trochu síly – celek má kolem hodiny a třičtvrtě čistého času. Jistou výtku si zaslouží útlá programová brožura, obsahující k samotnému koncertu jen velmi stručný text Romana Válka, krátké představení souboru a obsazení pěveckých sól (navíc nakonec ne zcela odpovídající, jinak nebyla uvedena koncertní mistryně ani jména dalších instrumentálních sólistů).

Pražský koncert Czech Ensemble Baroque nabídl svébytné, zvukově opulentní pojetí Bachovy Mše h moll. I přes některé kritické postřehy, naznačené výše, se každopádně jednalo o provedení vysoce kvalitní. Je třeba ocenit vedení festivalu Bach for All za to, že soubor s takovým vrcholným dílem do Prahy pozval (naposledy se zde představil v únoru s koncertním provedením Händelova Saula, jehož pak s velkým úspěchem uvedl scénicky v rámci Hudebního festivalu Znojmo). Snad se bude Czech Ensemble Baroque v Praze objevovat pravidelně.

Hodnocení autora recenze 80 %

Johann Sebastian Bach: Velká mše h moll
Praha, kostel sv. Šimona a Judy, 30. září 2019 v 19:30 hodi

Sólisté: Markéta Böhmová, Pavla Radostová, Lucie Netušilová-Karafiátová, Monika Jägerová, Jakub Kubín, Ondřej Holub, Jiří Miroslav Procházka, Martin Vacula  

Czech Ensemble Baroque
Elen Machová – koncertní mistryně
Tereza Válková – sbormistryně
Roman Válek – dirigent